František Cenkl

* 1923

  • „Tam se nákladními auty vozili lidé. Vojáci, ty mrtvoly a tak dále. Normálně se vysypávaly ze sklápěček a pak se to zahrnulo. To mělo asi tak tři, čtyři metry do výšky. Ta hlína byla potom nahrnutá zpátky. Když tam chodím na hřbitov, to už je dlouho, to se propadá. Tam ty mrtvoly jsou. To jsou ale většinou Němci. To se nemohlo předem vykopat. Víte, co bylo kolem Olomouce zákopů? Protitankových zákopů. Přes to nepřejel tank. To se táhlo pod Kopečkem a všude přes tu Moravu.“

  • „Jak začali Němci řádit, už se začali zviditelňovat. Hitler byl u moci, už jim sliboval hory doly. Začaly šarvátky. Ty holky začaly nosit bílý podkolenky, ty smyčkový. Už se začaly projevovat, že jsou nějaký vyšší… Tak kluci odnesli viks, tím se leštily koňovi kopyta, takový tér, ale mělo to v sobě trochu globinu. Donesli natěráčky, a jak ty holky chodily, tak je chytli a natírali ty punčošky.“

  • „V Přáslavicích jeden Rusák vtrhl do chalupy a sebral babce pytlík s obilím pro svého koně. Babka vyšla ven a řvala. Přijel Rusák na koni, zastřelil ho a jel dál. Ta brečela. Já jsem říkal: ,Napřed brečíte, že vám to sebral, a teď brečíte, že umřel.‘ No tak neměla řvát.“

  • „Do města přijeli na motocyklech. Olomoučtí Němci už oslavovali. Oni dotáhli před tu radnici kotle a začali vařit. A ti lidé nešťastní, třeba byli hrozně chudí nebo co. Tak rozdávali polívky těm lidem. Ten Eintopf jejich německej. Fronty lidí a oni fotografovali, dělali z toho propagandu, že kdyby Hitler neživil, tak že tady zdecháme. Ono to bylo totiž naopak.“

  • „To bylo vůbec hrozný. Protože oni si něco vymysleli. Najednou zakázali, že se po desáté večer nesmí kouřit. To dali večer příkazem k nástupu. Já jsem přišel na světnici, šel jsem a zapálil jsem si. Chytli mě a do korekce. ,Ale proč?‘ - ,Víš, že se nesmí kouřit?‘ Povídám: ,Nevím.‘ - ,Tak ti to měli kluci říct.‘ Šel jsem do korekce. Celou noc až do rána. Ještě ti kluci. Tam jsem přišel, to jsem byl v trenýrkách. V té korekci betonové byla zima jako sviňa. Tak mi tam naházeli kabáty a deky.“

  • „V Přerově to bylo něco hroznýho. Přerov byl střeženej. Přerov byl odjakživa středisko. To je střed Moravy, tam jedou všechny vlaky. Na tom nástupišti bylo hrozně smradu. To byly balíky, kufry, všechno, co bylo poslaný do Německa. Oni to tam nedávali. Potřebovali vlaky na jiný věci, než aby posílali balíky. Tam byly balíky možná dva roky. To teklo, smrdělo, to se ani neuklízelo. Já jsem se potom ptal jednoho Přerováka. Říkal: ,Tam začla epidemie.‘ Tak to začali nakládat a odvážet. To tam byly tisíce potkanů! To bylo hrozný.“

  • „Jsem chodil do kostela, k přijímání, k biřmování a já nevím, k čemu všemu. A pak když člověk vidí… Kdyby se jen Bůh mohl na to dívat… V těch lágrech, to není možný… Vidět ty… U nás to tak nebylo, ale v jiných lágrech shrnovali do příkopu ty mrtvoly buldozerama. To bylo něco strašnýho. Tam člověk poznal, že není nic. Dodneška se mi kolikrát o tom zdá, i když je to tolik let.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 05.02.2010

    (audio)
    délka: 03:18:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidský život tam neměl absolutně žádnou cenu

František Cenkl na vojně v Olomouci jako desátník-1945
František Cenkl na vojně v Olomouci jako desátník-1945
zdroj: archiv pamětníka

František Cenkl se narodil 13. září 1923 v Charvátech u Olomouce. Během svého života prošel nejen nacistickým, ale i komunistickým vězením. V době 2. světové války studoval Obchodní školu v Olomouci. Ve škole byl jeho velkým kamarádem Němec Walter Knapp, který byl členem partyzánské skupiny ve Velké Bystřici. Tato skupina se zaměřovala především na poškozování transportů s vojenským materiálem v okolí Olomouce. Jejich činnost však zvýšila ostražitost německých bezpečnostních složek, které čím dál častěji zasahovaly v okolí. Stín podezření padl i na Františka Cenkla. V červnu 1943 ho gestapo poslalo na „nucené práce“ do Osvětimi. Po příjezdu do tábora se však z něho stal vězeň. V otřesných podmínkách tam stavěl továrnu koncernu I. G. Farben na syntetický benzin. Začátkem roku 1944 se s kamarádem rozhodl utéct. Schoval se do vlaku, který jezdil až k továrně, a za dramatických okolností se dostal až do Olomouce. Aby na něj nepadlo podezření, zfalšoval pracovní knížku a nastoupil do firmy Wagner-Werke. Díky tomu se dožil osvobození Olomouce sovětskou armádou. Po válce nejprve nastoupil na vojnu a potom do velkoobchodu, kde se stal předsedou odborů. Jako národní socialista nesouhlasil s komunistickým režimem. Odmítl vstoupit do KSČ a při podnikové schůzi vystoupil s proslovem, že odbory musí být v opozici k vládnoucí straně, jinak ztrácejí smysl. Zakrátko po tomto projevu byl zatčen a odsouzen na jeden a půl roku do jáchymovských dolů. Do vězení byl odvezen v době, kdy manželka čekala dítě. Za celou dobu věznění se ani nedozvěděl, zda v pořádku porodila. V září 1951 byl v Karlových Varech omilostněn. Nikdy se ale nedočkal omluvy, natož odškodnění. Po návratu domů nastoupil v Moravskoslezských železárnách. Vypracoval se až na vedoucího a pracoval tam až do důchodu. V současnosti žije v Olomouci.