Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marie Caltová (* 1944)

• narozena 26. března 1944 v Plzni

• její rodiče za války ukrývali Alfréda Radoka

• v roce 1968 absolvovala obor Teorie divadla na Filozofické fakultě Karlovy univerzity

• v roce 1968 nastoupila na pozici divadelní kritičky v pražském Scénografickém ústavu

• po vyjádření nesouhlasu s okupací vojsk Varšavské smlouvy rodiče a babička vyškrtnuti z komunistické strany

• řadu let zaměstnána jako dramaturgyně v Divadle J. K. Tyla

• v listopadu 1989 se stala tajemnicí stávkového výboru plzeňských divadelníků

• členkou výboru plzeňského Občanského fóra

Marie Caltová se narodila 26. března 1944 v Plzni. Do konce druhé světové války tedy zbýval jeden rok. Dodnes v paměti uchovává jednu tradovanou rodinnou vzpomínku z časů okupace. „Moji rodiče v našem domě v Hradišťské 10 skrývali Alfréda Radoka. Skrýval se u nich, protože byl Žid. Takže kdyby se to odhalilo nebo je někdo udal, tak jsem se nenarodila. Od té doby se datovalo velmi silné přátelství s rodinou Radoků. Marie Radoková, manželka Alfréda Radoka, je moje kmotra,“ vypráví Marie.

 

Umělecké zázemí

Rodiče se seznámili ve studentském avantgardním kolektivu, který soustřeďoval celou řadu zajímavých osobností. „Byl tam slavný plzeňský spisovatel Josef Koenigsmark, byl tam Josef Hlinomaz a samozřejmě že i Miroslav Horníček, kamarád mých rodičů,“ říká pamětnice. O umělecké zázemí tak neměla nouzi. Vyrůstala převážně s maminkou, která byla letitou fotografkou v Divadle J. K. Tyla. Tatínek v Plzni působil jako jevištní výtvarník a po sedmi letech odešel do Prahy do Divadla Jiřího Wolkera. „Díky mamince jsem dobře poznala plzeňské divadlo, protože moje maminka byla workoholik. Chodila do práce dopoledne a vracela se v noci. Když jsem ji chtěla vidět, tak jsem za ní musela do divadla,“ vzpomíná Marie. Už ve svém útlém dětství tak měla možnost poznat řadu významných kulturních osobností a přičichnout k prknům, která znamenají svět.

Studium ve zlatých šedesátých letech

Marii divadlo velice zaujalo, a tak není divu, že toužila studovat herectví. Po docházce na základní školu na Jiráskově náměstí následovala studia na gymnáziu, při kterých měla dokonce možnost zahrát si hlavní roli. Jako Josefce ve Vest pocket revue z tvůrčí dílny Jiřího Voskovce a Jana Wericha jí však vypadl text a nepomáhaly ani nápovědy. „A já jsem pochopila, že přes herectví cesta nevede, a zvolila jsem dramaturgii,“ osvětluje své začátky u divadla. Po studiích na gymnáziu tak v roce 1962 následovala studia oboru Teorie divadla na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, která úspěšně zakončila v roce 1968. Studovala tedy v době uvolněné atmosféry zlatých šedesátých let, na která dodnes s láskou vzpomíná. A vzpomíná také na výborné učitele,[1] osobnosti, jež měla možnost poznat a být jejich žačkou.

Okamžik vpádu vojsk Varšavské smlouvy trávila pamětnice spolu s dalšími členy divadla na zájezdu v Bulharsku, odkud se také dozvídali první zprávy. „Nás 21. srpna sundali z toho Bulharska ze vzduchu. A byli jsme tam ještě asi o čtrnáct dní déle. Takže jsme přijížděli a tady už bylo všechno obsazené,“ říká Marie. A dodává: „Pro celou naši rodinu to byla katastrofa.“

