-„Jak to bylo třeba se zařízením bytu od Hejlů?“- „To si odvezli ti Němci.“ -„Všechno?“- „To si odvezli Němci. A náš tatínek… to byla firma Holan, která prováděla to stěhování. Oni jezdili taky do Unie a vozili tam materiál a tatínek – když tam přijeli ti stěhováci pro ten nábytek Hejlů – tak tatínek se poznal s tím jedním, co to tam stěhovali… s tím stěhovákem nebo s tím řidičem, protože se s ním znal z té Unie. Tak mu řekl o adresu. Aby mu dal adresu, kam ten nábytek vezou. On mu tu adresu dal. Tatínek tam čas od času jezdil, to bylo myslím někde v Dejvicích – ne v Dejvicích, já teď nevím přesně kde. Tatínek na tu adresu jezdil a vždycky tam na zvoncích hledal, kdo tam bydlí. Ale byl tam pořád jeden a ten samej Němec, který si to tam nastěhoval, ten nábytek Hejlů. A po válce tatínek hned šel na výbor nebo na radnici a tam jim řekl, že tam je zařízení těch Hejlových, aby ho zapečetili. Tak oni ho zapečetili ten byt. A když potom se to teda už nějak to… tak holky vlastně dostaly ten nábytek zpátky. Tenkrát Eva přišla pro naši maminku, že jsou tam nějaké věci, které teda… Eva si už nepamatovala, co bylo jejich. Tak maminka tam s nimi jela a tam ve skříni – říkala maminka – tam byly šaty třeba, kombinované ze dvojích jedny. A maminka poznala, že jsou to šaty po paní Hejlové vlastně. Že ta Němka, která to… tak si ze dvojích nechala ušít jedny. Zkombinovala… to se všelijak kombinovalo ve válce. Takže tam plno věcí bylo. A ten nábytek právě tam byl, ten pak měla Eva.“
„Já už nevím, kdo zjistil, že chodějí na procházky. No, tak jsme vždycky jeli… každou neděli jsme jezdili na tu Jenerálku, tam byla restaurace, taková to byla spíš výletní restaurace. A tam jsme si vždycky dali čaj a sedli jsme si tam a nechávali jsme tam vždycky… měli tam nějaké noviny nebo co a tam jsme vždycky nechávali dopisy pro ty holky. To jsme tam zastrčili, dali jsme si čaj a topinku, to jsme tam vypili a šli jsme přes tu Šárku na druhou stranu… Nejdřív jsme chodili teda do Šárky. A když oni šli průvodem, tak jsme se míjeli, že jsem třeba i Evě takhle strčila dopis, v ruce jsem měla… Ale potom zjistili, že tam takhle za nimi chodí ti příbuzní, tak už s nimi ven nechodili, jenom po zahradě. A tak jsme u těchhle lidí, co měli tu restauraci, tam jsme vždycky nechávali nějaký balíček s něčím. Už nevím, nějaké sušenky, prostě balíček. A oni to tam zase nějak předávali přes tu jednu ošetřovatelku, která byla ochotná. Jenže pak říkala Hana, že jim to potom stejně vzali.“
„A tam právě jsem viděla tu paní tam z jedné vily, to byli manželé, starší – Zikmundovi. Byli bezdětní, v celé vile bydleli sami a ona byla taková opravdu pěkná paní. Tam jsem ji viděla, dodneška mám ten obrázek před očima: ona tam byla… ale to byli takoví celkem neškodní Němci, říkám: starší, neškodní. No ale pak to šlo všechno, že jo. A tam se stavěla barikáda, ve Strašnicích. A trhali tam ty kostky z dlažby, tam byla z kostek dlažba. A ona úplně takhle zpocená, jenom v košilce, tahala ty kostky a takhle z ní tekla všude krev. Já jsem si ji pamatovala jako takovou dámu a to ve mně nechalo takový zvlášní pocit. Říkala jsem si, to byli lidi, kteří si ani nikoho nijak nevšímali. No prostě pak… byli Němci, tak holt to šlo všechno.“
Narodila se jako Jaroslava Kadeřábková 31. března 1929 ve středočeské vsi Klokočná. S rodiči a sestrou vyrůstala ve vilové čtvrti Třebešín na severním okraji pražských Strašnic. V prostorné vile Pod Viktorkou 4 bydlela také rodina Hejlových, s jejichž dcerami, Evou a Hanou, se obě děvčata Kadeřábkova blízce přátelila. Dne 14. července 1942 gestapo manžele Hejlovy zatklo za účast v odboji a pomoc parašutistům ze skupiny Anthropoid. Zatímco Františka Hejla zatkli v práci, pro jeho ženu Miladu si přijeli přímo do vily. Jaroslava Kadeřábková popisuje zatčení matky svých kamarádek i to, jak příbuzní a sousedé následně vnikli do již zapečetěného bytu, aby odtamtud odstranili sokolské kroje Hejlových. Dcery Hejlovy byly od srpna 1942 do dubna 1944 internovány v dejvickém zámku Jenerálka, kde se je Jaroslava s matkou a sestrou pokoušely pravidelně kontaktovat a předávat jim dopisy nebo balíčky. Dramatické vzpomínky má Jaroslava Buřičová i na Květnovou revoluci, kdy se její otec Josef zapojil do obrany strašnické rozhlasové vysílačky. Po válce pamětnice dostudovala odbornou školu pro ženská povolání a našla si zaměstnání ve výrobně obuvi, kterou záhy komunisté znárodnili. V roce 1948 se vdala a z vily s pohnutou historií se přestěhovala do nedaleké ulice Na Třebešíně, kde žila i v roce 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
