Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Judi Challiner (* 1945)

• narozena 7. října 1945 v Epping Forest na předměstí Londýna v tehdejším Britském impériu

• babička z otcovy strany byla zavražděna nacisty, stejně jako řada dalších členů její rodiny

• otec odborníkem na plicní choroby a lékařem československé peruti RAF

• první tři roky života prožila ve Zlíně, kde její otec působil v Baťově nemocnici

• vyrůstala ve Stoke-on-Trent, studovala na Keele University a The University of Manchester

• celoživotně se věnovala vzdělávání, divadlu, multikulturnímu dialogu, boji proti stigmatizaci a snaze o zachování památky svých předků

Judi Challiner se narodila 7. října 1945 jako Anne Judith Posner ve Forest Hospital v Epping Forest na předměstí Londýna jakožto dcera lékaře Ericha Posnera a Muriel Joyce Smyth, kteří byli oddáni v říjnu 1943 v Londýně. Její matka pocházela z Birminghamu, z rodiny obchodníka s psacími stroji, který přišel o značnou část svého majetku během velké hospodářské krize, cesta doktora Posnera do Londýna, potažmo do Británie, však byla o poznání dramatičtější.

Na útěku z Československa do služeb Britského impéria

Tento absolvent Německé univerzity v Praze a zaměstnanec Baťovy nemocnice ve Zlíně, původem z dobře situované německojazyčné židovské rodiny z Karlových Varů – jeho otec, Oskar Posner, byl rovněž lékař a odborník na nemoci dýchacích cest, který kromě vlastní praxe působil v hotelích jako Pupp nebo Richmond, a jeho matka, Anna Rosenfeld, jedna z výrazných postav karlovarského kulturního života, se prý během své práce pro místní umělecké spolky stýkala mimo jiné s Richardem Straussem nebo Gustavem Mahlerem – totiž do Británie uprchl v dubnu 1939. Krátce předtím byl vyslýchán v úřadovně gestapa v pražském Petschkově paláci, tehdy prý ještě ne kvůli svému židovskému původu, ale jakožto bývalý „předseda sociálně demokratického svazu studentů“. S pomocí přátel překročil v Beskydech hranici do Polska a přeplavil se do Británie, kde „získal místo v nemocnici pro uprchlíky v Buckhurst Hill v Epping Forest na předměstí Londýna“. Tam pak čekal na příchod svého bratra Hanse, absolventa práv a pozdějšího pilota 311. bombardovací peruti RAF, který se rozhodl emigrovat stejnou cestou a s nímž se zřejmě po vypuknutí druhé světové války v září 1939 přihlásil jako dobrovolník do formujících se jednotek svobodného Československa. Pro nadbytek vojenských lékařů byl ale po roce převelen k britskému obchodnímu loďstvu, které s nemalým rizikem zajišťovalo zásobování celého impéria, předtím však ještě pomáhal při plnění pytlů s pískem během opevňování Birminghamu a byl také „požádán, aby promluvil na sjezdu sociálních demokratů o situaci v Československu“.

V britském obchodním loďstvu a Královském letectvu

V publiku tehdy seděla mladá žena z dobré rodiny, která byla v té době zasnoubena s bohatým prodejcem automobilů, cizinec z Československa ji ale zaujal natolik, že si s ním šla po přednášce promluvit, zamilovala se do něj a začala s ním žít. Podle vzpomínek Judiina otce ho rodina jeho nastávající přijala velmi vlídně. S láskou prý vzpomínal mimo jiné na svatební oslavu během války, kdy se podávalo „velmi slabé cherry, čaj a koláč“, na „stoické Angličany s jeho milovaným měkkým přízvukem“, „obyčejné hrdiny“, kteří neváhali riskovat životy například při požárních hlídkách během náletů, a o svém válečném úsilí hovořil s notnou dávkou pokory a sebeironie. Ještě než se však měla narodit Judi, plavil se její otec v řadách obchodního loďstva v Indickém oceánu a Jihočínském moři, až v roce 1943 náhle onemocněl – ve světle toho, co se pamětnice dozvěděla později, soudí, že se zřejmě nervově zhroutil, protože depresemi trpěl údajně už od mládí a dost možná se nedokázal vyrovnat s tím, že opustil svou rodinu v protektorátu. Na zotavenou začal pracovat jako praktický lékař v hornickém městečku Doncaster, kam se novomanželé nastěhovali do pěkného domu „s malým psem a malou kočkou“, asi po roce pak ale – zřejmě i s pomocí bratra Hanse, který „byl v zabíjení Němců celkem dobrý“ – nastoupil jako lékař k 311. peruti, kde působil až do konce války.