Nahoru díky nomenklaturnímu kádru

Už během studií pracovala. Po celé tři roky byla zaměstnána na částečný úvazek v dokumentačním oddělení Divadelního ústavu. Konzultantem její diplomové práce s názvem Český jevištní konstruktivismus byl vedoucí Scénografické laboratoře Národního divadla a komunistický funkcionář Miroslav Kouřil,[2] který jí už v roce 1968 nabídl zaměstnání na pozici divadelní kritičky v pražském Scénografickém ústavu. S jeho stranickou minulostí však neměla žádný problém. „Mně to vůbec nevadilo, protože dokonce moje maminka a můj tatínek byli členy komunistické strany. A byli jimi od roku 1945, vyloženě z nezištných důvodů. Byli v té partaji, protože tomu věřili,“ vysvětluje Marie. Ze strany byli vyškrtnuti po roce 1968, kdy vyjádřili svůj nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Pamětnice sama nikdy ke vstupu do komunistické strany vyzvána nebyla a kvůli svým studiím měla ke straně i velmi kritický vztah. „Já i díky tomu, co se tam učilo, tak samozřejmě ty přednášky profesora Martínka… Já jsem zírala, co se v tom Sovětském svazu dělo. Netušila jsem, že byly gulagy a tyhle věci. A jak skončil Mejerchold.“[3] Na základě svých vědomostí se tak snažila přesvědčit i své rodiče o tom, „že KSČ je nesmysl“.

Svatba, odvážné inscenace a vyhazov

Pamětnice se v rámci své profese ve Scénografickém ústavu zhostila celé řady přednášek v anglickém jazyce, určených pro zahraničí publikum, a také přispívala svými kritikami do odborného časopisu Acta scenografica. Tehdy už se začala rozvíjet její spolupráce s plzeňským divadlem, ve kterém pracovala na půl úvazku jako lektorka. „Potom jsem se zamilovala do svého muže, který byl šéfem plzeňské operety, a přešla jsem do plzeňského divadla,“ říká Marie. Pracovala tehdy jako dramaturgyně činoherního klubu.

V březnu 1969 se s Miroslavem Doutlíkem vzali a brzy se dočkali syna. „A okamžitě začaly potíže s mým mužem, protože po osmašedesátém roce on dělal třeba Filosofskou historii,[4] kde se demonstrovalo,“ vypráví Marie. Manželovy odvážné inscenace doprovázely skandované aplausy a není divu, že se stal trnem v oku stranických funkcionářů. Spolu s dalšími „problematickými“ kolegy, Jiřím Koutem a Vladimírem Hellerem, se měl o jeho výpověď postarat zastupující ředitel Karel Křemenák. „Ten to odmítl, a dokonce začal pít, protože to neunesl, a pak raději rezignoval, než aby tyhle lidi vyhodil. Takže potom nastoupil Zdeněk Šnaiberg a ten hned v jedenasedmdesátém roce ve svém inauguračním projevu prohlásil, že tihle lidi musí jít z divadla. A Vláďa Heller dokonce spáchal sebevraždu, protože to neunesl,“ říká pamětnice a dodává: „A je komické, že on na protest proti okupaci vystoupil z KSČ a oni ho potom jako nestraníka vyloučili.“ Manžel poté vystřídal několik dělnických profesí. Pracoval také v kvasinkárně, jako řidič tramvaje nebo výrobce keramiky. Spolu s novým ředitelem se však do plzeňského divadla dostala i ostřejší pachuť cenzury a časy svobodomyslného umění vzaly zasvé.

Tobě hrana zvonit nebude

Co se týče inscenací odehraných v sedmdesátých letech, zavzpomínala Marie na jednu z dílny Vojtěcha Trapla, ideového kritika kinematografie, který v době normalizace dostal příležitost natočit svou vlastní hru. „Byla tam jedna hra, která byla opravdu strašlivé svinstvo. A to byla hra Tobě hrana zvonit nebude,“ vypráví pamětnice. „A byl to titul naprosto hrůzný, protože je to o pronásledování inteligentní ženy novináři. Vlastně takové uštvání člověka v osmašedesátém roce,“ dodává. Dramaturgie se tehdy jakožto manželka protirežimního Miroslava Doutlíka ujmout nemusela. Tento úkol byl svěřen Johaně Kudláčkové, „která na sebe statečně tu dramaturgii vzala“.

