Antonín Chloupek

„Tam se děly hrůzné věci. Tam lidi postavili barikády, na tu Vinohradskou a do přilehlých ulic, ze všeho, co bylo po ruce: tramvaj, autobus, nějaká cisterna na cement, všechno možné, těžkými věcmi zahradili ty ulice, aby ti Rusové nemohli přijet s tanky k budově rozhlasu. Tu budovu chtěli obsadit, aby zamezili svobodnému vysílání. Samozřejmě že ti rozhlasoví technici už měli připravené náhradní pracoviště někde jinde, věděli, že to donekonečna nevydrží. Ale tu budovu se snažili lidé těmi barikádami držet co nejdéle. Ti Rusové se probíjeli tak, že vždycky ten tank rozjeli, plnou vahou narazili do té barikády, tank zase couvl a zase narazil, a takhle jako beranidlem proráželi ty barikády. Metr za metrem se dostávali k té budově rozhlasu. A lidi jim působili různé škody. Třeba ten tank měl na sobě barel s naftou, tak ho někdo prokopl krumpáčem a zapálil. A už to tam začalo hořet, ta vozidla. Věděl jsem, že je tam muničák [vozidlo], takže jsem měl strach, že to tam vybuchne, že tam bude velký masakr, což taky nakonec byl. Ale já jsem odsud odešel včas. Hlavní impuls mi k tomu dala jedna zraněná dívka, asi dvacetileté děvče s ustřelenou nohou, která jenom visela na kusu šlachy. To stehno měla zavázané drátem, aby nekrvácela. A tyhle mrtvé a zraněné lidi naproti rozhlasu lidé pokládali na chodník a čekalo se na sanitky, až je odvezou. Do té doby, než jsem tuhle zmrzačenou viděl, mi bylo absolutně jedno, jestli mě zabijí. Bylo to tam opravdu nebezpečné. Občas se ozvala střelba, protože oni [sovětští vojáci] byli hrozně vystrašení. Byli to mladí kluci a jejich velitelé jim řekli, že jedou bojovat s kontrarevolucí. Takže byli připravení na boj, plné zásobníky, prst na spoušti. Ale teď viděli naprosto neozbrojené normální civilisty, kteří na ně nijak neútočili, jen jim říkali: ,Co tu děláte? Tady žádná kontrarevoluce není. Vidíte, že je tady mír a klid, vraťte se domů!' A ti vojáci z toho byli hrozně zmatení. Ani oni, ani jejich velitelé nevěděli, jak na to mají reagovat. Proto se ten první den dalo nafotit téměř cokoliv.“

„Já bych to řekl rovnou takhle. V roce 1848 bylo v monarchii zrušené nevolnictví [ve skutečnosti již 1781]. A za sto let nato, [roku] 1948, komunisti to nevolnictví znovu zavedli, to znamená sebrali svým poddaným pozemky, výrobní prostředky a ze všech udělali jézeďáky, což znamená nesvéprávné nevolníky. A ani děti těchto nevolníků, těchto jézeďáků, neměly možnost vybrat si svobodně povolání. Kdo byl z rolnické rodiny, musel jít znovu pracovat do zemědělství. V padesátých letech to tak bylo, v šedesátých už ne. Ale v padesátých letech to bylo tak, že pro děti ze zemědělských rodin nebyla šance jít studovat jiný obor než zemědělství. Když studovat, tak jedině zemědělskou školu.“

„Odpor byl všeobecný, ale když ti lidé pochopili, že jsou vystaveni šikaně a nátlaku, podle povahy začali ty přihlášky postupně podepisovat. Myslím, že v roce 1953 už byli v družstvu všichni kromě mého otce. Možná že bych ještě našel novinový výstřižek z roku 1953, kde se psalo ,okres Brno-venkov splněno, stoprocentně všichni v JZD', jenom Antonín Chloupek tam nebyl. Takže potom přešli na jinou taktiku. Už nechodili přesvědčovat, protože věděli, že ho nepřesvědčí. Nastoupila politicko-ekonomická šikana. Předepisovali mu nesplnitelné dodávky zemědělských produktů. Obiloviny, brambory, maso, vejce, mléko. To bylo nastaveno tak, aby to nedokázal splnit. A když to nesplnil, dostával obsílky na pokutu nebo exekuci. A jakmile tu pokutu nezaplatil, hrozilo mu vězení. Třeba jenom sedm dnů, takové kratší, ale ani to si nemohl dovolit, protože kdo by se staral o hospodářství? Zvířata – krávy, prasata, koně – musela ráno a večer dostat krmení. Byl uvázaný u těch zvířat. Nemohl si dovolit na týden odejít. To by s těmi zvířaty dopadlo špatně. Máma by to možná zvládla, ale bylo by toho na ni moc. Takže se snažil vždycky to nějak zaplatit. Výsledek byl, že jsme nikdy neměli peníze. Byli jsme na doraz. Máma nám nemohla ani na zimu koupit oblečení nebo boty. A co se týká jídla, měli jsme štěstí, že jsme měli vlastní jídlo. Jinak bychom asi umřeli hlady, protože jsme opravdu neměli peníze vůbec na nic.“

