„Byli jsme požádáni jako učiliště, abychom připravili v rámci ROH takovou malou smuteční slavnost. Mně bylo uloženo mým ředitelem, abych připravil smuteční rámec sálu. Já jsem tam vytvořil takový kenotaf s obrazem prezidenta. Měl tam mít projev můj ředitel, ale ten mě potom na poslední chvíli v poledne požádal, že se necítí, a abych ten projev pronesl já. Já jsem použil v podstatě článek nekrologu v Rudém právu. Tak jsem tam přednesl nějaký projev, ale jak jsem to já cítil. Protože jsem byl velmi příznivcem Beneše jako nástupce prezidenta Masaryka, tak jsem končil svůj projev takovou přísahou: ‚Prezidente Beneši, odkazu, který jste nám zanechal, věrni zůstaneme.‘“ – „Čili to jste si přidal k tomu článku z Rudého práva?“ – „Naprosto spontánně. Objevilo se to až v 89. roce, když mi byly předány kádrové materiály, tak tyto stopy se tam objevily. Po celou dobu mého profesního vývoje jsem byl poznamenán tím, že jsem příznivcem Masaryka a Beneše a jejich politiky a byl jsem označen jako nespolehlivý, kolísavý intelektuál, který má kritické připomínky k politice strany a nikdy jsem nebyl pověřen ani nejmenší funkcí v komunistické straně. Po celou dobu jsem byl řadovým komunistou.“
„Tehdá se vytvořilo sdružení států socialistického tábora v rámci Rady vzájemné hospodářské komise. To už jsem tyto své názory tlumočil dál. Já jsem vznik RVHP bral jako naprosto logickou odpověď na vznik podobného sdružení západních zemí. Na začátku to byla Evropská hospodářská komise, která později se rozrostla. To byly čtyři státy, ale později se rozrostla na skupinu velkých zemí spolupracujících v Evropě. Bral jsem to jako logický odvetný krok Sovětského svazu. Co se mně na tom nelíbilo: dostal jsem funkci, byl jsem přijat do subkomise pro obráběcí stroje stálé strojírenské komise RVHP. Jejím cílem bylo společné studium vývoje konjunktury v celém světě a vyměňovat si názory o tom a předcházet vzájemné konkurenci, protože většina těch zemí RVHP měla také svoji výrobu obráběcích strojů. Ta práce byla spojená s celou řadou zahraničních cest po všech zemích členských. To bylo zpočátku sedm zemí včetně Albánie. Albánie z toho vypadla čili bylo to šest členů. Tam jsem si upevnil svoje znalosti němčiny a francouzštiny, takže jsem potom tlumočil všem těmto třem jazykovým skupinám i kabinetním překladem při diskusích. Já jsem zpočátku s tím byl velmi konformní, považoval jsem to za velmi dobrou věc, ale pak jsem zjistil, že poznatky z našich porad místo aby byly využívány, byly zneužívány. Konkrétně přímo ve Strojimportu. Nikdo, ani generální ředitel, který se zúčastnil a podepisoval závěrečný protokol z těch porad, žádné změny neprováděl, ale zajímal se, jak hodnotí tu situaci na trzích, jak se k ní staví ostatní výrobci obráběcích strojů. Čili i náš podnik spíš zneužíval, než aby využíval těchto poznatků.“
„Ten pamflet Ústředního výboru Poučení z („krizového“) vývoje, já jsem to bral jako sborník polopravd. Tehdy jsem si uvědomil, že skutečně některé ty jevy se dají posuzovat ze dvou stran: jednoho vítěze a druhého postiženého. A tady ty polopravdy byly dávány jednoznačně, že to tak bylo. A ono to přece tak nebylo. Nebyla tam uváděna příčina. Proč to tak bylo? Takže přijal jsem to negativně. Celý ten pamflet jsem přijal negativně. Očekával jsem, že Ústřední výbor vydá, jak bylo slíbeno, konečnou analýzu tohoto období, poctivou analýzu, ke které však nedošlo nikdy. Nastalo období, to bylo součástí normalizace na samém počátku, kdy byla vyhlášena výměna legitimací stranických a ta byla spojena s prověrkami. Ty prověrky měly jednoznačné téma: zjistit, jestli souhlasím, nebo nesouhlasím s okupací, zda to beru jako bratrskou pomoc, jak to bylo prezentováno, anebo jako akt násilí. Já jsem to jednoznačně bral jako akt násilí a obrovský omyl Brežněvův, který znamená konec socialistického hnutí v celém světě, což se prokázalo. To jsem odhadl velice správně.“
Přemysl Červenka se narodil 29. prosince 1922 v Hodoníně do rodiny úředníka Kamila Červenky a jeho ženy Anny. Otec brzy zemřel, celý další život ho vychovával Albín Vinkler, učitel, muzikant a malíř. Po odmaturování na gymnáziu a na průmyslové škole v Brně byl během války totálně nasazen. V prvních poválečných volbách rodina volila KSČ a do strany posléze vstoupila – z vděku vůči Rudé armádě. Přemysl si přál studovat medicínu, ale nakonec se v dalších třech letech stal vychovatelem učňovského dorostu nejprve v Letovicích a potom v Gottwaldově. Prokázal talent a zájem o práci s mládeží a rozhodl se vystudovat pedagogiku a psychologii se specializací na výchovu mládeže na vysoké škole. Studoval dálkově, v té době byl zaměstnán postupně na třech ministerstvech: ministerstvu pracovních sil, školství a zahraničního obchodu jako referent. Pro nespokojenost s tím, jak byl odbor veden, přešel do Strojimportu, podniku zahraničního obchodu. Jelikož byl schopen pracovat v několika cizích jazycích, stal se referentem pro spolupráci zemí RVHP v oboru obráběcích strojů a byl pracovně vysílán do zemí RVHP. Byl schopným odborníkem, podnik ho potřeboval, ale při politických prověrkách v roce 1970 odmítl prohlásit, že vstup vojsk Varšavské smlouvy byla spřátelená pomoc. Ze strany byl vyškrtnut, několik měsíců byl nezaměstnaný a posléze se mu podařilo najít místo v podniku Technoplyn. Po deseti letech, už jako důchodce, přešel k Vodním stavbám a k Metrostavu. Pracoval na různých manuálních i úřednických pozicích, a to až do svých 90 let. Od roku 2016 žije v domově pro seniory v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