Lidožroutka aneb hra o kritice (negativních jevů) socialismu

Marie si mimo jiných uchovala vzpomínku ještě na jednu zajímavou hru. „Byly Dny bulharské kultury, ale nikdo ze západočeských divadel neměl bulharskou hru. Tak to padlo na divadlo, že tu bulharskou hru budeme dělat my,“ vypráví. Od svého kamaráda Miloše Vojty, redaktora Tvorby, se z Prahy vracela nadšená se skvělou hrou s názvem Lidožroutka, napsanou podle knihy bulharského spisovatele Jordana Radičkova. Její děj se odehrává v domově důchodců, ve kterém mezi lidmi panuje dobro, láska a řád, dokud tam nepřijde stranický funkcionář. Pak se všechno sesype, rozloží a zničí… Hra končí tím, že stranický funkcionář dostane infarkt a atmosféra v domově důchodců se vrátí do starých kolejí.

„Byla premiéra, na ní byly stranické orgány a ty se z toho naprosto podělaly. Bylo to hrozné, protože najednou měly hru, která byla protirežimní. Takže byla ustanovena komise s tím, že se to bude vyšetřovat, co jsme si to dovolili zobrazit. A já jsem jela za tím Milošem Vojtou a on zavolal na ústřední výbor a tam někdo z toho ústředního výboru zavolal do Plzně a řekl, co blbnou, že to není kritika socialismu, ale kritika negativních jevů socialismu. A okamžitě byl klid. Nic se nedělo a Lidožroutka se hrála dál,“ vypráví s úsměvem Marie. A podotýká, že sovětští autoři si tehdy dovolili mnohem větší kritiku než ti českoslovenští. „Takže my jsme se vlastně přes ty sovětské autory vyjadřovali k těm kritickým rysům socialismu. Ale kdybyste si dnes přečetli moje zdůvodnění dramaturgického plánu, tak samozřejmě, že čím byl ten titul nebezpečnější, tím mastnější bylo jeho zdůvodnění, aby nám to prošlo,“ vysvětluje pamětnice. Jako téměř ideální divadelní vzdor se tak jevily hry od kritických sovětských autorů, proti nimž už jen díky jejich původu nemohli funkcionáři komunistické strany vůbec nic namítat.

Marie se spolu s již zmíněnou Johanou Kudláčkovou, další vynalézavou dramaturgyní činohry, povinným normalizačním úlitbám obratně vyhýbala s pomocí kvalitních titulů. Hrály se tehdy například inscenace podle díla prozaika a dramatika Michaila Bulgakova. Stále se ale jednalo o sovětské hry. „Problém byl v tom, že lidi nám na to nechodili.“ Prostřednictvím poloprázdného hlediště u řady her tak lidé vyjadřovali svůj nesouhlas nejen s hraním sovětských her.

Stmelení kolektivu díky společnému nepříteli

I se zachovalou vzpomínkou na poloprázdná hlediště či na obtíže překonávané při vytváření dramaturgických plánů tato doba pro Marii znamenala opravdu hodně, a to minimálně z jednoho zásadního hlediska. „Ohlížím se za tím obdobím strašně ráda, protože i to zázemí bylo báječné. Protože tenkrát díky tomu, že tady pořád byl ten vnější nepřítel, ta strana, tak kolektiv divadla byl neuvěřitelně stmelený. My jsme se scházeli v klubu, mluvili jsme o věcech… a bylo to hrozně krásné, protože tenkrát jsme byli kolektiv. To už dnes neexistuje,“ vzpomíná Marie.