„Došlo k takovému nátlaku. Vypadalo to asi tak, že když zakládali družstvo, chodila k nám do bytu jakási akční trojka. Dva nebo tři chlapi, dva soudruzi, komunisti, a někdo z národního výboru. Ačkoli rodiče byli unavení po celodenní práci, seděli s nimi večer třeba dvě hodiny, od devíti do jedenácti, a pořád je přesvědčovali, aby podepsali přihlášku do toho družstva. Samozřejmě že otec nemohl nějak moc oponovat, protože jakýkoli odpor by byl kvalifikován jako pobuřování proti budování socialismu v Československu. Já jsem se vždycky jako dítě divil, proč jim otec nic neřekne. Až později jsem pochopil, že nechtěl riskovat kriminál. A – což bylo ještě horší – někdy si ho pozvali na národní výbor a tam do něj vandrovali taky. Já vím, že se vždycky vrátil po dvou třech hodinách a úplně se třásl, jak byl rozčilený. Ale taky tam nemohl nějak demonstrovat svůj odpor, protože věděl, že by to bylo na zavření.“

„S mým kamarádem jsme jednou jeli z těch kurzů, které se ne vždycky dělaly v Praze, z těch kurzů té výtvarné fotografie, a vraceli jsme se do Prahy a tam nás stopovala dvě děvčata. Tak ta dvě děvčata jsme naložili. No a dojely, já nevím, kus cesty a zase vystoupily a my jsme se s nimi běžně bavili jenom, akorát jsme řekli, no kdyby někdy přijely do Prahy, že nás můžou přijít navštívit. No tak jsme to nepovažovali, že se to uskuteční. Ale ta děvčata, to byly sestřičky, vychovatelky z dětské ozdravovny Lázně svaté Kateřiny tady u Počátek. A zrovna to léto byla spartakiáda a ty dvě sestřičky, ta děvčata, co jsme svezli, tak přijely do Prahy s dětmi jako dozor na tu spartakiádu. Tak jsme jim dali telefonní číslo, tak nám zavolaly, že teda do Prahy přijely, že jsou tady na spartakiádě a že se můžeme sejít. Tak to dopadlo, že vlastně s tou jednou slečnou jsme se do sebe zamilovali, bych to takhle řekl, a nakonec jsme se rozhodli, že uzavřeme manželství.“

„Když jsem ráno vstával, toho 21. srpna, tak mě udivil jiný zvuk z ulice. Běžně jezdily autobusy, tramvaje, běžný provoz, lidi chodí do práce. Bylo takové zvláštní ticho. Nejezdily dopravní prostředky, to znamená hromadná městská doprava ani osobní nebo nákladní automobily, jenom lidi chodili. Kouknu z okna – před samoobsluhou narůstala fronta, protože lidi měli strach, že bude válka, že nebudou potraviny, tak asi každý si chtěl nakoupit. Tak jsem viděl, jak před samoobsluhou narůstá fronta, že lidi měli snahu si něco koupit. Jinak nejezdila, jak už jsem říkal, ta městská doprava, to dělalo to zvláštní, ten jiný zvuk té ulice. A dozvěděl jsem se to z rádia vlastně, protože jsem vstal, zapnul jsem rádio a v rádiu hlásili, že jsme byli obsazeni armádami Varšavské smlouvy.“

„Můj otec byl jediný na okrese, kdo v tom družstvu nebyl. A to samozřejmě těm místním a okresním stranickým funkcionářům dělalo problém, protože zase jejich nadřízení na kraji a v centrále, tak ti jim vytýkali, že nevyvíjejí dostatek iniciativy, aby úplně všechny do toho družstva dostali. Takže vymysleli na otce takovou lest, že nás nepustili ke studiu, nepustili nás do učňáku. A to už byla vážná věc, takže můj otec jako poslední v okrese tu přihlášku do toho družstva podepsal v roce 1959.“