Muriel Joyce mezitím pracovala jako vedoucí kantýny a věnovala se také profesionálnímu bruslení, což jí pomohlo zapadnout do nového prostředí, když rodina včetně tehdy tříměsíční Judi krátce po vítězství nad nacismem přesídlila do Zlína, kde Erich získal zpět své předválečné místo v Baťově nemocnici. Tato „silná žena pevných zásad“, přebornice v zimních sportech a plavání, se prý dokonce „naučila vařit typická česká jídla“, a přestože se svými krajany se mohla stýkat jen na recepcích na britské ambasádě v Praze, kterou Posnerovi navštěvovali přibližně jednou za měsíc, uvědomovala si, jak moc by jejímu muži v Anglii scházely „chladné a temné lesy jeho domoviny“, a byla ochotná pro něj leccos obětovat.

Podruhé na útěku z Československa, tentokrát do boje proti tuberkulóze

Po únoru 1948 si prý Erich Posner nedělal o povaze nového režimu velké iluze a očekával jen další nepříjemnosti: nesnášel totiž cokoliv, „co zavánělo diktaturou“ a k československým komunistům, údajně tolik odlišným od těch britských, prý cítil jen opovržení. Posnerovi se tak rozhodli pro návrat do Británie. Ještě v roce 1948 tak mohla díky intervenci otcova přítele Evžena Klingera, předválečného komunistického intelektuála, který přežil válku v britském exilu a v 50. letech byl odsouzen k dlouholetému trestu za vyzvědačství, opustit republiku Judi se svou matkou, které zamířily do Birminghamu k Judiině babičce. Tam se k nim během následujícího roku přidal i její otec, jehož odchod byl o poznání komplikovanější, prý i kvůli tomu, že se socialistické Československo jen nerado zbavovalo zkušených lékařů a musel tak opět odejít ze země ilegálně. V Birminghamu pak získal práci ve svém oboru a začal se v této průmyslové oblasti věnovat boji s nemocemi z povolání, především pak tuberkulózou, k jejímuž vymýcení přispěl zavedením plošných rentgenových screeningů v továrnách a místních komunitách. Později pak vedl tým se stejným zaměřením i v North Staffordshire Royal Infirmary ve Stoke-on-Trent, kam rodina přesídlila a kde pak s velkým úspěchem působil řadu let. Zajímal se ale také o genetiku, především dílo Gregora Mendela, a věnoval se i studiu díla Thomase Manna a vlastní literární činnosti.

