Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Černý (* 1936  †︎ 2023)

Už v deseti letech jsme se učili lhát

  • narozen 25. února 1936 v Praze v rodině řemeslníků

  • od dětství se zajímal o společenské dění, vydával vlastní časopis Lev

  • nedostal se na gymnázium, protože po roce 1948 odmítl vstoupit do Pionýra

  • 1955 maturoval na stavební průmyslovce

  • 1955-1960 studoval žurnalistiku na FFUK

  • první hudební recenze psal pro Večerní Prahu

  • 1961-1965 redaktorem kulturní rubriky Mladého světa

  • od 1965 publicistou na volné noze

  • do 1969 uváděl v Československém rozhlasu pořad Dvanáct na houpačce

  • v 70. letech uváděl v klubech po celé zemi pořad Antidiskotéka

  • po 17. listopadu moderoval demonstrace, účastnil se zakládání Občanského fóra

  • do 1992 šéfredaktorem časopisu Rock & Pop

  • spolupracovníkem Českého rozhlasu, externím autorem Lidových novin

  • zemřel 17. srpna 2023

Populární hudba v komunistickém Československu patřila k uměleckým formám nejvíce mrzačeným cenzurními zásahy. Většina jejích žánrů byla komunistům už z principu podezřelá kvůli inspiraci z kapitalistického Západu. V době normalizace do médií pronikli jen hudebníci, kteří prošli ponižujícími přehrávkami a byli ochotni dělat nejrůznější kompromisy. Hudební publicista Jiří Černý i v těchto dobách českým posluchačům rozšiřoval obzory, ve svých pořadech a článcích jim dával nahlédnout do hudebního světa mimo úzké mantinely normalizačního mainstreamu.  

Dětství na Vinohradech

„Antikomunista jsem byl už jako dítě,“ říká Jiří Černý. „A byl jsem na to hrdý, až trochu směšně hrdý. Věděl jsem, že jiné děti mi závidí, že nemusím nosit ten šátek.“ Podle jeho slov byly tyto názory determinovány už tím, do jakého prostředí se narodil: „Už jenom se narodit na Vinohradech a mít za rodiče řemeslníky mělo blízko k jakémusi protikomunistickému postoji,“ konstatuje. Jiří Černý se narodil 25. února 1936 v Praze a jeho dětství provázely poněkud zvláštní okolnosti. Vychovával ho umělecký zámečník Pavel Černý, kterého považoval za svého otce. Až mnohem později se dozvěděl, že jeho biologickým otcem je Antonín Krejčí, za kterého se jeho matka Milada provdala v roce 1953. 

Rodina bydlela v Polské ulici na Vinohradech, pár kroků od Riegrových sadů, a Jiří jako malý chlapec často chodil do otcovy zámečnické dílny v nedaleké Balbínově ulici. Pavel Černý za druhé světové války dělal zámečnické práce pro Čechy stejně jako pro Němce: v jeho mistrovské knize Jiří později našel zápis od tehdejšího říšského kanceléře Konstantina von Neuratha či německého generála Rudolfa Toussainta. Jiní příbuzní naproti tomu v době před atentátem na Heydricha i během heydrichiády přechovávali bombu, která byla „určena pro Heydricha“. 

Jako devítiletý zažil Jiří Černý bombardování Vinohrad v únoru 1945. Jejich dům nebyl přímo zasažen, nedaleký výbuch však rozbil v bytě všechna okna a střepy nalétaly rodině přímo do talířů s přichystaným obědem. 

Bezprostředně po skončení války se Jiří stal svědkem děsivého výjevu: na Václavském náměstí visel na pouliční lampě mrtvý Němec, kterého rozzuřený dav upálil. „Bylo mi jasné, že dostat se do spárů udavačů bylo v těch prvních poválečných týdnech strašně jednoduché.“ 

Někdo by nás mohl udat, že nestávkujeme

Po válce se Jiří věnoval mnoha aktivitám: cvičil v Sokole, ale, jak říká, prostná cvičení ho příliš nebavila. Chodil také do Junáka a do YMCY, věnoval se cyklistice, měl úspěchy v lukostřelbě.  Od dětství se zajímal o žurnalistiku a cestou ze školy pročítal vývěsní skříňky jednotlivých politických stran, ve kterých bývaly vyvěšené noviny. Sám vydával školní časopis Lev, který popsal skoro sám a pokoušel se ho prodávat svým spolužákům. 

