„Bylo nás tam asi deset. Než jsme byli u soudu. To bylo hrozné. Kolik bylo postelí, to si nepamatuji. Ležely jsme jedna vedle druhé, namačkané na sebe. Když jste se chtěl obrátit, tak jste se musel postavit. (...) Ještě tam někde v Pardubicích udělali šťáru a nahnali to tady do Chrudimi. To dali mezi nás politické... No příšerné, to se nedá ani říct, jak oni se bavili, jak v noci votravovali. To bylo hrozné, když o tom přemýšlím, člověk si ani neumí představit, že by něco takového mohl zažít, co jsme zažili my.“
„Pokud si vzpomínám, tak jsem opisovala letáky a básničky proti tomu zřízení. To se dělalo. Pak nevím, pak se to nějak zvrtlo, a přesto mě tam přišli pánové navštívit.“
„Nevím, co si myslel v hlavě. Ale myslím, že mu šlo akorát o to, že mu zaplatí a... Nebral to moc vážně. Nikomu se moc nezdálo, že (jeho advokát) ho obhajuje. Tenkrát mi to připadalo, že je tam jenom jako postavička. (...) Nám ale tenkrát bylo jedno, jestli nás hájí nebo ne, protože jsme věděli, že to stejně k ničemu nebude a že ten proces se musí udělat, kdyby člověk na koze jezdil. (...) To nebyla žádná obhajoba.“
O. B.: „Jaký to byl typ lidí, těch bachařů. Jak byste to hodnotila?“
D. Ch.: „Jak bych to hodnotila? Tam byli manželé - jeden hloupější než druhý. Ta jeho žena... Nechci být netaktní, ale ta neznala vůbec nic, ta byla tak hloupá, že jsme si z toho vždycky večer dělali legraci, co zase kde vykecala a co dělala. To bylo hrozné. Její manžel tam byl jako vedoucí, to byl kápo. Vždycky jsme si říkali, jestli je možné, aby si mužský vzal takovou blbou ženskou. (...) To byli bachaři oba dva. Ale ona byla hrozná.“
O. B.: „Jak na Vás působily tresty u soudu? Dokázala jste si představit, že je něco takového možné?“
D. Ch.: „To si neumím představit ani dneska. Že by to mohl normální člověk vůbec vypustit z pusy, když vidí před sebou studenta... Vždyť jsme byli ještě děti. Jak může říct: ,Dostaneš 25 let nebo trest smrti?‘ (Jak si může neuvědomit) co to dělá s tím člověkem? To nám bylo hrozně...“
Dagmar Chlebounová se narodila 8. 2. 1932 v Litomyšli. Po absolvování obecné a měšťanské školy (včetně jednoletého učebního oboru) se přihlásila na Vyšší školu sociální v Litomyšli, kterou navštěvovala dva roky. Po jejím zrušení se přihlásila na Vyšší školu sociálně zdravotní v Pardubicích, kde dokončila třetí ročník, poslední před svým zatčením. Ještě v Litomyšli byla členkou skautského oddílu a do okruhu jejích přátel patřili i studenti litomyšlského gymnázia. Ti utvořili kolem Miloslava Kohouta skupinu nazvanou Hvězda, jejímž cílem bylo organizovat studenty k činnosti zaměřené proti ČSM a jeho glajchšaltující politice. Dagmar Chlebounová se několika jejich schůzek účastnila a dala najevo svou podporu. Skupina ovšem nestačila rozvinout svou činnost a byla rozbita v důsledku nešťastného incidentu na gymnáziu, při kterém dva studenti průmyslové školy roztrhali a do záchoda spláchli obrazy prezidenta Gottwalda a generalissima Stalina. Jeden z nich byl v té době Dagmařiným milým - Jan Pech. Ačkoli trávila školní rok 1949/1950 mimo Litomyšl, rozbíhalo se mezitím vyšetřování, do kterého byla záhy zapletena i ona. Po několika předběžných výsleších na svobodě byla Dagmar Chlebounová 16. září 1950 zatčena a o měsíc později souzena v procesu proti údajné protistátní skupině kolem rektora F. A. Stříteského. Byla odsouzena jako mladistvá ke dvěma letům odnětí svobody za provinění velezrady. Odseděla si 13 měsíců ve věznicích v Chrudimi, Hradci Králové a v Ústavu pro mladistvé dívky ve Lnářích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
