Anna Cásková

„To už jsem byla těhotná asi šest měsíců a byli jsme s manželem na dovolené v létě na týden. Jeho bratr byl sládkem v Dymokurech. To víte, za války se moc nikam nemohlo jezdit. Měl tam byt, takže jsme mohli u něho bydlet. Tak jsme na týden změnili prostředí. V den, když jsme jeli domů do Prostějova, to bylo tady v Čechách, u Poděbrad byl v pivovaře sládkem, tak někde byl nálet na železnici a my jsme to museli objíždět přes Hradec Králové do Olomouce. Z Poděbrad. Bála jsem se. Jeli jsme celou noc a ráno jsme se vrátili domů a těšili jsme se, zvláště já, jak jsem byla těhotná, že se vyspíme. Přijeli jsme k mamince, to jsme bydleli u maminky, nasnídali se a lehli jsme si. A začaly houkat sirény. Maminka ten den jela pro nějaké potraviny na venkov, takže ve městě nebyla, ale měla u sebe ještě svoji maminku, tak s tou jsme byli. A jak začaly houkat sirény, tak jsme šli do sklepa se posadit. To bylo v Prostějově a hodili tam několik bomb. Spadly za hřbitov. Oni chtěli bombardovat letiště, to je za hřbitovem, ale netrefili se, bomby spadly do polí. Takže tento nálet si pamatuju. Já jsem tam s mojí babičkou seděla, ona na židli a já vedle na stoličce a hlavu jsem dala do klína, celá vystrašená. Manžel byl zvědavý, šel se dívat, co se děje venku. Pak přiletěl, že to bouchlo někde blízko. My jsme bydleli poměrně blízko, vzdušnou čarou to nebylo od toho letiště daleko. Takže se to otřáslo, ale nic ve městě nerozbili.“

„Maminka chodila do práce a my jsme chodily se sestrou do školy. Potrava se sháněla na venkově. To mně připomíná film, jak paní Růžičková takhle jezdila na černý nákup na venkov. Tak maminka taky jednou jela a někde zabíjeli u nějakého sedláka, a tak jí výměnou za nějaký textilie prodali sádlo, hřbetní sádlo z vepře a tak. Protože ve vlaku prohlíželi, tak si ho na motala kolem těla. A ono mrzlo, bylo to v zimě, tak to pak odstonala. Tak přesně jako paní Růžičková v tom filmu. Jak se jmenoval ten film? Vlak naděje nebo tak nějak?“ – „Vlak dětství a naděje.“ – „Tak přesně tak. Maminka taky vozila, jak oni to vzali podle skutečnosti, jak to bylo. A bylo to tak doopravdy, to nebyl žádný vtip, že by chtěli udělat legraci ve filmu. Taková byla skutečnost, že takhle maminka taky vozila sádlo namotané na těle. No, přežili jsme válku.“

„Přišli jsme do školy. Třídní profesor nám oznámil, že budeme mít svatý týden a že nám začnou maturity. Já už jsem měla po maturitě, to [atentát na Heydricha] už nám profesoři oznámili, ještě když jsme byli ve škole, protože taky jsme chodili poslouchat, jak maturují ti druzí. Oznámili nám, že bylo vyslovené stanné právo a abychom se venku nesdružovali, víc jak dvě osoby nesmí být pohromadě, jinak je to srocování a takové skupiny se budou střílet.“ – „A došlo k tomu?“ – „Ne, my jsme byli celkem ukáznění. A taky jsme měli strach, takže jsme profesory poslouchali. Báli jsme se o vlastní život, nechtěli jsme riskovat.“