Vladimír Chlupáč

„Zasmál jsem se, když jsem se v padesátým prvním setkal s člověkem, kterej byl u soudu a dostal deset let za vyzrazení státního tajemství. Oslavoval padesátiny, a protože hrál na harmoniku, tak ho zatáhli do hospody, že to tam oslavěj, něco samozřejmě tam vypili a on, a to mám prostě podle jeho tvrzení, když ho vyzvali, aby něco zahrál, už potom, ještě než budou končit, tak zahrál 'Haj, husičky haj, u nás máme ráj, máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou' – tak že je Praha stověžatá, to se říká a není tajemstvím, že jo, že byla Marta prdelatá, to taky všichni věděli, ale protože se soudruzi cítili, že mají model uraženej, jo, tak ho estébáci donutili něco podepsat a byl odsouzen za vyzrazení státního tajemství. Na deset let."

„... nebo zrovna z tábora 12 – na táboře 12 nemohli spočítat, nebo prostě se dopočítat, ono počítat po pěti bylo pro ně, pro mnohý z nich, abych byl přesnej, náročný. A protože se nemohli dopočítat, tak vystoupil velitel pracovního nasazení, založil si ruce takhle, jak Lenin bejval prostě vidět, a říká: ,Vy si o nás myslíte, že jsme blbí a že to nevíme, ale my to víme!‘ No samozřejmě, my jsme se začali smát, jo, mělo to za následek, že jsme čtyři hodiny, od těch čtyřech hodin, co byl ten nástup, další čtyři hodiny jsme stáli, museli jsme potom pochodovat, v blátě kolem a na noční šichtu šli bez večeře. A to pro ně nebylo nic…“

„... a jeli jsme nebo náš autobus jel kolem zadního traktu věznice, kde stály šibenice ,Anka‘ a ,Fanka‘, a tam prostě byly rakve. Za to, že jsme smekli, tak bachař, kterej byl s námi v autobuse, natahoval automat, že nás k nim položí. A v pondělí jsem se dozvěděl, že to byli důstojníci ,žatecký skupiny‘...“

„Byli jsme nahnaní na školení, politický, a ten politruk vykládal, že se těší na to, až bude jako člen okupačních jednotek pochodovat Washingtonem. A někdo vzadu zakřičel: ,Tam by bylo co krást!‘ A bylo po školení, ale zase jsme to odnesli tím, že jsme několik hodin prostě stáli... Zajímavý je, že s tím, blbec, vyleze před mukly, jo. Někdo mu to na nějakým jejich politickým školení natlouk do hlavy a myslel si kdovíco, prostě jak nás neomráčí tím, že bude pochodovat Washingtonem. Vůbec si neuvědomil, že by se toho nemusel dožít, že jo...“

„Přijeli jsme na ústřeďák, na céčko, na tom céčku nás vítal náčelník tábora s tím, že je jim deset vrahů milejších jak jeden politickej a že pro nás není návratu. Byli jsme vybraný z toho našeho autobusu a byli jsme daný do korekce. Korekce je prakticky ve vězení další vězení, kde dostal akorát chleba, černou bryndu a jednou za tři dny najíst.“