Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Chovancová (* 1928)

• narodila se 8. srpna 1928 Anně a Adolfu Kořeným ve Skřipově na Opavsku

• otec Adolf Kořený bojoval za první světové války na italské frontě

• zažila příjezd německé armády do Skřipova v říjnu 1938

• otce v červnu 1943 zatkla německá policie za poslouchání zahraničního rozhlasu

• v lednu 1945 se musela rodina ze svého domu vystěhovat, nahradili je Němci

• při leteckém ostřelování v Horních Dvorech málem zemřela

• v ochotnickém divadle odmítla hrát komunisty preferované „pokrokové“ hry

• musela změnit zaměstnání šičky a odejít pracovat do těžkého průmyslu v Brance u Opavy

• v době natáčení v roce 2024 žila v Hradci nad Moravicí

Mokré prádlo narychlo naházeli do necek, věci ze skříní do uzlíků z plachet. Matka s pěti dětmi se musela navzdory zimě a mrazu vystěhovat z domu. Mohli si vzít pytel brambor a metr dřeva, nic víc, vše ostatní bylo na seznamu zabavených věcí. Otec byl v tu dobu v německém vězení za poslouchání zahraničního rozhlasu.

Jarmila Chovancová se narodila Anně a Adolfu Kořeným 8. srpna 1928 ve Skřipově nedaleko města Hradec nad Moravicí. Adolf Kořený, vyučený řezník, po sňatku zdědil po svém otci dům se třemi hektary pole, které po vzoru svých předků dále obhospodařoval. „Řeznickému povolání se věnoval hlavně přes zimu, když chtěl někdo zabít prase. Také pomáhal léčit nemocná zvířata,“ vypráví Jarmila Chovancová o svém otci.

Adolf Kořený byl ve svých 18 letech vojensky nasazen v Itálii. „Vyprávěl nám o italských horách, kde bojoval za první světové války, jak se schovávali před střelbou. Kolikrát měli prostřílené várnice s jídlem,“ říká pamětnice.

Manželé Anna a Adolf Koření měli celkem osm dětí, tři z nich zemřely ve velmi útlém věku. O co méně dětí bylo, o to více musely pracovat a spolkového života se účastnili minimálně. „Otec byl u dobrovolných hasičů. Já jsem byla krátce v Orlu, ale neměla jsem čas chodit do cvičení, museli jsme pracovat na poli. Všichni měli rozdělenou práci,“ dodává pamětnice.

Český lev svou hlavu kloní

Neděle 9. října 1938 se stala pro obyvatele Skřipova zlomovou. Příchod německého vojska do obce podle historického zápisu zveřejněného na webových stránkách obce byl přijat „s bezmocným hněvem a nevýslovným smutkem“. Aktu záboru Sudet přihlížela i tehdy desetiletá Jarmila: „‚Český lev svou hlavu kloní, pozvedají orlici, bez boje a bez výstřelu, sebrali nám hranici,‘ zpívalo se tehdy. Německá armáda přijela do Skřipova s hudbou. Vpředu jel vůz s velkou orlicí. Některým dětem Němci dávali čokoládu, já si ale nevzala. Potom nastoupili Němci na úřad a na četnickou stanici,“ vypráví.

Těmto událostem se věnuje i kronikář Jan Orlík ve svém zápise: „Rovněž byla obsazena četnická stanice, kde k překvapení všech občanů nastoupil vrchní strážmistr J. Kapoun, který dříve sloužil ve Skřipově jako československý četník a ještě před mnichovskými událostmi zradil a přešel do Říše. (…) Na uvolněnou faru nastoupil v roce 1939 nevyhraněné národní příslušnosti farář Josef Slanina, původem z Hlučínska.“

Farář Josef Slanina za svého působení od roku 1939 do roku 1945 stačil založit dětský pěvecký sbor, se kterým vystupovala také Jarmila Chovancová: „Během války jsme zpívali v kostele, jinde jsme nemohli. Veřejné akce se nekonaly. Nepamatuji si, že by se farář Slanina odkazoval v kázáních na Německo,“ říká.

Českého starostu Maxmiliána Binara vystřídal Němec Kurt Janik, statkář ze skřipovské osady Požaha. V této místní části se nacházela i česká měšťanská škola, na kterou měla pamětnice nastoupit, ale Němci ji zrušili. „Místo školy jsem dostala předvolání na německý pracovní úřad. Protože jsem vážila jen 28 kg, nechali mě doma, ale ne nadlouho,“ vzpomíná.

