Jiří Černý

„My jsme měli spolupráci i s některými mimopražskými redaktory. Mimo jiné taky s Mílou Zapletalem z Ostravy. A on nám čas od času posílal ostravské rozhlasové nahrávky, které většinou neměly velký ohlas, i když nám se líbily. My bychom tam nic, co by se nám nelíbilo, nezařadili. No a až pak přišel ten Bratříček [píseň Bratříčku, zavírej vrátka] a ten to všecko teda roztrhl. Já jsem Karla [Kryla] pozval do Prahy, on tenkrát bydlel v Novém Jičíně. Sedli jsme si asi na dvě hodiny do hospody a tam jsme všecko probrali. Tam jsem já poznal jeho a on mě. A od té doby vznikla ta dlouhá spolupráce. Zanedlouho po tom jsem přišel s nápadem, že by Krylovi vyšla velká deska, teda LP deska. Což bylo absurdní, protože on do té doby neměl ani malou desku, ani singl. No a v Supraphonu, kde jsem byl členem ediční rady, to znamená, že jsem měl dost velké postavení, tam jsem tenhle nápad neprosadil. Tak jsem to zkusil ještě v Pantonu. A v Pantonu Jan Hanuš, bohabojný katolík a skladatel vážné hudby, který neměl s pop music nic společného, řekl, že by to šlo. A ten to skutečně prosadil. Takže zjara 1969 vyšla do té doby naprosto neznámému Krylovi velká deska nákladem čtyřicet tisíc kusů, který se pak zvyšoval. Bohužel, na podzim už tu desku stahovali z krámů a 9. září 1969 Karel Kryl emigroval do západního Německa.“ 

„Potom ještě byl pokus v té Houpačce pokračovat několik týdnů, ale ten rychle skončil takovým jakýmsi skandálem rozhlasovým. My jsme pokračovali v té Houpačce tak, že jsme zařazovali zas nové jiné písničky. A mimo jiné jsme zařadili mezi těmi novými písničku od Jaromíra Vomáčky ,Běž domů, Ivane’. Od něj, který skládal písně typu Malá černá kočička, to nikdo nečekal. Já jsem mu zatelefonoval a on vymyslel několik krycích názvů [pro píseň ,Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša’]. To se vysílalo jenom jednou. Reprízy další nebyly. Hned druhý den ráno pro mě přijel svým autem Dalibor Basler, vedoucí hudebního vysílání. Odvezl mě do rozhlasu, no a tam mě, jak se říká, umyli. Říkali: ,Tak my se snažíme zachránit, co se dá, a vy nám to takhle všecko zkazíte'. Já jsem říkal: ,Jak zachránit, co se dá? Smrkovský už padnul a kde kdo byl vyhozený.' No samozřejmě jsme to ukecat nemohli a neukecali. Takže ta Houpačka byla zrušená.“

„Byla jakási beseda v Městské knihovně v Praze, kde byli různí veřejní činitelé, spisovatelé, fotbalisti a tak dále. A to se stalo v době, kdy zrovna byl proces mimo jiné taky s Mirkem Liďákem. Protože on jako karikaturista tenkrát nakreslil Švejka ve státním znaku. A to bylo označeno za urážku státního znaku. Tak o tom se tam mluvilo na té besedě. Já jsem řekl, že za urážku státního znaku jsem považoval, když byli pod tím znakem souzeni neprávem někteří političtí vězňové. No a toho si tam samozřejmě všimli někteří svazáčí funkcionáři, kteří se zúčastnili té besedy, tam bylo hodně lidí v té Městské knihovně. Pak si mě pozvali na zasedání Ústředního výboru Svazu mládeže, tam byli počínaje předsedou Svazu mládeže Zavadilem přes všechny ty další potentáty… Oni řekli, že z toho nebudou dělat žádné maléry. No tak to udělali. Za pár týdnů nařídili šéfredaktoru Mladého světa Hollerovi, že tam nesmím pracovat. “

„Měnila se atmosféra. To bylo zajímavý, jak v těch deseti, jedenácti letech jsme se snadno učili lhát. Bylo nás skoro čtyřicet ve třídě. Nepamatuju si, že by někdo ze začátku do toho Pionýra nebo do takových organizací chtěl. Těch, co tam chodili, bylo zpočátku málo, tak čtyři, pět. Já, samozřemě, jsem to považoval za zcela nemožný. Pak zvolna mi říkali kluci, ale neblbni, vždyť se nedostaneš na školu. To bylo jednoduchý. Nebylo to tak, že by někoho zavřeli nebo někomu zavřeli tatínka. Bylo zvláštní, když pak pár kluků… Spolužák Jirka s rodiči utekl do Kanady, tomu jsem nerozuměl, to bylo na mě moc. Dělo se toho hodně. Zvláštní bylo, že u těch dětí, vždyť nám bylo dvanáct, třináct, se bralo za samozřejmé, že do toho Pionýra musíme jít, pokud se chceme dostat na školu. Říkali jsme: ,Vždyť je to pitomost.’ Nebyla to pitomost. Bylo to bohužel přesně tak. Kdo tam z těch žáků s dobrýma známkama nebyl, ten se nedostal do školy. Od té doby začala jiná část mého života. Ale jsem dodnes rád, že tomu tak bylo. Samozřejmě, že některé, zejména technické předměty, bych se naučil líp, kdybych chodil jinam [na gymnázium]. Byl jsem na sebe hrdej. Věděl jsem, že mi ty jiný děti, kamarádi a kamarádky, závidějí, že nemusím nosit ten šátek. Dneska vím, že to bylo takový hodně dětský. To skutečný politický prozření přišlo mnohem později. Ale tohle bylo pro mě důležitý v tom smyslu, že lhát se nemá.“