Ing. Alena Čepelková

„Asi jsem to už formulovala v nějakém rozhovoru, zkusím si to vybavit. Myslím si, že když se vydrápe člověk na nějaký vršek, tak je to nádherný pocit, že se cítí se jako královna světa, protože sedí na vršku a kouká se dolů. A zároveň vidí, že je malinkatá, že je nic proti tomu, co je okolo. Takový pocit, takové to rozdvojení nebo prožívání je hrozně pěkné. Nejlepší je to na vysoké hoře, ale zažijete to i tady v Jizerkách úplně stejně.“

„On Hermann Buhl hodně trénoval, všichni jsme taky trénovali po něm. Chodila jsem po Strahově se sněhovými koulemi v rukou. Taky si samozřejmě sahal za hranu, to je jasné. Bez toho by bohužel nebylo velkých výkonů, nesporně je na každém a na jeho zvážení, jestli riziko překročí, nebo nepřekročí, a je hrozně těžké to sám v sobě rozhodnout, jestli jsem s prominutím sračka a bojím se, nebo to překonám a půjdu dál. A ty okamžiky jsou hrozně těžké se rozhodnout, protože k návratu taky musí mít člověk sílu. Právě proto je to těžké se rozhodnout, jestli to vylézt nebo se vrátit. Ale velké výkony by bohužel bez překročení své vnitřní komfortní zóny nešly udělat. Takže jako se jestli ptáte, že člověk musí být bezmozek, aby překročil hranici, tak to je pravda.“

„Tak těžké to bylo, jednak je to obrovský piliř, takže orientačně. Už nástup byl těžký, překonat trhlinu, začátek je hodně nepevná skála. Pak jsem na pilíři spadla, vypadla jsem s nějakým blokem, tak jsem si zranila kotník. Nemohla jsem pořádně lézt, ale jak už to u mnoha výstupů bývá, vrátit se nešlo, tak jsme lezly nahoru. Mám krásnou příhodu, byly jsme zvyklé, že těžká místa, která jsme nevěděly přelézt, se lezlo v kostkovaných bačkůrkách. Na nich se lezlo na pískách, protože lezečky nebyly, mělo to mechovku. Zuzka si vzala bačkůrky a stěnku přelezla. Bylo to těžké lezecky, lano se dlouho nehýbalo, říkala jsem si, co se děje, to není možné. Zuzka se dostala na čistý led a přelezla ho v bačkůrkách, to byly fakt příhody. Já jsem dál lezla strmé sněhové pole, skoro čtyřicet metrů jsem měla vytažených, ale žádné jištění tam nešlo. Vzpomněla jsem si, že mám ledovcový šroub, ale měla jsem ho na dně batohu. Takže jsem ho v takové pozici lovila, zaseklý cepín a lovila jsem z batohu tenhle šroub, abych se mohla zajistit. A takové různé takové příhody. Když na to dneska vzpomínám, tak anděl strážný se mnou musel mít hodně práce.“

„Horolezecké pády, to je téma. Měla jsem dva takové vážné. Jeden byl, když jsem spadla při zimním tréninku na ledech v Tatrách. Byla jsem první na konci na laně. Frajersky jsem si nedávala žádné jištění, cepín jsem měla jen tak v ruce, lezla jsem bez helmy a skoro jsem si s ním ucvakla ucho. Byla jsem tři dny v bezvědomí, vzpomínám si, že tam přijel táta, vyděšený. Já jen ležela odevzdaně a ptala jsem se, co se stalo, taková ta klasika po pádu. Nic si z něj nepamatuju, naštěstí se mi to nikdy nevybavilo. Měla jsem trochu naprasklou pánev a těžký otřes mozku, dostala jsem, mám papíru na hlavu, a tak říkám od té doby, že mám právo na nějaké úlety. Hodně rychle jsem se z toho dostala i s pomocí Leoše Chládka, hodně se nám tady věnoval, byl to expediční doktor. Dal mě rychle do kupy, že už na jaře v dubnu jsem jela na skalkařský zájezd, na lezení na skalkách, což se považovalo za cvičný terén. Začalo další odvětví, lezlo se na skalách, znáte určitě Adama Ondru, kam to až dospělo. Co se vám stalo na tom ledu? Uklouzla jste? Stalo se mi, že tam byl úzký žlab. A já frajerka byla bez jištění, protože byl lehký, mezitím začalo sněžit, udělal se trychtýř, nahrnul se tam sníh a do žlábku to shodilo lavinu. Smetlo mě to čtyřicet metrů pod stan, kde mě jistil reprezentační trenér Erik Stejskal. Pak to bylo hodně dramatické, jak mi říkal kamarád z Liberce, který mě tam viděl. To bylo krásné vyprávění, protože mě donesli na Slezský dům. Vypadalo to příšerně, z useklého ucha jsem strašně krvácela. Vyprávěl, že tam někdo chodil a říkal – Kto to dievča tak dokaličil? Mysleli si všichni, že jsem mrtvá. Navrch, jak začalo sněžit, tak sněžilo tak hustě, že kanadky mě málem nedostaly do nemocnice v Popradu. Spadl ještě někdo a dokonce už ho nemohli svézt, už ho na saních dolů nesvezli, už měl smůlu. Probudila jsem se v nemocnici, nic jsem si nepamatovala a to bylo fajn.“

„Samozřejmě s lavinami, když lezete, tak se v horách potkáte. Lavinka to taky byla, co mě tenkrát srazila v Tatrách. Další lavina byla jedna pod nástupem pod Lomničákem, pamatuju si ji krásně. Utrhl ji kolega, který šel nad námi, přímo mě zasáhla. Cítila jsem, jak jsem dělala jsem přemety v lavině a jedu v ní dolů. Zastavila jsem se, naštěstí nebyla úplně velká, zůstala jsem po pás zasypaná. Akorát všechen matroš včetně maček, které jsem si nazouvala, byl ztracený. Třeba na Dhaulágirí při prvovýstupu jsme měly cestu žlabem, kde laviny jezdily pořád a neměly jízdní řád. Bylo to objektivně nebezpečné místo, nedalo se tam natáhnout fixní lano. Muselo se to přejít, věřit, že budete mít štěstí přejít a mít štěstí. Padaly ve dne v noci, člověk se snažil vysledovat jízdní řád, ale moc se mu to nedařilo. Nebo byl v bezpečí, byla jsem na pilíři a vedle vás to sjelo. Znám ten pocit dobře dokonce i z Krkonoš. Viděla jsem obrovskou lavinu spadnout ze Studniční hory, byla jsem dole v Modráku (Modrém dole), to si pamatuju jako zážitek. Byla to obrovská masa kamení, a ačkoliv stál člověk v protisvahu, tak měl obrovský strach. Je přírodní živel a před ním jste tak maličký.“