„Před odletem na olympijské hry v Mexiku jsem šla na Václavské náměstí ke svatému Václavu, aby mi dal sílu. Vtom jsem si všimla, že vedle mě stojí babička, upřeně se na mě dívá, a pomyslela jsem si: Ježíšmarjá, to bude zase vyptávání, jestli mám modřiny a mozoly z bradel! Většinou se mě totiž lidé vyptávali právě na to, a tak jsem na otázku, jestli nejsem Věruška Čáslavská, odpovídala, že ne, že jsem její sestra; když se mě ale totéž zeptala babička s laskavýma, dobráckýma modrýma očima, neměla jsem to srdce jí lhát. Nato mi babička řekla: ‚Děvenko zlatá, dejte tam těm Rusákům pořádně na frak a já se za vás budu modlit, abyste nespadla z tý kladríny.‘“
„Musím říct a zaťukat, že to moje tělíčko mi sloužilo celý život. Říkám to s poděkováním, ne abych to zakřikla; když totiž o něčem řeknu, že to je báječné, většinou se to hned zhatí. Sportovec může být na svůj výkon připravený úplně fantasticky, ale stačí, aby mu selhaly achilovky nebo aby dostal obyčejnou chřipku – a má smůlu. Moje tělo si všechno vybralo, když o nic moc nešlo, naopak při olympiádě nebo na velkých závodech bylo, jak se říká, v lati a odvedlo dobrý výkon. Za to jsem mu moc vděčná.“
„Po narození dcery Radky jsem v kuchyni poslouchala rozhlas a najednou se ozvalo skandování: ‚Ať žije KSČ! Ať žije KSČ!‘ Myslela jsem si, že přenášejí nějaký starý záznam, pak jsem ale zbystřila a došlo mi, že jde o současnost. Opřela jsem se o zeď, sesunula se po ní až na zem, asi hodinu jsem mlčky seděla a říkala si: ‚Milá zlatá Věro, tak je to v pytli. Tatínek měl pravdu, nastává doba temna.‘“
Věra Čáslavská se narodila 3. května 1942 v Praze. Od roku 1945 chodila do baletní školy, později se začala věnovat také krasobruslení a ve svých patnácti letech se během krátké doby stala vrcholovou gymnastkou. Od roku 1958 byla členkou národního družstva a ČSSR úspěšně reprezentovala na mezinárodních soutěžích; největších úspěchů dosáhla na OH v Tokiu (1964) a v Mexiku (1968). Paralelně s vrcholovým sportováním studovala a pracovala: absolvovala dvouletou ekonomickou školu, tříleté gymnázium pro pracující a v roce 1974 Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Živila se jako písařka a později byla do normalizace zaměstnána na ústředním výboru Československého svazu tělesné výchovy a sportu. V období Pražského jara podepsala manifest Dva tisíce slov a svůj podpis nikdy neodvolala. Od konce 60. let byla z politických důvodů perzekvována a v roce 1971 přišla o členství v ČSTV. Několik let trénovala mladé sportovce v Praze a v Mexiku a po sametové revoluci se stala jednou z poradkyň prezidenta Václava Havla. V roce 1993 ji zasáhla osobní tragédie, od roku 1996 se stahovala do ústraní a následujících deset let se téměř s nikým nestýkala a nikde nevystupovala. Zemřela 30. srpna 2016 v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