Otce zatkli, odsoudili a odvezli do Německa

Ještě hůře na tom byl otec Adolf. „V roce 1938 se museli muži hlásit na vojenské velitelství v Bílovci. Když na vozech odjížděli, zpívali si: ‚Nastaly nám doby zlé, musíme jít do boje, opustit svou rodinu, nevrátit se víc domů. Nikdo se mě nezeptal, zdali jsem vám chleba dal. A teď musím rukovat a vás všechny zanechat.‘ Otec se za pár dní vrátil, protože neměl pravé oko, o které kdysi přišel. Nedlouho po něm se vrátili i ostatní muži,“ vzpomíná pamětnice.

Adolf Kořený byl muž veselé povahy, vždy čistě a úhledně oděný. „Ani na pole nejel se zablácenými botami,“ říká o něm jeho dcera. A když vyprávěl svým dětem o hrůzách z první světové války, netušil, jak těžkou životní zkoušku okusí během té druhé.

Kronikář Jan Orlík pokračuje s líčením válečných událostí v obci: „Do středu života všech občanů se dostával stále větší měrou rozhlasový přístroj s vysíláním moskevských a londýnských zpráv. Poslouchání zahraničního zpravodajství se stalo hlavní spojnicí se světem, zdrojem radosti a dárcem naděje. Nic nepomohlo, že poslouchání rozhlasu bylo trestáno přehnaně tvrdými tresty, jimiž byla postižena i řada občanů v naší obci.“

Mezi těmi, kteří neunikli trestu, byl i otec Jarmily Chovancové. Na jeho zatčení v červnu 1943 vzpomíná následovně: „Matka si nepřála rádio, aby jej nezavřeli za poslouchání cizí stanice, ale on stejně chodil k sousedům Víchovým. Poslouchali rozhlas a někdo je udal. Pak si pro něj přišli do práce a zatkli jej. Zatýkal ho četník Stiller, každý se ho bál. Měl přísný a zvláštní pohled.“

Počítal hřebíky v podlaze své cely

Mezi zatčenými kromě Adolfa Kořeného bylo dalších devět občanů Skřipova. Většina z nich měla být podle vzpomínek Jarmily Chovancové stejně jako její otec odvezena do Německa. Felix Vícha a Jan Satke se z vězení zpět domů už nikdy nevrátili.

„Tátu odsoudili v Litoměřicích na čtyři roky vězení. Nepřiznal se a nikoho neprozradil. Byl tam šest týdnů na samotce. Doma o tom nemluvil, jen říkal, že měl spočítané hřebíky v podlaze. Myslel si, že se zblázní,“ vypráví pamětnice a pokračuje: „Z Litoměřic ho odvezli do Německa. Tam si na letišti mazal chleba leteckým olejem. Více o jeho pobytu v Německu nevím. Jen jednou řekl, že když je tlačili do plného nákladního auta, tak je bili pažbou zbraně. Vybili mu přední zuby.“ Přesnou lokalitu jeho umístění se nepodařilo dohledat. Jarmila Chovancová, stejně jako kronika obce Skřipova, nazývá místo „Gribo“.

Z domu se museli vystěhovat

Majetek rodiny Kořených byl po otcově zatčení exekučně zabaven a do toho musela matka zabezpečovat chod hospodářství. „Máma byla na vše sama, já byla podvyživená, ale pomáhala jsem se vším. Jednou ráno za mnou přišli, že mám jít pracovat do lesa. Bylo to daleko, šla jsem tam hodinu, celý den jsem tvrdě pracovala a večer jsem z posledních sil došla domů,“ vzpomíná Jarmila Chovancová.

Čtyři měsíce před koncem druhé světové války, v lednu 1945, dostala rodina nařízeno se z domu vystěhovat. „Poslali za námi obecního poslíčka, aby nám to řekl. Někteří už to věděli, ale báli se nám to říct. Přišel v devět večer, že musíme být druhý den pryč. Omlouval se nám,“ vypráví o jejich stále těžší životní situaci.

„Vše jsme narychlo sbalili a šli na Němci zabavený statek sedláka Binara do výměnku. Ten Němec tam choval krůty a slepice. Vše jsme museli vyčistit a vybílit.“ Své domovy vynuceně opustilo i dalších devět rodin zatčených občanů. Do jejich domů se nastěhovaly německé rodiny.

Krátce po vystěhování musela Jarmila Chovancová odejít na službu do Horních Dvorů k Němce Davidové, jejíž muž bojoval za Velkoněmeckou říši. Spolu s ní byl na statku také polský dělník. „Spala jsem v kuchyni na pryčně a Polák v komoře. Netopilo se tam. Při jídle jsem mohla sedět na rohu stolu, on musel sedět u kamen. Často jsme měli hlad,“ dodává.

Málem zemřela při ostřelování

Němka Davidová v přesvědčení, že její služka neumí česky, poslouchala rádio, aby se – stejně jako Češi – dozvěděla o postupu fronty. „Hlásili, že Němci před Sověty ustupují, a já se omylem zasmála. Od té doby už se přede mnou o ničem nebavili a rádio neposlouchali,“ vzpomíná na předzvěst konce jedné ze světových kapitol.

