Frank Calzón

„Komunismus nebyl pro Kubánce tak svůdný jako pro jiné intelektuály atd., protože o pár let později, když přišly roky 1961, 1962, už Kubánci věděli, že to nefunguje. Na druhou stranu, Kubánská revoluce nevznikla za účelem zavedení komunismu. Jinými slovy, pokud nějaké okouzlení komunismem existovalo, nestalo se tak během Batistovy diktatury. Během Batistovy diktatury Fidel Kubáncům i celému světu říkal, že není komunista, že nechce komunismus, že chce svobodu pro Kubu. Teprve poté, co se dostal k moci, poté, co ovládl armádu a policii, se veřejně spojil s Komunistickou stranou a se Sovětským svazem. Komunismus přitahuje především lidi, kteří ho nikdy nezažili. Dnes je velmi těžké najít Kubánce, ať už na ostrově nebo v exilu, kteří by přijímali komunistickou teorii. Všichni vědí, že to nefunguje.“

„Když padla Berlínská zeď, uvědomil jsem si, že komunistická vláda Československa byla tou, která zastupovala a poskytovala diplomatické krytí vládě Havany zde ve Washingtonu, protože neexistovaly žádné ambasády. Československá komunistická vláda tedy zastupovala Castrovu vládu v USA. Když došlo k pádu Berlínské zdi a když ta slavná skupina českých umělců uspořádala koncert na stadionu na rozloučenou se sovětskými vojsky, která se měla vrátit do Sovětského svazu, napadlo mě, že bychom měli vyjádřit svou vděčnost a radost. Prezident [Václav] Havel už byl na Pražském hradě, ale chtěl jsem mu také vysvětlit, co se děje na Kubě, a připomenout mu, že vláda Raúla [sic] Castra v OSN a na dalších fórech podporovala ruskou invazi do Československa [v roce 1968]. Zmínil jsem se o tom americkému ministerstvu zahraničí, ale velmi se rozčílili a řekli mi, že bych se do takových věcí neměl plést, že je to záležitost oficiální diplomacie. Ve Freedom House mi však řekli, že diplomacie je příliš důležitá na to, aby se o ni starali jen diplomaté. Poté skupina významných osobností, včetně velvyslankyně Jeane J. Kirkpatrick [velvyslankyně USA při OSN a členky Národní bezpečnostní rady za prezidenta Ronalda Reagana], mé velké přítelkyně, a doktora Brzezińského [Zbigniew Kazimierz Brzeziński, polsko-americký politolog], společně napsali dopis Havlovi. V těch dnech se mi podařilo odcestovat do Prahy, aniž bych tam kohokoli znal. Díky Freedom House jsem však získal schůzku s prezidentem Havlem – bylo to poprvé, co jsem ho viděl. Poté jsem se s ním setkal ještě mnohokrát. Když jsem k němu přišel, řekl mi: ‚Vím, proč jsi za mnou přišel. Je to kvůli zvláštnímu vztahu mezi Kubou a Československem.‘ A ještě než jsem stačil cokoliv říct, dodal: ‚Ale ten už neexistuje. Česká vláda už nebude zastupovat Castrovu komunistickou diktaturu a jsme si velmi dobře vědomi role, kterou sehrál Fidel Castro při podpoře ruské invaze do Československa.‘“

„S panem Kissingerem jsem nesouhlasil v některých věcech, které říkal. [Henry Kissinger na začátku 70. let zastával roli ministra zahraničí ve vládě Richarda Nixona, prezidenta USA.] Očividně se snažil najít způsob, jak vyjednávat, jak nějakým způsobem dosáhnout dohody s Havanou. Vysvětloval jsem mu, že pokud chce vědět, jak důvěryhodná bude kubánská vláda vůči Spojeným státům, měl by se nejprve podívat na sliby, které Fidel dal kubánskému lidu, a na to, co se s nimi nakonec stalo. Ve skutečnosti Kissingerova iniciativa nefungovala. Co se ale stalo pod jeho vedením, bylo to, že Spojené státy se rozhodly obrátit na Organizaci amerických států (OAS) a prohlásily, že země, které byly do té doby povinny nemít diplomatické vztahy s Havanou, je od té chvíle mohly navázat. Jedinou americkou vládou, která si až do té doby udržela vztahy s Havanou, byla vláda Mexika.“

„Všechno bylo několik týdnů velmi radostné [po vítězství revoluce v roce 1959], všichni jsme poslouchali Fidela Castra až do dvou, tří hodin ráno, dokud se nezačaly dít nečekané věci. Revoluční vláda nejprve začala popravovat příznivce Batisty a po nějaké době i bývalé Batistovy nepřátele – rebely, kteří bojovali po boku Fidela, ale nesouhlasili s vládou.“