Dospívání v Británii

Na rozdíl od své mladší sestry Becky, která se ve Stoke-on-Trent narodila a vždy se cítila spřízněna spíše s matčinou větví rodiny, se Judi ve městě nikdy nepodařilo zakořenit, vždy prý byla ta „podezřelá dcera chlapíka s divným přízvukem“, jejíž prarodiče pocházeli bůhvíodkud. Konečně ve svých osmi letech se pak dozvěděla o tom, jaký osud postihl její babičku a dalších 25 příbuzných. Její otec sice o válce ani o rodině nikdy nemluvil a zmiňovat „krásnou paní na obrázku na stěně“ jí matka dokonce zakazovala, postupně si ale začala skládat mozaiku z útržků rozhovorů, náznaků a slov pronášených šeptem. Když pak během jednoho z večírků, které její rodiče pořádali o Vánocích, uviděla „paní na stěně“ tančit a hned se s tím také všem svěřila, její matka s hrůzou prohlásila, že určitě blouzní z horečky a vyhrožovala jí, že pokud nepůjde okamžitě spát, Father Christmas ten rok nepřijde, zatímco otec, kterého tehdy viděla poprvé plakat, prý jen prohlásil: „Běž spát, Judi. Babička Posnerová už nikdy tancovat nebude.“ Poté, co pak tajně vyslechla další rozhovor rodičů, během něhož zjevně pod vlivem sherry zmínili i souvislost mezi smrtí babičky a plynem, dospěla pod vlivem filmu Deep Blue Sea s Vivien Leigh – na který ji tehdy vzala její učitelka klavíru a který byl prý při zpětném pohledu pro dítě jejího věku zcela nevhodný – k závěru, že se její babička z nešťastné lásky zabila v plynové troubě. Když to ale vítězoslavně oznámila své matce, ta ji po počátečním šoku vyvedla z omylu a konečně s ní promluvila o osudu její rodiny. Zapřísahala ji ale, aby o této záležitosti nikdy nemluvila před svým otcem a nejlépe na všechno rychle zapomněla. Nad rodinným albem se tak Judi dozvěděla o svém židovství, o své babičce, zavražděné v Osvětimi, i o mnoha dalších příbuzných, kterým se nepodařilo přežít vražedné šílenství. Když se však druhý den svěřila svým spolužákům, žádného pochopení ani účasti se jí nedostalo. A protože byl právě čas velikonočních svátků, unikla – jakožto „Židovka, která ukřižovala Krista“ – výprasku jen díky zásahu dalšího outsidera, „zrzavého kluka se spoustou pih, kterého všichni nemilosrdně trápili“. Přesto se jí ale podařilo v britském vzdělávacím systému obstát.

Divadlem a vzděláním za lepší život

Ze Stoke-on-Trent odešla Judi ve svých 18 letech, začala totiž studovat na nedaleké Keele University. I když se jí prý život na univerzitě velmi zamlouval a objevila tam i svou celoživotní lásku k divadlu, neuspěla ve zkouškách na konci roku a poté, co opadlo rozhořčení rodičů, kteří tím přišli o nemalou částku, kterou do jejího vzdělání investovali, začala na doporučení své matky pracovat jako pomocná učitelka v jedné z hornických vesnic poblíž Stoke-on-Trent. Opět se nacházela v pozici podezřelého outsidera, její kolegyně prý navíc nebyly na práci existenčně závislé, všechny byly „vdané a pořád nemocné“, takže za ně musela bez jakékoliv kvalifikace neustále zaskakovat, což ji prý ale naplňovalo nadšením. O něco menší radost jí však přinášel všudypřítomný rasismus, kdy pokud snad bylo ve škole potřeba cokoliv uklidit, personál tím běžně pověřoval žáky z rodin původem z Karibiku, děti, které s prostou samozřejmostí povolávaly tyto dobré ženy na práci přímo z vyučovacích hodin. Když si pak Judi na tyto praktiky stěžovala u ředitelky, ta prý jen řekla, že tito žáci „mají přeci jinou barvu kůže a koneckonců mezi ně nepatří“. To vedlo Judi k tomu, aby prohlásila, že „v tom případě tam nepatří ani ona“, což prý ještě doplnila plamenným protirasistickým proslovem, takže musela školu asi po roce opustit. Přesídlila do Manchesteru, kde nejprve učila na přípravné střední škole pro budoucí pedagožky. Poté vystudovala sociologii, drama a francouzštinu na The University of Manchester a dále pracovala jako vychovatelka, učitelka a lektorka v řadě manchesterských škol, často v chudinských a z velké části i přistěhovaleckých čtvrtích. Kromě řady divadelních projektů se podílela mimo jiné i na přípravě putovní výstavy o Anne Frank v Shoah Center v Manchesterském muzeu. Za mimořádný výsledek svého snažení pak považuje moment, kdy představení ‚Children of the Holocaust‘, na němž se spolu se svými žáky podílela, zapůsobilo na rodiče některých jejích svěřenců – letité voliče krajně pravicové British National Party – do takové míry, že „mnozí víceméně obrátili“ a polevili ve svém radikalismu.