V intelektuálním rozvoji ho podporoval dědeček Papež, vyučený švec, který ho vedl k zájmu o historii. Naproti tomu rodiče spíše doufali, že se Jiří bude věnovat nějakému řemeslu, a jeho intelektuální zájmy je příliš netěšily. 

Dvanácté narozeniny slavil Jiří právě v den komunistického převratu, 25. února 1948. Protože se intenzivně zajímal o společenské dění, od počátku vnímal tento převrat velmi negativně: „Opravdu odmalička jsem byl antikomunista, i když skutečné politické uvědomění přišlo až mnohem později,“ usmívá se. 

Den před převratem zorganizovali komunisté po celé zemi generální stávku. Stávkovala také jeho matka, přestože byla soukromou majitelkou krejčovského salonu. „Donutila celou svou dílnu, aby švadleny zastavily šicí stroje. ,Co blázníte, mami, vždyť ta stávka je proti vám,’ říkal jsem jí. Ale ona namítala: ,Někdo by nás mohl udat, že nestávkujeme.’“ 

Dvanáctiletý Jiří od začátku odmítal přistupovat na pravidla nového režimu. Záhy však pozoroval, jak se mění chování jeho spolužáků: „To bylo zajímavý, jak jsme se v těch deseti, jedenácti letech snadno učili lhát. Nepamatuju se, že by se ze začátku do toho Pionýra někdo hrnul. Ale pak zvolna mi kluci začali říkat: ,Neblbni, když nevstoupíš do Pionýra, nedostaneš se na školu.’“ 

Tato předpověď se bohužel naplnila. Přestože Jiří předtím v roce 1947 začal studovat na osmiletém gymnáziu, po školské reformě skončil zpět na základní škole a po osmé třídě se na gymnázium již nedostal, protože, jak to formulovala ředitelka základní školy Na Smetance, „neměl kladný poměr k socialistickému zřízení“. 

Začal tedy studovat stavební průmyslovku ve Zborovské ulici, své názory však nezměnil. „Pořád se se mnou táhla taková až směšná pýcha, že mě ti komunisti nikam nedostali.“

A to se mám zbláznit, když komunisti popravují jeden druhého? 

Na Jiřího maminku i jejího pozdějšího druhého manžela Antonína Krejčího (Jiřího biologického otce) dopadlo znárodnění. Oba přišli o své krejčovské dílny a později mohli své řemeslo vykonávat  v rámci oděvního družstva Moděva. Antonín Krejčí však byl i odtamtud vyhozen kvůli „protistátním řečem“ a později pracoval na stavbě Branického mostu, tzv. „mostu inteligence“. 

Jiří i jeho rodiče byli členy vinohradského evangelického sboru se sídlem na Korunní třídě. Jiří byl v době dospívání nominován za mládež do staršovstva sboru. I to přispělo k jeho intelektuálnímu formování. „Jednou jsem přišel na schůzi staršovstva, byl jsem tam daleko nejmladší, bylo mi asi šestnáct. Všichni mlčeli a byli smutní. Ptal jsem se, co se děje. Oni říkali: ,Bratře, ty to nevíš?’ Ukázalo se, že ten den vyšly noviny s oznámením o trestu smrti z politického procesu (zřejmě s Rudolfem Slánským, pozn. red.). V duchu jsem si říkal: ,A to se máme zbláznit, že komunisti popravují jeden druhýho?’“ 

Důležitou součástí dospívání Jiřího Černého bylo formování jeho vztahu k hudbě. Velmi k němu přispěl již zmíněný dědeček Papež, který ho přivedl k lásce k opeře: „Když mlátil cvočky do bot, pískal si pochod z Verdiho Aidy. Ale perfektně.“ Důležitá byla i role maminky, která mu každý večer před spaním zpívala a hned po válce s ním začala chodit na operní představení. Viděl například slavnostní představení Prodané nevěsty v Národním divadle na oslavu prezidenta Beneše a československé vlády z exilu. Oblíbil si dílo Bedřicha Smetany, záhy ale začal objevovat další, modernější skladatele, například Leoše Janáčka. Jeho oblíbeným operním pěvcem, osobním přítelem i profesním a lidským vzorem se stal basista Karel Berman. 

