„To bylo strašný. Bylo tam osm slamníků, které se rozkládaly, taková dřevěná budka s kbelíkem, kam se chodilo na záchod. S tou hygienou to bylo hrozný. Nebyla tam ani voda, nic. Dodnes se divím, že jsem tam neonemocněla. Ty slamníky byly celé zakrvácené, nevím z čeho, ale třeba i z mensesu. Deky, které jsme dostávaly, to bylo to samé – špína, špína, špína.“
„Ty výslechy nebyly jednoduché. Někdy jsem byla hodně zbitá. Staraly se o mě prostitutky. Když jsem takhle jednou přišla hodně zmlácená, prostitutky mě ošetřovaly. Dávaly mi obklady. Na cele nás bylo tolik, že jsme každá neměla svůj slamník. Každá měla jen kousek místa. Jednou jsem přišla takhle zrychtovaná a nechaly mi celý slamník. Podařilo se mi usnout. Měla jsem sen, na který nezapomenu. Bylo šero, seděla jsem v první lavici, mši svatou sloužil papež a přisluhovali mu kněží. Ten papež se otočil, šel ke mně, naklonil se nade mnou a řekl: ,Přijmi Ducha svatého.‘ Odešla jsem z toho kostela, otočila se, kostel stál na takovém vršku a měl nádherně osvětlená okna. Od té doby už jsem se ničeho nebála. Měla jsem takovou sílu.“
„Inspektorka chtěla vědět, co jsem zač. Říkala jsem jí, že když jí to řeknu, že mě vyhodí. Slíbila, že mě nevyhodí. Tak jsem jí řekla, že jsem byla zavřená, manžel taky a že jsem byla politický vězeň. Řekla jsem jí, že můžu pracovat jen manuálně, že nesmím pracovat jako učitelka. Inspektorka mi řekla, abych jí přinesla ještě nějaké dokumenty. Když si je prohlédla, řekla, že na kraji jsou pěkní blbci a že pomocnou sílu v kuchyni dělat nebudu. Navrhla, abych šla na dva roky do školy na kuchařku, a slíbila mi novou školku, kde budu vrchní kuchařkou.“
„A tam jsem zažila, když vedli Miladu Horákovou na popravu. To jsme věděli, kdy bude pověšená. Na cele nás bylo asi čtrnáct. Všude kolem cel byly cesty vypískované. Ve čtyři hodiny vypustili psy, a jak chodili po těch cestách, tak to bylo slyšet. Když ji vedli, tak jsme si všichni klekli a modlili jsme se. Do smrti na to nezapomenu.“
Marie Chalupová, rozená Dibelková, se narodila 13. června 1925 jako čtvrtá z šesti dětí v Liboměřicích u Chrudimi, kde měli rodiče hospodářství. Záhy po převzetí moci KSČ v únoru 1948 byla rodina Dibelkových donucena vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Pamětnice v té době již pracovala jako učitelka mateřské školy v Pískové Lhotě na Poděbradsku a byla zasnoubena s Josefem Chalupou. Oba nezávisle na sobě začali z rozčarování nad politickým vývojem spolupracovat s protikomunistickým odbojem. Marie Chalupová pomáhala Štěpánu Gavendovi a Miloši Zemánkovi, kteří měli spojení se Západem. V srpnu 1949 ji zatkla StB, čelila mučení, bití a hrozbě trestu smrti, rozsudek jí nakonec vynesl patnáct let žaláře. Odseděla si osm a půl roku vězení na Pankráci, v České Lípě, Pardubicích a slovenských Želiezovcích. Její přítel Josef Chalupa strávil půl roku v cele smrti a poté dostal doživotí. V roce 1952 spolu s dalšími šesti vězni, mezi nimiž byl i Štěpán Gavenda, utekl z Leopoldova. Gavenda byl dopaden a v roce 1954 popraven. Josefu Chalupovi se podařilo utéct do Německa a poté do Spojených států amerických, kde se usadil. Marie Chalupová, která měla být rok po svém propuštění znovu obviněna, tentokrát pro údajný plán dostat se přes hranice, se provdala za Josefova bratra Františka Chalupu, též bývalého politického vězně. Marie Chalupová zemřela 25. prosince 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