Do vlasti k opuštěným domovům a zpustlým hřbitovům

Československo navštívila poprvé na jaře 1968 a zemí svých předků se hned nechala okouzlit. V Praze – kam přijela vlakem z pařížského Gare du Nord a cestou se spřátelila se skupinou sympatických studentů, s nimiž oslavila návrat do vlasti sektem – žila u otcova přítele, tehdy už rehabilitovaného Evžena Klingera. Během procházek po městě v doprovodu jeho syna navštěvovala i další otcovy staré známé včetně Jana Wericha, který je prý přes hodinu bavil u čaje ve své pracovně a vyzval Judi, aby příště přivezla i svého otce. Už v červenci se tak do Československa vypravila Judi s celou rodinou, tentokrát výletním karavanem. Po počáteční euforii, kdy už na hranicích opíjeli českoslovenští pohraničníci jejího otce kořalkou, rozradostněni tím, že se z britského turisty vyklubal krajan, však začaly během návštěvy otcova rodného domu v Karlových Varech a zdevastovaného hřbitova, kde ležel mimo jiné i jeho otec, vyplouvat na povrch děsivé vzpomínky a zamlčené hrůzy. To pak vyvrcholilo návštěvou pražského Petschkova paláce, „jednoho ze zlem nejvíce prostoupených míst“, odkud prý její otec kdysi unikl jen díky nedbalosti tehdy službu konajících příslušníků gestapa.

Snažme se, aby lidstvo bylo o něco lepší

Na sklonku páté dekády svého života se pak rozhodla dostát slibu, který dala své zavražděné babičce při návštěvě Prahy, během níž objevila její jméno na zdi Pinkasovy synagogy, tedy vzdát se své kariéry v Manchesteru a s podporou rodiny se přestěhovat do Čech, aby tam pokračovala ve své práci s mládeží i v hledání svých kořenů. Postupem času se tak mohla seznámit s „nejúžasnějšími lidmi na světě“, působila na pražské English International School a podílela se na řadě divadelních a vzdělávacích projektů. V den, kdy se rozhodlo o brexitu, pak Judi účinkovala jako vypravěčka v pražské produkci divadelní hry Empty Hands od Adama Stewarta, pojednávající o zkušenosti holokaustu očima dětí. Po představení hovořila s jakýmsi mužem, který sice produkci nadšeně chválil, když ale Judi popsané události vztáhla k současné situaci, ohradil se, že „tohle si přeci britští lidé vybrali“, čímž se prý odhalil jako jeden z pokrytců, kteří sice „žijí v Praze a pobírají velmi slušný plat, zároveň ale považují Čechy za zemi třetího světa a tajně sní o zašlé slávě britského impéria“. To spolu s celkovým znechucením z vývoje politické situace v Británii pak vedlo k tomu, že se rozhodla přijmout české občanství. Na svých dalších projektech tak může pracovat rozkročena mezi zemí, kde se narodila, a zemí svých předků.

„Hitler byl poražen na hlavu, přežili jsme a snažíme se, aby lidstvo bylo o něco lepší,“ prohlašuje pak Judi Challiner v závěru svého vzpomínání a se zadostiučiněním připomíná i to, že se jí podařilo umístit před rodný dům svého otce v Karlových Varech Stolperstein – kámen zmizelých.