“Babička byla v dobytčáku ještě s další ženou, spřátelily se cestou do Osvětimi, a když dorazily do Osvětimi – kolik jí bylo? Padesát osm, řekla bych, babičky – padesát čtyři, padesát osm, tak vystoupily z vlaku a všude kolem hrůza. Dozorci, psi a všechno, a jedna žena, jedna žena šla doleva, jedna žena šla doprava, a moje babička šla do plynové komory. Ta druhá žena přežila a tohle jsme se dozvěděli proto, že se v roce 1947 objevila ve Zlíně, na klinice v Baťově továrně, kde pracoval můj otec, kdy jsme tehdy byli všichni, včetně mě, já teda nebyla přímo na klinice, ale... A ta žena chtěla odjet do Austrálie, ale měla opravdu ošklivou tuberkulózu. Otec si všiml, že má na ruce číslo, a řekl: 'Kde jste byla?' 'V Osvětimi,' řekla. A pokračovala: 'Víte, doktore Posnere, chtěla jsem se vás zeptat, jak se jmenovala vaše matka.' Řekl jí to a ona řekla, že to sedí, a vyprávěla mu to, co jsem vám právě řekla, jak spolu jely ve stejném vagonu a co se s ní pak stalo. Pokoušel se ji najít v táborech pro 'displaced persons', a přestože mu přátelé říkali, že není možné, aby přežila, nepatrná jiskřička naděje je tu s námi pořád. Ale tahle jiskřička navždy uhasla v roce 1948.“
“Přijeli jsme do Karlových Varů a nejdříve jsme zastavili před Rossinim. A tam už se nálada začala zhoršovat, protože pršelo a můj otec najednou viděl Rossiniho, viděl ty otevřené dveře a řekl: 'O tomhle se mi zdají zlé sny, Judi. Ty dlaždice...' Podařilo se mi ho odvést. Ptala jsem se: 'Kam půjdeme teď, tatínku?' A on řekl: 'Na hřbitov, teď jdeme na hřbitov, protože chci vidět otcův hrob.' A tak jsme šli, došli jsme na hřbitov, kde byl totální, ale absolutní binec. Všude se povalovaly vyvrácené náhrobky, strašný nepořádek, všechno zarostlé plevelem. A otec se díval a díval, až... Tenhle okouzlující člověk, který nikdy nezvýšil hlas, najednou začal úplně šílet. Začal kopat do náhrobků a převracet je, pak se je snažil znovu zvednout a říkal: 'Kde to je? Kde to je? Otcův hrob! Vůbec se to nezměnilo, nejdřív nacisti, pak komunisti!' Pak se podíval na mě a řekl: 'Tak pojď už, radši odsud vypadněme!'“
“Ve škole se mě na babičku pořád vyptávali a já jim o matce svého otce nikdy nemohla nic říci. A tak jsem hned v pondělí ráno ten příběh všem vyprávěla, o tom, že byla Židovka a jak ji zavraždili. A najednou bylo ticho, učitelka řekla: 'No tak, běžte si hrát, mazejte ven!' Tak jsem šla na hřiště, kde kolem mě udělali kruh – vybrala jsem si špatnou dobu, byly totiž zrovna Velikonoce. Takže kolem mě udělali kruh a začali volat: 'Jsi Židovka! Mazej pryč! Jsi hnusná!' A kruh se pomalu zužoval, chystali se mě zbít. Naštěstí mě zachránil další vyvrhel, zrzavý kluk se spoustou pih, kterého pořád nemilosrdně trápili, a z toho kruhu mě vytáhl. A pak rodičům přišly... On totiž vyhrožoval, že je zbije, úplně všechny. Takže pak rodičům chodily dopisy, protože děvčata si běžela stěžovat k učitelce, jak jim ten kluk vyhrožoval, že je zbije. Samozřejmě neřekly, proč to udělal, a tak jsem musela mamince a tatínkovi přiznat, že jsem ten příběh vyprávěla ve škole. Matka byla úplně bez sebe, protože se strašně bála, jak otec zareaguje, takže radši mlčela. Ale tatínek řekl jen: 'Víš, Judi, pamatuj si, co by řekla tvoje babička: »Křivdou křivdu nenapravíš.« S tím se smiř.'“
Judi Challiner se narodila 7. října 1945 v Epping Forest na předměstí Londýna v tehdejším Britském impériu. Její otec, specialista na plicní choroby, genetik, spisovatel a předválečný sociální demokrat Erich Posner, původem z měšťanské, německojazyčné židovské rodiny z Karlových Varů, opustil ilegálně Protektorát Čechy a Morava poté, co jej kvůli jeho politické činnosti začalo vyšetřovat gestapo. Našel útočiště v Británii a sloužil jako lékař nejprve v britském obchodním loďstvu a od roku 1944 i jako lékař 311. československé bombardovací peruti RAF, kde jako pilot působil i jeho mladší bratr Hans. Matka Judi, původem z manchesterské rodiny obchodníka s psacími stroji, který přišel o značnou část majetku během velké hospodářské krize, pracovala během války jako vedoucí kantýny a věnovala se profesionálně bruslení. Po vítězství nad nacismem rodina přesídlila do Zlína, kde Erich získal zpět své předválečné místo jakožto specialista v Baťově nemocnici. Po únoru 1948 odešla rodina do Británie, nejprve do Birminghamu a pak do Stoke-on-Trent, kde Judi prožila osamělé dětství a postupně se dozvídala i o osudu své babičky, která byla podobně jako desítky dalších členů její širší rodiny zavražděna nacisty. Studovala na Keele University a The University of Manchester, působila jako vychovatelka, učitelka a lektorka v převážně chudinských lokalitách ve Stoke-on-Trent a v Manchesteru. Svůj život tak zasvětila vzdělávání, divadlu, multikulturnímu dialogu, boji proti stigmatizaci a snaze o zachování památky svých předků. V roce 1973 se vdala, je matkou dvou synů.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