Jeho záblesky se doslova objevovaly také na obloze. A jeden ji málem připravil o život. „Polák volal, že letadla z nebe shazují světlice. Postavili jsme se na otevřené místo a letadlo po nás začalo střílet. Polák zařval: ‚K zemi!‘ Odplazili jsme se pod střechu a slyšeli, jak náboje padají kolem nás,“ vypráví Jarmila Chovancová.

Zpět domů se dostala těsně před přechodem válečné fronty díky zkaženému masu, které jí přivodilo střevní infekci. Pár dní nato začaly ve Skřipově největší boje, které trvaly tři dny. „S dalšími asi 15 lidmi jsme se ukrývali ve sklepě u strýce Adolfa Stanovského. Jedna bomba spadla kousek od sklepa a praskla zeď. Vedle začalo hořet, tak jsme utíkali ven. Běžela jsem jako poslední. Bylo to nad ránem, kolem jsem slyšela střílení a nevěděla, kam jít. Pak někdo zakřičel: ‚Utíkej k Vinckovi!‘ Tam jsme se zase všichni shledali. Nikomu se nic nestalo,“ vypráví o hrůzném zážitku pamětnice.

Matka prosila, ať jí řeknou, že je otec mrtvý

Dům rodiny Kořených do základu vyhořel a nebylo kam se uchýlit. Stěhovali se od jednoho sedláka k druhému, z výminku do výminku. Otec se stále nevracel a matka byla zoufalá. „Když přišli ostatní, co byli zavření, matka je prosila, ať jí řeknou, že je táta mrtvý. Ale oni ji stále ujišťovali, že žije. Měsíc po ostatních se konečně vrátil. Byl celý oteklý, vředy pod pažemi, ani mě nepoznal,“ líčí jeho návrat zpět domů. Otec nikdy nikomu nevyprávěl, co v Německu prožil. Nechtěl prý rodinu zatěžovat dalšími těžkostmi.

Silně poškozená vesnice se dala po válce opět do pohybu. Němci, včetně selky Davidové, byli z českých statků odsunuti a grunty získali zpět původní majitelé. K zemědělství se vrátil i otec pamětnice, ovšem jen nakrátko, než postoupil zděděná pole jednotnému zemědělskému družstvu. Nedlouho nato dělal vedoucího na jatkách.

Jarmila Chovancová mezitím přešla z oděvnictví do více žádaného – těžkého průmyslu. „Od roku 1946 jsem pracovala v Bílovci. Šily jsme montérky a bílé lékařské pláště. Vypracovala jsem se tam až na švadlenu šijící pro export,“ říká ke svému poválečnému zaměstnání. „V roce 1950 se provoz přesunul do Prostějova. Měla jsem pracovat v hutích, ale na schůzi jsem řekla, že nebudu pracovat jako otrok. S dalšími sedmi lidmi jsem tak namísto do Vítkovic nastoupila do Braneckých železáren na výrobu zámků.“

Komunisté sekají psovi ocas najednou

Při zaměstnání se vrátila zpět ke kultuře a začala hrát v místním ochotnickém spolku. „Hráli jsme v hostinci u Kubánka. Vedle hospody tam byl sál s malým jevištěm. Hráli jsme pěkná představení. Lidé měli rádi operety a veselohry. Pak přišli k moci komunisté a chtěli po nás hry o práci. Že prý musíme lidi předělat. To jsme odmítli. Lidé si do divadla přece chodili od práce odpočinout. Tím divadlo skončilo,“ vzpomíná.

Podobný názor na politiku měl i otec pamětnice: „Otec říkal, že národní socialisté sekají psovi ocas po kouskách, a komunisté ho chtějí useknout celý najednou.“

Komunisté kromě divadla – podle vyprávění Jarmily Chovancové – komplikovali život i věřícím, když jim zakázali křesťanské průvody. „Komunisté hlídali, kdo chodí do kostela. Průvody zakázali. Jedna známá dokonce musela nahlásit na úřadě, že se na svatbě nezúčastní církevního obřadu. Bála se, že by ji vyhodili z práce,“ dodává.

Jarmila Chovancová se v roce 1955 provdala za Jana Chovance a vychovali spolu tři syny.

Otec Adolf Kořený zemřel v roce 1959. Ve své duši i po těle byl poznamenaný dvěma světovými válkami, a přesto si zachoval smysl pro pořádek a rodinu. „Když nám vzali pole, které měl po svém otci, plakal,“ říká Jarmila Chovancová, jejíž život obnášel řadu těžkostí, přes které se musela přenést. Moc by si přála, aby to uměly i příští generace: „Žijte skromněji, pracujte a věřte v Boha,“ říká závěrem.