Ing. Bohuslav Bubník

„Tak po nějaké době odmlčení, proto, poněvadž mně i bylo naznačeno, že si nás budou hlídat, ale přesto jsme… jsem já, poněvadž jsem zůstal z toho zdejšího Sokola z těch funkcionářů sám, poněvadž starosta, jednatel, ti byli umučení v Osvětimi… Náčelník tady v Mauthausenu a bratr Mareček, ten byl taky jako místonáčelník. Já jsem byl 2. místonáčelník, takže jsem převzal tady to, že jsem v tý odbojový činnosti zase pokračoval a tu naši skupinu sokolskou jsem držel nějak tak pohromadě zase až do tý doby, kdy jsme mohli nějakým způsobem zasáhnout. Prakticky jsem začal asi v tom roce 1943 a vzhledem k tomu, že tady bylo několik ilegálních míst. Jednak to bylo Kokořínské údolí, kde byla možnost skrývat se, těm lidem, kteří byli vystavený nebezpečí nebo který zkrátka se skrývali. Tak tam byly už skrýše a víceméně nějakým způsobem se tam ukrývali v těhletěch lesích. A my jsme měli na ně spojení i vzhledem k tomu, že můj jeden příbuzný jménem Bubeníček, byl to četník v obci Kokořín, bydlel tam na Kokoříně. Tak taky tam s nima byli ve spojení a podobně.“

„Zatáhli takové těžké záclony, okna byly do dvora Petschkova paláce. A začal výslech. Při tomhle prvním mně bylo oznámeno, že jsem tolikátýho a tolikátýho byl u Nováků a že jsem měl aktovku a balík. A chtěli vědět, jako co o těch parašutistech vím, pro který to bylo. No tak já jsem... bleskově mi to prolítlo hlavou, že nesmím žádnou práci nebo tu činnost ani vědomí přiznat a že musím z toho nějakým způsobem vybruslit. Tak jsem řekl, že to bylo pro rodinu Novákovu a o ničem jiném že nevím. Pochopitelně, že oni se s tímhletím jenom nějak tak nesmířili a byly výslechy… Tam byli dva takový pomocníci, který byli jen v košilkách, a když zjistili a oznámili, že jsem kaput, tak jsem si říkal: ,Já ještě kaput nejsem... Já ještě vím o sobě, a hlavně to, že nesmím nic přiznat a že se musím držet.‘ Potom oni se šli do sousední místnosti, kde byly otevřený dveře, posilnit, to bylo zrovna v době, že tam měli třešně a nějaký to jídlo na stole jsem viděl. Takže když já jsem se teda postavil, tak výslechy šly vždycky dál a šlo to vždycky do toho dalšího kaputu. Jak to dlouho trvalo, já nevím.“

„O pravém účelu víceméně jsme se dozvěděli až toho 27. 5. 1942, když byl provedenej atentát na Reinharda Heydricha. A poněvadž já jsem byl zrovna v Praze a Praha byla okamžitě zavřená... Vlaky a všechno bylo zablokovaný, no tak já, abych se dostal domů, tak jsem šel přes pole do Čakovic a z Čakovic jsem potom vlakem se dostal k nám na Mělník. No a když jsem přišel ke Gustovi Rebcovi, poněvadž tam jsem chodil prakticky dennodenně k němu, tak jsme se bavili o tom, co říká tomu, že byl ten atentát, a Gusta mi odpověděl: ,No, to zas odnese hodně lidí…‘ A chudák nevěděl, že to bude i on s celou rodinou. Vzhledem k tomu, že teprve zradou Čurdy zjistili, že parašutisti jsou ukrytý v Resslově ulici v chrámu pravoslavným Cyrila a Metoděje. Takže teprve toho 18. června prakticky byli chudáci zlikvidovaní a zase gestapo nemohlo zjistit dál a neměli zase další stopy o tom a mohutně pátrali jako o zprávě, kterou měli, že jeden z pachatelů nebo těch útočníků zanechal kolo u filiálky Baťa a že byl zakrvácenej v obličeji a že tam odložil to kolo. No a pochopitelně, že od dobrých lidí se dozvěděli, že to kolo odvedlo nějaký děvče. Byla to Jindřiška Nováková, dcera Václava Nováka. Tak oni toto věděli, jenom to, kdo to odvedl, ale zase nemohli zjistit, i když jako z toho okolí snad, jak bych to řekl, všechny děvčata v tomto věku jak byly označený, tak prověřovali. Ale nezjistili zase nic. Až teprve se jim to povedlo, zjistit stopu, poněvadž oni se domnívali správně, že by to mohl být někdo, kdo přišel z pohraničí do Prahy.“

„Objekty RAD, byly to objekty jednak tady na Polabí, a to bylo přímo v tom parku, to byly ty objekty, a potom to bylo na hřišti fotbalovým, tam ty sklady a podobně. A další sklady RAD byly tady v Bíchlí. My jsme se snažili, pochopitelně jenom za pomoci té naší nedokonalé výzbroje, těch loveckých pušek, to obsadit. Při prvním pokusu se nám to nepovedlo, tak jsme ustoupili směrem jako k cukrovaru a asi během hodiny se nám to povedlo obsadit, ten objekt mělnickej. Ale té další skupině se to nepovedlo, obsadit ty objekty Bejkevský. Jinak my jsme se snažili taky nějak ty naše sokolský bojky, jako odzbrojovat německou armádu a podobně… A tohleto probíhalo většinou na okraji města, směrem od České Lípy ve Vehlovicích padlo asi osm našich občanů Mělníka a taky jeden náš člen Sokola, Dr. Turek, který tam byl zraněn a podlehl potom zranění v nemocnici. A poněvadž tohlento bombardování devátýho bylo, tak já jsem potom některý ty skupiny, co jsme zajmuli, tak jsem je odváděl do cukrovaru a tam tyhle ty zajatci... se dávali esesáci tam dolů do těch jam. No a tam ty ostatní, tak ty byli tam nahoře na těch plošinách na těch plochách rovnejch. A když bylo to bombardování, procházeli jsme tady z těch Vehlovic k tomu cukrovaru, tak jsem chtěl na těch Němcích, aby zjistili ty bomby tam, který tam byly ještě celý nevybuchlý, co to je zač. Všichni, kterých jsem se ptal a který to tam obhlíželi, tak tvrdili, že jsou ruský. Pokud jde o letadla, tak ty nebyly označený, ale jasně nám bylo hned toho devátýho už potvrzeno, že to skutečně byli Rusové, kteří si dělali cestu před sebou. Poněvadž ať už jako polská armáda anebo Sověti přišli až následující den, 10. 5. 1945, takže když už oni přišli na Mělník, tyhle armády, tak tady už byl klid. A v tom zajateckým táboru bylo údajně 15–20 tisíc zajatců. Ty potom převzali Rusové a další jejich osud nevím.“