Studentem žurnalistiky navzdory všem

Po maturitě na stavební průmyslovce roku 1955 se Jiří Černý chtěl za každou cenu dostat ke studiu žurnalistiky, která se tehdy vyučovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po přijímacích zkouškách dostal vyrozumění, že nebyl přijat, s tím se ale nesmířil a snažil se rozhodnutí zvrátit intervencemi na nejrůznějších institucích. Napsal dokonce i dopis prezidentovi Antonínu Zápotockému. Nakonec našel porozumění u Jiřího Hronka, funkcionáře na ministerstvu školství. „Ale ty máš napsáno v kádrových materiálech, že chodíš každou neděli do kostela,“ prozradil mu Hronek. Jiří Černý to popřel, prohlásil, že do kostela už dávno nechodí. Na fakultu byl s dvouměsíčním zpožděním přijat. Studoval ve stejném ročníku jako Jiří Dienstbier, který se stal jedním z jeho nejbližších přátel. 

K jeho nejoblíbenějším pedagogům patřil František Gel, reportér z Norimberského procesu, který vyučoval předmět reportáž. Právě on doporučil Jiřího Černého do redakce Večerní Prahy, která otiskla jeho první recenze a články o hudbě. První recenze se týkala Bizetovy Carmen. „Ale vzápětí nastal malér, když jsem napsal negativní recenzi na koncert jisté Fanynky Krysové. A tím jsem skončil.“ 

Později během studia psal sportovní reportáže do časopisů Československý sport a Mladý svět. V něm nastoupil roku 1961 jako vedoucí kulturní rubriky.

Po absolvování vysoké školy musel splnit základní vojenskou službu. Podle svých slov většinu času na vojně pracoval v knihovně, absolvoval také promítačský kurz a pouštěl vojákům filmy. 

Vyhozen z rozhodnutí Svazu mládeže

Po vojně se vrátil do kulturní rubriky Mladého světa. „Mezitím do redakce přišli jiní, velice schopní kolegové, například Rudolf Křesťan. Tam jsem poprvé zažil, jaké to je, když víte, že vaši kolegové píšou líp než vy…“ ohlíží se Jiří Černý. 

Již v polovině šedesátých let však musel z Mladého světa odejít. Přispěl k tomu incident na besedě v Městské knihovně, kdy se Jiří Černý zastal karikaturisty Miroslava Liďáka. Ten byl tehdy souzen za koláž se Švejkem ve státním znaku ČSSR, což tehdejší orgány posoudily jako urážku státního znaku. „Já jsem řekl, že za urážku státního znaku bych považoval spíš to, když pod tímto znakem byli neprávem souzeni političtí vězňové,“ vzpomíná Jiří Černý. Jeho výrok se neobešel před následků. Předvolala si ho komise ČSM a za několik týdnů nato dostal šéfredaktor Mladého světa Josef Holler příkaz, aby Jiřího Černého propustil. 

Jiří Černý v té době dokončoval knihu Zpěváci bez konzervatoře o hvězdách československé pop music mladé generace. Měla vyjít v nakladatelství Mladá fronta, jenže tento podnik byl zároveň vydavatelem Mladého světa, a tak jeho smlouva na knihu padla. Jiří Černý ji však úspěšně nabídl v nakladatelství Československý spisovatel a kniha nakonec roku 1966 opravdu vyšla v nákladu čtyřicet tisíc výtisků. V témže roce Jiří Černý vydal ještě další publikaci Poplach kolem Beatles. Podle jeho slov to byla první kniha o Beatles mimo britský a americký trh. Kuriózní je, že Jiří Černý do té doby nikdy ve svém životě Británii nenavštívil. „Měl jsem štěstí, že jsem se prostřednictvím Yvonne Přenosilové seznámil s některými britskými publicisty, kteří psali o populární hudbě. Bez jejich pomoci a materiálů, které mi poskytli, bych tu knihu možná vůbec nenapsal.“

