Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Bohuslav Bubník (* 1918  †︎ 2012)

• předválečná činnost v Sokole

• studium na Vyšší ovocnicko-vinařské škole; vysoká škola

• práce ve Svazu pro drůbež, vejce a med; ilegální činnost ve skupině Jindra

• Václav Novák a napojení na parašutisty

• zatčení, propuštění z vazby

• pokračování v ilegálním odboji

• po sametové revoluci obnovuje se svou ženou činnost Sokola v Mělníce

• zemřel 15. března 2012

Zapálený sokol

Bohuslav Bubník se narodil v rodině strojvedoucího Československých státních drah, jeho maminka byla v domácnosti.V Mělníku absolvoval obecnou i měšťanskou školu a chodil zde i na Vyšší ovocnicko-vinařskou školu. Od svých pěti let chodil do Sokola, ještě před válkou se zúčastnil mnoha soutěží, ve kterých ať už on sám nebo jeho skupina končívali na stupních vítězů.

„Ve skupině nevojáků jsme byli na prvním místě. Takže máme jako památku diplom a medaili i z tohoto závodu České obce sokolské. Byl to závod, kterej prakticky vzniknul v době, když už byla trošičku taková ta atmosféra nepříjemná, vzhledem k událostem v Německu (Hitler a tak dále…). Proto jako vzniknul tenhleten závod bojovejch hlídek.“

V době, kdy přišli Němci, Bohuslav studoval na Vysoké škole lesního a zemědělského inženýrství. Poté, co uzavřeli vysoké školy, mu kamarád – sportovec ze Sokola nabídl, aby pracoval u něho ve výrobně. Poté dostal nabídku pracovat v Praze ve Svazu pro drůbež, vejce a med v kontrolním oddělení. Tato práce mu umožnila cestovat po celém protektorátu, měl na starosti distribuci a výkup potravin z hospodářských družstev a od malých producentů. Členové Sokola se snažili zapojit do odboje, a tak když je Václav Novák, také člen Sokola (kontakt přes bratra Marečka z Mělníka), vyzval, aby pomohli v odboji, souhlasili. Bohuslav Bubník v rámci svého zaměstnání dělal spojku, informační činnost, distribuci potravin.

„Jako styčnej jsem chodil, já jako spojka z Mělníka, k bratru Novákovi a já jsem říkal, že chodím na Palmovku. I když mi pak bylo někdy vytýkáno, řečeno, že to nebyla přímo Palmovka, ale že to byla sousední ulice. Novákovi bydleli v tom domě takovým typu pavlačovýho, ale dneska už je to zbořený a je tam akorát památník na sousedním baráku. Já když jsem tam přišel a poprvé jsem se setkal se sestrou sokolkou Novákovou, tak jsem se neprohlásil, kdo jsem, akorát tím, že jsem z Mělníka.“

Po spáchání atentátu na Heydricha postupně gestapo pozatýkalo většinu členů skupiny (jmenovali se skupina Jindra – pravděpodobně po dceři V. Nováka Jindřišce) včetně Bohuslava Bubníka. Z vyšetřovací vazby se vrátili jen dva, Bohuslav Bubník s Ottou Panešem. Sám Bohuslav se domnívá, že byl propuštěn jen kvůli tomu, že byl schopen ustát výslechy a nepřiznat nic, ani povědomí o parašutistech.

„A chtěli vědět, jako co o těch parašutistech vím, pro který to bylo. No tak já jsem, bleskově mi to prolítlo hlavou, že nesmím žádnou práci nebo tu činnost ani vědomí přiznat a že musím z toho nějakým způsobem vybruslit. Tak jsem řekl, že to bylo pro rodinu Novákovu a o ničem jiném že nevím. Pochopitelně, že oni se s tímhletím jenom nějak tak nesmířili a byly výslechy… Tam byli dva takoví pomocníci, který byli jen v košilkách, a když zjistili a oznámili, že jsem kaput, tak jsem si říkal: ,Já ještě kaput nejsem... Já ještě vím o sobě, a hlavně to, že nesmím nic přiznat a že se musím držet.‘ Potom oni se šli do sousední místnosti, kde byly otevřený dveře, posilnit, to bylo zrovna v době, že tam měli třešně a nějaký to jídlo na stole jsem viděl. Takže když já jsem se teda postavil, tak výslechy šly vždycky dál a šlo to vždycky do toho dalšího kaputu. Jak to dlouho trvalo, já nevím…“

