Lubomír Burdych

„V některých částech šachty to nebylo jednoduchý. Někde bylo šílený vedro a zároveň velmi špatný vzduch a málo kyslíku. Vzduch se tam přiváděl širokým plechovým potrubím. Někdy jsme stáli u těch spojů a strkali jsme tam nos, abychom alespoň trochu vzduchu nabrali.“

„Po prvním ročníku jsem byl totálně nasazený v nynější Rubeně, tenkrát Kudrnáč Náchod. Tam jsem zjistil, jak vypadá skutečná praxe. Pracoval jsem tam na pásu při výrobě protiplynových masek pro Wehrmacht. Bylo mi poněkud divné, že tam přichází asi třicetiletý muž. Všichni se k němu chovali uctivě a najednou začala zvýšená pracovní aktivita. Byl to syn majitele, mladý Kudrnáč. Titulovali ho pane inženýre, ale on byl ve skutečnosti jen takzvaným závodním inženýrem. Zastavil se u mě a ptal se: ‚Kdopak vy jste? A na jakou školu jste chodil?‘ Tak jsem mu odpověděl. Řekl, abych se sebral, šel do laboratoře a hlásil se tam.“

„Když to beru z pohledu jedince, tak ono to tenkrát vypadalo poněkud jinak, než se dneska říká. Otevřeně řečeno, všechny partaje se chovaly dost bezostyšně. Bohužel alespoň mně se to tak jevilo. Nedokázaly přesně formulovat svoje představy a nároky a poněkud moc se soustředily na vzájemný boj mezi sebou.“

„Musím říct, že dětství bylo z hlediska kluka nádherný, protože jsem vyrostl ve Studnici u Náchoda a to byla vždycky taková pokroková vesnice. Posléze se stala i vesnicí střediskovou pro další okolní obce. Už před druhou světovou válkou tam bylo provedeno dláždění celé obce a kanalizace. V tomto smyslu si dle mého soudu vedla velmi dobře. Ze spolků tam byl Sokol a ochotnické divadlo. Můj strejda byl kapelník, takže tam byla i vesnická hudba.“

„Byla místa, kde se těžilo takovým způsobem, že se to podřízlo šramačkami. To byly takový stroje, jejichž rameno bylo asi dva tři metry dlouhé a okolo obíhal pás s ocelovými zuby. Ten stroj podorával vrstvu uhlí nebo kamene. Zřejmě to muselo být vyrobeno z velmi kvalitní ocele. Podřízlo to asi do hloubky dvou tří metrů. Když to bylo takhle vespod uvolněný, tak se to lámalo sbíječkami a házelo se to na takzvané žlabové dopravníky. Neměly to být příliš velké kusy, ale my jsme byli rádi, když byly velké asi jako konferenční stolek. Bylo to nebezpečný pro ty další, protože když se to vzpříčilo, mohlo to přimáčknout člověka ke stěně a rozdrtit mu nohy a podobně.“