Houpačka na rozhlasových vlnách

Od roku 1964 uváděl Jiří Černý se svou první ženou Miroslavou Filipovou v Československém rozhlasu každotýdenní pořad Dvanáct na houpačce, zkráceně jen Houpačka. „Šlo v podstatě o jakýsi neumělý pokus o hitparádu,“ říká Jiří Černý. „S Mirkou a dalšími spolupracovníky v rozhlasu jsme vybrali dvanáct písniček a rozhlasoví posluchači hlasovali, kterých pět písniček se jim nejvíc líbilo. Z těch dvanácti potom osm nejlepších postupovalo do dalšího kola.“ Zájem posluchačů byl obrovský, v každém kole hlasovalo až dvacet tisíc lidí, i když odměnou pro vylosovaného výherce byla jen jedna malá gramofonová deska. „Písničky jsme vybírali podle svého vkusu, což nám někteří umělci měli za zlé. Vedle známých zpěváků, jako byl Gott, Matuška, Pilarová, jsme vybírali i úplně neznámé zpěváky: Petra Nováka, Pavla Nováka, sourozence Ulrychovy. A tihle neznámí zpěváci pak často vyhrávali. Například Petr Novák se v hitparádě udržel patnáct měsíců.“

Kromě Houpačky měl Jiří Černý ještě vlastní pořad Desky načerno. „Tam jsem svůj osobní vkus uplatňoval hodně tvrdě. Někomu se to líbilo, hlavně mladým rockovým kapelám, které by se jinak do rozhlasu nedostaly. Ale zpěvákům, jejichž sláva pomalu mizela, se to zajídalo. Myslím, že díky těmto dvěma pořadům, Desky načerno a Dvanáct na houpačce, se hodně měnil hudební vkus z toho původně swingového na rockový.“ 

Jiří Černý v té době také přispíval do časopisu Melodie, který jako šéfredaktor vedl Lubomír Dorůžka. Podle Jiřího Černého měla Melodie pod Dorůžkovým vedením obrovský vliv na vývoj hudebních trendů v Československu: „Nebýt jeho, myslím, že by ten vývoj šel jinudy a byl by pomalejší.“ 

Invaze zastavila hudební vývoj v Československu

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vnímal Jiří Černý jako šok: „Z té doby si pochopitelně pamatuji každou minutu. Jednadvacátého srpna v pět hodin ráno zazvonil u nás na Spořilově soused, který bydlel na stejném patře, a říkal: ,Jsou tady Sověti.’ Já jsem myslel, že se mi to zdá.“ Jako každou středu se měl ten den natáčet pořad Houpačka. Jiří Černý jel k budově rozhlasu, která už byla v obležení sovětských vojáků. 

Okupace Československa měla podle něj silný vliv na hudební vývoj v zemi: „To byla změna nejen kulturně-politická, ale i vysloveně muzikantská. Dá se říct, že začátkem roku 1969 byl vývoj rockové hudby u nás pozastavený. V následujících letech normalizace přišel návrat k velkým orchestrům, ke swingu. Pro mladé kapely a kytarovou hudbu bylo málo prostoru, což trvalo dost dlouho.“ 

On sám však ještě v posrpnovém období udělal jeden velký hudební objev. Právě díky Jiřímu Černému získal popularitu do té doby neznámý písničkář Karel Kryl. „V Houpačce jsme spolupracovali s některými mimopražskými redaktory, mimo jiné s Mílou Zapletalem z Ostravy, který nám čas od času posílal ostravské rozhlasové nahrávky.“ Mezi nimi byly také písničky Karla Kryla. Jiří Černý postupně zařadil do hitparády čtyři z nich, které vypadly hned v prvním kole. Když ale na podzim 1968 zazněla v Houpačce píseň Bratříčku, zavírej vrátka, kterou Karel Kryl složil spontánně jako reakci na vpád vojsk Varšavské smlouvy, měla okamžitě obrovský úspěch. „Stal se z ní hit a tím začala sláva Karla Kryla,“ vzpomíná Jiří Černý. Zanedlouho poté navrhl v Supraphonu, kde byl členem ediční rady, vydání dlouhohrající desky Karla Kryla. Zde tento nápad neprošel, debutujícího zpěváka se ale ujalo druhé hudební vydavatelství Panton. „Takže už zjara 1969 vyšla do té doby naprosto neznámému Krylovi LP deska nákladem čtyřiceti tisíců kusů, který se pak ještě zvyšoval. Bohužel, na podzim 1969 už desku stahovali z obchodů, protože 9. září 1969 Karel Kryl emigroval do Západního Německa.“ 

