„Ten zlom nastal po sedmnáctém listopadu. Tam byl veliký zlom, protože my jsme tenkrát měli mít premiéru Černé komedie. Režíroval to Václav Beránek. A došly [k nám] ty zprávy, že v Praze přestali hrát. Šli do stávky. No, a my jsme udělali schůzi činohry a rozhodli jsme [se], že tedy budeme hrát. Že tu premiéru ještě odehrajeme, ale že předtím ještě vystoupí Pavel Pavlovský a řekne, co se děje v Praze. Takže on vystoupil a část lidí z hlediště s dupáním odešla a většina lidí nám aplaudovala. My jsme volali i do Velkého divadla, kde byl druhý den Žebravý student, [ale] opereta se k nám nepřidala. Takže to bylo na činohře. Nikdo nikde, studenti [byli] ticho čtyři dny. Technické složky se k nám přidaly. A my jsme od druhého dne, kdy měla být repríza té Černé komedie, tak jsme zrušili představení s tím, že jsme to [dopředu] oznámili. Řekli jsme, že vrátíme vstupné. Nikdo to vstupné ale samozřejmě nechtěl. Takže činohra plzeňského divadla šla do stávky od druhého dne, od toho devatenáctého listopadu. A devatenáctého listopadu jsme chtěli dělat dialogy [herců] s diváky, ale to teď ředitel nechtěl. Takže byl ustanoven stávkový výbor. Prvním předsedou byl Václav Beránek, já jsem dělala tajemnici stávkového výboru a potom to přebíral Pavel Pavlovský. A teď vzniklo vlastně takové centrum v té mé malinké kanceláři dramaturgie, [tam] se to začalo soustřeďovat. Tam jsme [přebírali] telefonáty z Prahy, rozmnožovali jsme materiály, dávali jsme zprávy, vyvěšovali jsme cedule. A musím říct, že ředitel o tom věděl a nezakročil. To znamená, že nás nechal ty materiály rozmnožovat. Zapojila se do toho většina činohry. A pak se asi po čtyřech dnech začalo s organizováním těch vystoupení [na náměstí] [a] výjezdů herců [do různých obcí].“
„Byly Dny bulharské kultury, a nikdo ze západočeských divadel neměl bulharskou hru. Tak to padlo na divadlo, že tu bulharskou hru budeme dělat my. Tak jsem jela do Prahy za svým kamarádem Milošem Vojtou, který byl redaktorem Tvorby, a ten mi dal skvělou hru [od bulharského spisovatele Jordana] Radičkova, [která] se jmenovala Lidožroutka. Tak jsme to nasadili. Ty stranické orgány byly šťastné, že máme bulharskou hru. Byl to příběh z domova důchodců, kam přijde stranický funkcionář. A zatímco tam všechno funguje a lidi se mají rádi, tak když tam přijde ten stranický funkcionář, tak se všechno rozveze. Mezilidské vztahy… všechno přestane fungovat. Končí to tím, že tam přijde černošská sestra a on dostane infarkt. A všechno v tom ústavu se zase vrátí do svých harmonických linií. A byla premiéra a na ní byly stranické orgány a ty se z toho naprosto podělaly. To bylo hrozné, protože najednou měly hru, která byla protirežimní. Takže byla ustanovena komise, že se to bude vyšetřovat, co jsme si to jako dovolili zobrazit. A já jsem jela za tím Milošem Vojtou a on zavolal na ústřední výbor a tam někdo z toho ústředního výboru zavolal do Plzně [a] řekl, co blbnou, že to není kritika socialismu, ale kritika negativních jevů socialismu. A okamžitě byl klid. Nic se nedělo a Lidožroutka se hrála dál.“
„A okamžitě začaly potíže s mým mužem, protože po osmašedesátém roce tak on dělal třeba Filosofskou historii, kde se demonstrovalo. Diváci tam demonstrovali, povstávali, byly tam skandované aplausy. Takže na jeho inscenacích se vlastně demonstrovalo a on byl neuvěřitelným trnem v oku stranických funkcionářů. [V té době] tam byl zastupující ředitel [Karel] Křemenák… A dali mu příkaz, aby jeho, [Jiřího] Kouta a Vladimíra Hellera vyhodil. On to odmítl, a dokonce začal pít, protože to neunesl, a pak raději rezignoval, než by tyhle lidi vyhodil. Potom nastoupil [Zdeněk] Šnaiberg a ten hned v jednasedmdesátém roce ve svém inauguračním projevu prohlásil, že tyhle lidi musí jít z divadla. A Vláďa Heller dokonce spáchal sebevraždu, protože to neunesl.“
Marie Caltová se narodila 26. března 1944 do plzeňské umělecké rodiny. Matka po mnoho let pracovala jako fotografka v Divadle J. K. Tyla. Otec v Plzni působil jako jevištní výtvarník. Rodiče za války ukrývali režiséra židovského původu Alfréda Radoka. Po Mariiných gymnaziálních studiích následovala studia oboru Teorie divadla na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, která zakončila roku 1968. Už při studiích pracovala na částečný úvazek v dokumentačním oddělení Divadelního ústavu. Hned po absolutoriu přijala nabídku na pozici divadelní kritičky v pražském Scénografickém ústavu. Její rodiče a babička byli po vyjádření nesouhlasu s okupací vojsk Varšavské smlouvy vyškrtnuti z komunistické strany, sama do strany nikdy nevstoupila. V březnu 1969 se provdala za Miroslava Doutlíka, v důsledku nesouhlasu s okupací zbaveného funkce šéfa plzeňské operety. Dlouhá léta pracovala jako dramaturgyně Divadla J. K. Tyla. Bezprostředně po 17. listopadu 1989 se spolu se členy činohry zapojila do stávky, stala se tajemnicí stávkového výboru a hybatelkou dění sametové revoluce v Plzni. Záhy vstoupila do plzeňského Občanského fóra. Vedle práce dramaturgyně byla i lektorkou divadelních seminářů a porotkyní řady ochotnických divadelních přehlídek. Roku 2010 obdržela Cenu Vendelína Budila, roku 2018 Cenu za celoživotní dílo.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
