Jarmila Chovancová

* 1928

  • „Hrály se tam opravdu pěkné kusy, jen potom, když přišli komunisté, tím to skončilo. Hráli jsme ještě potom hry Dědeček, Dohazovačka nebo tak. A jako na vesnici, lidé měli rádi, když slyšeli operetu a veselohru. Smáli se. A komunisté chtěli samé pokrokové o práci a tak. Řekli jsme jim, že lidé přijdou z pole unavení, že mají ruce vytahané pomalu až k zemi a že se rádi zasmějí nebo pobaví. Ne, prý musíme lidi předělat. Pro deset lidí bude někdo hrát divadlo? Prý i pro těch deset. Tak tím jsme skončili.“

  • „Ten Polák často přišel a volal: ‚Fraulich – paní, světla zase jsou nad Fulnekem.‘ To pouštěli světlice. Kolem létalo, Němci tomu říkali ‚kaffeemühle‘, takové malé letadlo. Mělo zvláštní zvuk. Tak on zavolal: ‚Fraulich,‘ a ‚Honem se šla podívat!‘ A ona na mě vždycky, že mám zůstat u dětí. A já si řekla, že chci také vědět, jaké to ‚licht‘ je. A když on zavolal ‚Fraulich‘, tak jsem byla venku rychleji. No a my dva volové, že to tak musím říct, jsme se postavili na místo, kde bylo vše volné, nikde žádný strom ani nic. Nad Fulnekem ta letadla shazovala světlice a najednou to ‚kaffeemühle‘, což nás vůbec nenapadlo, se začalo vracet směrem k nám. Najednou pustilo světlici a vidělo, že tam stojíme, tak začalo střílet. Polák jen zařval: ‚K zemi!‘ Tak jsme se plazili pod dům a štěstí bylo, že to byl starý dům a my se schovali pod střechu. Dnes už se ta střecha dělá jinak. Tam jsme byli přilepení na stěně a nad námi se to sypalo ze střechy. Víckrát už mě od hrůzy ‚licht‘ nezajímal. A řeknu vám, že za 50 let, můj syn – oni to dělají každý rok na Silvestra, jdou na branecký kopec, tady na ten Babinec, a dívají se, jak je osvětlený Hradec, jak se střílí – jednou nebo dvakrát po mně chtěli, ať jdu s nimi. A najednou někdo u hřbitova pustil světlici. Za těch 50 let se ve mně ozvala ta hrůza, kterou jsem zažila, když po nás stříleli. Že jsme se tak oba doplazili a přilepili na stěnu. Z nás nebylo nic.“

  • „Šli pro otce. Opravovala se cesta k Hradci, respektive k Opavě, tam rozbíjel kamení. Dělali na cestě, co bylo zrovna potřeba. Vzali jej do Skřipova na četnickou stanici, vyslýchali ho a večer jej přivezli domů, že bude vyšetřování pokračovat druhý den odpoledne v Opavě. Ale hned ráno pro něj přišli a odvezli jej do Opavy. V Opavě byl nějaký čas. Pak jej přesunuli do Litoměřic, kde byl soud. Odsoudili ho tam za nedokázanou věc. Nepřiznal se. Nedostali z něj nic. Ani ty ženy jej neprozradily, že tam chodil. Tak za nedokázanou věc dostal čtyři roky. A pak je odvezli do Německa.“ – „Kam se dostal v Německu?“ – „Kribo?. To je mezi Berlínem a Halle.“ – „A co tam dělal?“ – „No, co tam dělal. Myslím, že v Litoměřicích byl na samotce šest týdnů. Museli být sami zavření v pokoji. To víte, on nám to všechno ani neřekl, jaké to bylo. Jenom řekl, že měl spočítané hřebíky, kolik jich je v podlaze, kolik v nábytku. Myslel si, že se zblázní. V Kribo? Vozili je na letiště, tam kdesi sebrali olej – mazání pro letadla, a tím olejem si přimašťovali jídlo, které dostali. Tak si ho tak přimašťovali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec nad Moravicí, 03.09.2024

    (audio)
    délka: 02:25:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Hradec nad Moravicí, 11.09.2024

    (audio)
    délka: 01:59:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za poslouchání rádia dostal otec čtyři roky

Jarmila Chovancová, 50. léta 20. století
Jarmila Chovancová, 50. léta 20. století
zdroj: Archiv pamětníka

8. srpna 1928 se v obci Skřipov na Opavsku narodila Anně a Adolfu Kořeným dcera Jarmila. Otec jí vyprávěl o bojích v italských horách, kam se dostal jako voják za první světové války. Ona sama slovo „válka“ pochopila v říjnu 1938, kdy sledovala obsazení obce německou armádou. Od té doby se život ve Skřipově výrazně změnil. Českého faráře nahradil Josef Slanina, v jehož dětském sboru až do konce války zpívala. Nejhůře nesla, když v červnu 1943 zatkla otce německá policie za poslouchání zahraničního rozhlasu a odvezla jej po soudu v Litoměřicích do Německa. S matkou a ostatními sourozenci se museli v lednu 1945 vystěhovat, aby uvolnili místo pro německou rodinu. Sama pak skončila jako služka u Němky Davidové v Horních Dvorech, kde málem přišla o život při leteckém ostřelování. Konec války a přechod válečné fronty přečkala v rodné obci ukrytá ve sklepě. Po válce se v oděvním závodě vypracovala na kvalifikovanou šičku, ovšem v roce 1950 musela přejít do těžkého průmyslu v Brance u Opavy. Do Vítkovických železáren odmítla nastoupit. Stejně tak odmítla hrát v ochotnickém spolku komunisty preferované „pokrokové“ hry. V době natáčení v roce 2024 žila v Hradci nad Moravicí.