Kvůli písni Bratříčku, zavírej vrátka se ovšem pořad Houpačka ocitl v nemilosti a na jaře 1969 byl zrušen. Poslední kapkou se stal malý rozhlasový skandál: Jiří Černý se rozhodl do hitparády zařadit písničku Jaroslava Vomáčky Běž domů, Ivane, která nepokrytě reagovala na okupaci. „To se vysílalo jenom jednou. Hned druhý den ráno pro mě přijel svým autem vedoucí hudebního vysílání Dalibor Basler, odvezl mě do rozhlasu a tam mi takzvaně umyli hlavu.“ Kolegové mu vyčítali: „My se snažíme zachránit, co se dá, a vy nám to všecko takhle zkazíte.“ „Jak, zachránit, co se dá?“ namítal Jiří Černý. „Smrkovský už padl, kde kdo byl vyhozený. Co se dá ještě zachraňovat?“ 

Jeho působení v rozhlase tím na dvacet let skončilo. „Když jsem kolem budovy rozhlasu jezdil tramvají, vždycky mi bylo mizerně.“ 

Cesta do Anglie změnila jeho pohled na hudbu

Začátkem sedmdesátých let Jiří Černý pracoval jako korektor v tiskárně Mír v Legerově ulici na Vinohradech. „Měl jsem skvělé zkušenosti s mladými tiskaři, a naopak mizerné s tou starší partou, o které se říkalo, že to je tiskárenský výkvět. Viděli ve mně provokatéra, který zavinil maléry Československého rozhlasu,“ konstatuje. Další dva roky strávil jako pedagog Lidové konzervatoře, kde vyučoval dějiny hudby. „Tam jsem naopak nejlépe vycházel se staršími lidmi, například divadelníkem Ivanem Vyskočilem, a hůř s těmi mladými, kteří měli kariéru teprve před sebou.“ 

První polovina 70. let byla pro Jiřího Černého náročná i proto, že procházel rozvodem a komplikovaným soudním sporem se svou první ženou Miroslavou Filipovou. „Poté, co jsme se rozvedli, mě Mirka zažalovala o spoluautorství mých dvou knížek.“ Šlo o knihy Poplach kolem Beatles a Hvězdy světových mikrofonů. „V životě by mě nenapadlo, že mohu takovýhle soudní spor prohrát. Možná to byla moje nafoukanost. Myslel jsem si, že můj styl psaní každý pozná, nikdo si ho nesplete. Tak to jsem se tedy spletl.“ U soudu prohrál a Miroslava Filipová byla soudem určena za spoluautorku obou knih. 

Vyhazov z rozhlasu měl pro Jiřího Černého nicméně jeden pozitivní dopad: díky tomu, že nebyl tolik na očích, dostal v letech 1974 a 1979 povolení vycestovat do Velké Británie. Navštívil tam kamaráda Richarda Kroupu, který tam pracoval v obchodě s gramofonovými deskami. „Přivezl jsem si odtamtud asi čtyřicet desek, které se staly základem mé soukromé diskotéky. A hlavně jsem si přivezl jiný pohled na celou hudební scénu. Viděl jsem koncert na fotbalovém stadionu v Charltonu pro šedesát tisíc lidí. Pochopil jsem, co znamená pořádná aparatura a ozvučení. Díky tomu jsem o hudbě jinak přemýšlel a jinak o nich mluvil na svých klubových pořadech.“ 