Pokračování v odbojové činnosti

Po návratu z vyšetřovací vazby mu bylo naznačeno, že bude sledován. Proto byl opatrný v dalších činnostech. V roce 1943 však začal pomáhat lidem ukrývajícím se v kokořínských lesích.

„Jednak to bylo Kokořínské údolí, kde byla možnost skrývat se těm lidem, kteří byli vystavený nebezpečí nebo který zkrátka se skrývali. Tak tam byly už skrýše a víceméně nějakým způsobem se tam ukrývali v těhletěch lesích. A my jsme měli na ně spojení i vzhledem k tomu, že můj jeden příbuzný jménem Bubeníček, byl to četník v obci Kokořín, bydlel tam na Kokoříně. Tak taky tam s nima byli ve spojení a podobně.“

Na konci války se zúčastnil osvobozování Mělníka. Obsazovali sklady RAD, což byly objekty, ve kterých Němci měli zbraně, potraviny, oblečení a další věci.

„Objekty RAD, byly to objekty jednak tady na Polabí, a to bylo přímo v tom parku, to byly ty objekty, a potom to bylo na hřišti fotbalovým, tam ty sklady a podobně. A další sklady RAD byly tady v Bíchlí. My jsme se snažili, pochopitelně jenom za pomoci té naší nedokonalé výzbroje, těch loveckých pušek, to obsadit. Při prvním pokusu se nám to nepovedlo, tak jsme ustoupili směrem jako k cukrovaru a asi během hodiny se nám to povedlo, obsadit ten objekt mělnickej. Ale ty další... té další skupině se to nepovedlo, obsadit ty objekty bejkevský. Jinak my jsme se snažili taky nějak ty naše sokolský bojky jako odzbrojovat německou armádu a podobně… A tohleto probíhalo většinou na okraji města, směrem od České Lípy ve Vehlovicích padlo asi osm našich občanů Mělníka a taky jeden náš člen Sokola, Dr. Turek, který tam byl zraněn a podlehl potom zranění v nemocnici. A poněvadž tohlento bombardování devátýho bylo, tak já jsem potom některý ty skupiny, co jsme zajmuli, tak jsem je odváděl do cukrovaru a tam tyhlety zajatci... se dávali esesáci tam dolů do těch jam.“

Zůstal ve Svazu pro drůbež, med a vejce do roku 1953, v tomto roce se oženil a přešel pracovat do podniku Vitana. Zde pracoval pouze rok a v roce 1954 začal pracovat na státním statku a krátce nato na okresní zemědělské správě. Vysokou školu chtěl dodělat hned po válce, ale vzhledem k tomu, že byl členem Sokola, což bylo po revoluci 1948 problematické, vysokoškolský titul získal až v 60. letech.

Sokolský činovník

Po sametové revoluci začal opět svou činnost v Sokole. Usiloval, aby byl vrácen majetek Sokolu, nejdříve působil jako starosta župy, nyní působí jako místostarosta pro ekonomické záležitosti.

„My když jsme sháněli ten sokolskej majetek zpátky od tý sametový revoluce, tak vím, jak ty zákony byly děravý jak cedník. My když jsme měli první zákon na vrácení majetku, no to byla hrůza úplná. Musel vyjít další, proto, poněvadž Pithart nebyl schopen udělat zákon republikovej…“

Jeho činnost se však neomezuje pouze na Sokol, nýbrž je členem – předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu, členem okresního výboru a členem Československé obce legionářské. Nadále žije v Mělníku.