Se vznikem studiových scén při velkých kamenných divadlech se otevřela vrátka novým jevištním postupům a titulům. V Plzni tak roku 1978 vznikl Klub mládeže Dominik, kde mimo jiné sklidila velký úspěch hra Kennedyho děti. Tehdy se skoncovalo i s doposud velmi omezeným hostováním a hercům se dostalo nových možností. Klub se poté přesunul do Klubu Komorního divadla. „Vzpomínám na jednu z nejkrásnějších inscenací, které tady byly, a to byl Amadeus, kterého dělal Ota Ševčík s René Přibylem a Antonínem Procházkou v roli Mozarta. A Přibyl dělal Salieriho,“ říká pamětnice. Právě s režisérem, hercem a dramatikem Antonínem Procházkou často spolupracovala, rukama jí tak prošly všechny jeho hry pro plzeňskou činohru. Mimo jiné jeho hry si velmi oblíbila Klíče na neděli,[5] které byly vlastně poslední inscenací za totality.

Činohra ve stávce proti režimu a množení letáků

V Plzni začala společenská a politická změna pár dnů po 17. listopadu 1989. „My jsme tenkrát měli mít premiéru Černé komedie. Režíroval to Václav Beránek. Ale dostaly se k nám zprávy, že v Praze přestali hrát. Šli do stávky. No, a my jsme udělali schůzi činohry a rozhodli jsme se, že budeme hrát. Že tu premiéru ještě odehrajeme, ale že předtím vystoupí Pavel Pavlovský a řekne, co se děje v Praze. Takže on vystoupil a část lidí z hlediště s dupáním odešla, ale většina lidí nám aplaudovala,“ vzpomíná Marie. Zkontaktovali se tehdy i s operetou, ta se však ke stávkujícím nepřipojila. K členům činohry se přidaly jen technické složky. Druhý den už činohra nehrála. Byl ustaven stávkový výbor v čele s předsedou Václavem Beránkem. „Já jsem dělala tajemnici stávkového výboru a potom to přebíral Pavel Pavlovský. A teď vzniklo vlastně takové centrum v té mé malinké kanceláři dramaturgie, tam se to začalo soustřeďovat. Tam jsme přebírali telefonáty z Prahy, rozmnožovali jsme materiály, dávali jsme zprávy, vyvěšovali jsme cedule,“ vypráví Marie.

Pak se už začalo i s organizováním demonstrací na náměstí. Materiály rozmnožovali od rána do večera, a i když to bylo neskutečné vypětí, ráda na to vzpomíná, protože to všechno k něčemu sloužilo. „A pamatuji si, že tenkrát stály před Komorním divadlem dva autobusy milicionářů. Přiznám se, měla jsem strach.“ Po dvou dnech však odjely a nikomu se nic vážného nestalo. „Akorát když Martina Samková nesla nějakou tabuli se zprávami stávkového výboru, tak jí to vyrvali z ruky a trochu ji přitom pohmoždili.“ Ta byla také jednou z nejaktivnějších členek činohry, která vystupovala na protirežimních vystoupeních na náměstí Republiky, jež se organizovala právě z kanceláře dramaturgie. „Já za sebe jsem byla spíše v tom organizačním centru, než abych byla někde na těch náměstích,“ vysvětluje pamětnice. „Sounáležitost těch lidí byla neuvěřitelná, bylo to krásné,“ dodává.

Manželovi aplaudovali vestoje

Ke členům činohry se později připojili také studenti a začalo vznikat Občanské fórum, v jehož výboru byla i pamětnice. Atmosféra se uvolňovala a ředitel tehdy činohercům povolil i dříve zamítnuté dialogy herců s diváky, které pak sklidily obrovský úspěch. Ty už poté vysílala televize i rozhlas.

Po sametové revoluci se Mariin manžel konečně mohl vrátit k práci v divadle, ze kterého byl roku 1971 propuštěn. „Demonstrativně ho přijali zpátky na místo šéfa operety,“ říká pamětnice. Diváci v Divadle J. K. Tyla, ve kterém to tehdy bylo oznámeno, aplaudovali vestoje. „To byl jeden z nejkrásnějších momentů mého života,“ doplňuje.