Svoboda Antidiskoték

Od roku 1971 totiž Jiří Černý v klubech po celé republice pořádal takzvané Antidiskotéky, poslechové pořady, na nichž pouštěl své nahrávky a doprovázel je zasvěceným komentářem. „Rozeběhlo se to rychle, byla to záležitost několika týdnů. Začalo se mluvit o tom, že Černý dělá pořady v klubech, a začal jsem jezdit různě po republice.“ Publikum v době normalizace toužilo po jiné hudbě, než zněla z oficiálního rádia, takže o Antidiskotéky byl obrovský zájem. Měsíčně dělal patnáct, někdy i třicet vystoupení. Užíval si svobodu bez cenzury, s jakou se předtím nikdy nesetkal: „Těmi Antidiskotékami jsem získal největší míru novinářské svobody, jakou jsem kdy v životě měl.“  Jeho svoboda byla limitována jen odvahou jednotlivých pořadatelů: „Nedivím se, že někteří vedoucí těch klubů se báli. Mně nešlo o nic, mě už odevšad vyhodili, ale oni měli proč se bát. Jim šlo o zaměstnání a rodiny. Ale musím zdůraznit, že většinou se chovali velmi statečně. Zejména děvčata, která většinou studovala vysokou školu a hodně riskovala. Občas se stávalo, že za nimi do klubu přišli estébáci a řekli: ,Heleďte, dejte si s tím Černým nějaký čas pokoj.’ Ale když je vedoucí požádala, aby jí to dali na papíře, nic se nedělo. Takové věci se na papíře nedávaly.“ 

Na Antidiskotékách zněly mimo jiné písně zakázaných písničkářů z řad emigrantů: Vlasty Třešňáka, Jaroslava Hutky i Karla Kryla, kterého Jiří Černý zpočátku uváděl pod pseudonymem Víťa Jasný. „Estébáci samozřejmě věděli, že Kryla hraju. Proč mě na základě toho nezlikvidovali, to nevím. Možná pro ně bylo jednodušší mít mě takhle pod lampou.“ Jiří Černý vzpomíná, že v roce 1989 ho mladí lidé z jihomoravských Ratíškovic požádali, aby pro ně udělal pořad pouze o Karlu Krylovi. „Říkal jsem jim: ,Hoši, já to udělám. Ale jednak to nedokončíme, protože si pro mě přijedou. A jednak vás vyhodí ze školy.’ Ale udělal jsem to a nestalo se vůbec nic.“ 

V sedmdesátých a osmdesátých letech Jiří Černý nadále přispíval do časopisu Melodie, který po odchodu Lubomíra Dorůžky vedl Stanislav Titzl. „Ke mně se redakce chovala vždycky vstřícně a laskavě. V osmdesátých letech bylo období, kdy se moje jméno nemohlo nikde objevit. Pro ten případ měli takzvané pokrývače, to znamená, že můj článek podepsal Ondřej Konrád nebo Jan Rejžek. Standa Titzl nebyl žádný Jánošík, ale na tu dobu nebylo statečnějšího šéfredaktora, než byl on.“ 

„Dokud něco můžeš dělat, tak to dělej“

Undergroundová hudba Jiřímu Černému k srdci nepřirostla, nebyla to jeho, jak říká, „číše šampaňského“. Nicméně s undergroundem přišel do styku v roce 1976 při procesu s členy kapely Plastic People of the Universe, když ho Otakar Motejl jako jejich obhájce požádal, aby napsal znalecký posudek na jejich hudbu. „To jsem napsal jednoznačně v jejich prospěch,“ konstatuje.

Když ho ale Dana Němcová požádala, aby šel spolu s ní a dalšími disidenty orodovat za Plastic People u ministra kultury Milana Klusáka, odmítl, protože to považoval za beznadějné. 

Stejně tak se na přelomu let 1976 a 1977 rozhodl, že nepodepíše Chartu 77. Prohlášení mu nabídli k podpisu manželé Petr Uhl a Anna Šabatová. „Věděl jsem, že tím bych skončil. Nebyl jsem hrdina, chtěl jsem si zachovat nějaké pracovní možnosti,“ konstatuje. Snažil se chránit i svou druhou ženu Jitku, která vyučovala na Střední uměleckoprůmyslové škole. V tomto rozhodnutí ho ostatně podpořil i Václav Havel, se kterým se přátelil od sedmnácti let – tehdy spolu chodili do tanečních. „Řekl mi: ,Dokud něco můžeš dělat, tak to dělej.’“ Vzpomíná, že Václav Havel se úzkostlivě snažil chránit lidi mimo okruh Charty, aby k nim nepřitáhl pozornost StB: „Až dojemně se snažil, aby mě do ničeho nezatáhl. Když mi třeba chtěl něco vzkázat, nejdřív poslal místo sebe nějakého mladíka, který mi to šifrovaným způsobem vyřídil.“ 

Když ale státní moc rozpoutala agresivní kampaň proti Chartě 77, Jiří Černý rezolutně odmítl podepsat takzvanou Antichartu. „To bych nemohl podepsat za žádnou cenu. Když člověk podepsal Chartu, dával všanc jen svoje dobré jméno. Ale kdo podepsal Antichartu, ten plival na svoje kamarády.“ Mnoho hudebníků podle něj Antichartu podepsat odmítlo, například celá skupina C&K Vocal, aniž by to pro ně mělo nějaké následky. „V některých lidech byl příliš velký strach. A byli i lidé, které nikdo nevyzýval, aby Antichartu podepsali, a oni se sami hlásili, protože předpokládali, že tím něco získají. Většinou nezískali nic.“ 

Rozkřiklo se, že Černý „nesmí“ 

V březnu 1983 komunisté rozpoutali kampaň proti novým hudebním stylům – punku a nové vlně. Odstartoval ji článek v týdeníku Tribuna nazvaný Nová vlna se starým obsahem. „Říkal jsem si, že ti komunisté jsou naprosto nepoučitelní. Ten režim si proti sobě stavěl úplně zbytečně dalšího nepřítele. Přitom se na to klidně mohli vykašlat,“ komentuje to Jiří Černý. „Bral jsem to jako osobní iniciativu těch partajníků, kteří si chtěli udělat dobré jméno tím, že budou likvidovat i poslední zbytky rock’n’rollu.“ 

Kromě psaní pro Melodii a pořádání Antidiskoték nacházel Jiří Černý v době normalizace další pracovní uplatnění v Supraphonu, kde dělal výběry pro česká vydání desek zahraničních zpěváků, například Boba Dylana, Simona a Garfunkela, ale i francouzsky zpívajících šansoniérů jako Jacquese Brela a Charlese Aznavoura. Psal také tzv. sleeve notes, tedy medailony těchto tvůrců na obal desky. „Ale v určité době se v zákulisí Supraphonu rozkřiklo, že Černý ,nesmí’. Nikdo mi to neřekl do očí, ale takových šest nebo sedm let jsem pro Supraphon nesměl psát. To mě mrzelo, protože ty průvodní texty jsem psal hrozně rád,“ konstatuje. „Až později přišel takový mladý redaktor, který ode mě normálně opět objednával. Z čehož je vidět, že tyto zákazy neměly žádná pevná pravidla. Stačilo, aby člověk někomu šel na nervy.“ 

V listopadu 1989 se Jiří Černý účastnil zakládání Občanského fóra a moderoval některé protestní demonstrace. Na jaře 1990 spoluzakládal hudební časopis Rock & Pop a do roku 1992 zastával místo jeho šéfredaktora. Opět mohl vystupovat v rozhlase, publikoval v řadě médií a vydal několik dalších knih. V roce 2020 byl jako první nehudebník na Cenách Anděl uveden do Síně slávy Akademie populární hudby. 

Zklamání z Ruska

V samém závěru nahrávky, pořízené pouhých několik dnů po ruském vpádu na Ukrajinu v únoru 2022, Jiří Černý reaguje na tuto aktuální událost. Hovoří o tom, že vždy měl dobrý vztah k běžným Rusům, zejména ruským novinářům. „A nic na tom nezměnil ani srpen 1968, protože jsem věděl, že ti kluci na tancích za to nemohou.“ 

Jedním z velkých zklamání pro něj byly postoje Alexandera Solženicyna v devadesátých letech po návratu z emigrace: „Projevil se jako jednoznačný zastánce takového toho Velkoruska. To pro mě bylo jedním ze zklamání, se kterým jsem nepočítal.“ 

„Putin je šílenec a myslím, že se nechce zastavit v Bratislavě,“ komentuje rozpínavost současného Ruska. „Neumím si s tím poradit a je to jedno z největších zklamání v mém vztahu ke světovým dějinám.“ 

 

Jiří Černý zemřel 17. srpna 2023 ve věku osmdesáti sedmi let. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)