Vzpomínka na Václava Havla

Setkávání s Václavem Havlem bylo pro pamětnici vždy krásným zážitkem. „Strašně ráda vzpomínám na Odcházení, které jsme dělali s Václavem Havlem po revoluci. Dělal to Honza Burian,“ vzpomíná Marie. Na Václava Havla vzpomíná se slovy: „On byl neskutečně empatický a milý. A člověk u něj neměl žádný pocit nadřazenosti plynoucí z jeho postavení.“ K dobru pak přidává i úsměvnou historku se svými připravenými škrty ke hře Odcházení, na které se ho tolik bála upozornit…

Cena za celoživotní dílo

Vedle práce dramaturgyně v Divadle J. K. Tyla se Marie stala lektorkou divadelních seminářů a porotkyní řady ochotnických divadelních přehlídek, od oblastních až po celostátní. Spolupráce s ochotníky byla významnou součástí jejího života. A právě Svaz českých divadelních ochotníků ji nominoval na Cenu za celoživotní dílo, kterou obdržela 12. září 2018 v plzeňské Měšťanské besedě. „Tak jsem si říkala: ‚Dostáváš cenu, je nejlepší čas odejít. Abys tady nezacláněla, když je to ta cena za celoživotní dílo,‘“ říká se smíchem. Ještě předtím obdržela za svou práci Cenu Vendelína Budila.

Marie Caltová se divadlu věnovala neuvěřitelných padesát let, a jak sama říká: „Divadlo je neustálá radost a trápení.“ A protože má na osobnosti, které v něm potkala, ale i na svého manžela a na svou rodinu bohaté vzpomínky, ráda by je zvěčnila ve své knize pamětí.

 

[1] Učil je například významný filozof Milan Machovec, historik českého divadla František Černý, teatrolog Jan Kopecký či historik, překladatel a budoucí ministr kultury za KSČ Milan Lukeš.

[2] Miroslav Kouřil (15. října 1911 – 29. září 1984) byl český scénograf, komunistický funkcionář a spoluautor koncepce financování československých divadel. Od roku 1933 začal spolupracovat s E. F. Burianem. Po jeho zatčení v roce 1941 se zúčastnil uvedení pronacistické a protižidovské hry Rothschild vítězí u Waterloo. V posledních letech okupace se spolupodílel na uspořádání československého divadelnictví po vzoru toho sovětského. Mimo jiné jako stranický pracovník na ÚV KSČ spolurozhodoval o ideologické politice divadla, což v praxi znamenalo čistky v divadelní obci po únoru 1948.

[3] Vsevolod Emiljevič Mejerchold-Reich (9. února 1874 – 2. února 1940) byl avantgardní režisér, herec a zakladatel stylizovaného divadla v Rusku. Během třicátých let vyjádřil svůj nesouhlas s oklešťováním umění komunistickou stranou. Byl zatčen, mučen a následně bez veřejného slyšení zastřelen. Podobný osud potkal i jeho manželku Zinaidu Rajchovou protestující proti jeho zatčení, jež byla o několik měsíců později nalezena ve svém bytě brutálně zavražděná.

[4] „Povídka Filosofská historie patří k nejčtenějším dílům A. Jiráska, knížka pohodová, ‚nejslunnější‘ ze všech Jiráskových děl. Hrdinové jsou studenti, kteří se bouří proti konzervatismu a zkostnatělosti dospělých. Když v roce 1968 J. Dietl psal stejnojmennou divadelní hru, bylo Československo ve společenském a politickém varu podobně jako Rakousko v roce 1848, naše země stála před reformami, s velkou nadějí. A studenti byli při tom.“ (http://www.gymroznov.cz/divadlo/filosofska-historie-2)

[5] „Bylo to ještě za totality a mne bavilo, jak v téhle komedii dokázal postihnout, čím jsme se trápili a co nám otravovalo život. Především to byla nemožnost dělat práci odpovídající talentu.“ (https://plzensky.denik.cz/kultura_region/masa-caltova-divaci-okamzite-poznali-prochazkuv-talent-20140130.html)