Radovan Brož

„Za námi přišel můj známý emigrant a říkal: 'Jste tady poslední den, zítra letíte do Toronta. Já bych tam na tebe počkal, máte celý den, já tě provezu.' Chytil se na mě Slovák, který tam byl tutově nasazený jako očko, protože ho tam narvali na poslední chvíli. Vyřadili českého trenéra běžců, který tam měl své vlastní svěřence, a tento jako trenér běžců si dokonce ode mě půjčoval stopky, ten si nevzal ani stopky. Čekal na mě na letišti v Torontu, to je ohromné letiště, tři terminály, našel mě. Říkám: ¸'Nechám to na tobě, ale co bych chtěl vidět, nakladatelství Škvoreckého, ´68 Publishers.' On říkal: ¸'To je ostuda, já nevím, kde to je.' Zajeli jsme do nějakého knihkupectví, tam to vytelefonovali. Na předměstí, dům na kamenné cihlové podezdívce, dřevěný patrový, vstoupili jsme do kvelbu, zazvonil zvonec, přišla paní Zdena Salivarová. Měl jsem posledních padesát kanadských dolarů, tak jsem si koupil z Hrabalovy trilogie dvě knihy, pak jsem si po revoluci tu třetí dokoupil. Ona mi nabalila štos časopisů organizace emigrantů v Torontu, která si říkala Masaryktown.“

„Kontaktovali mě dvakrát. V roce 1972, když tady vznikalo Středisko vrcholového sportu a mládeže a já jsem měl dělat šéftrenéra, mě pozvali. Bylo to v Polabinách v prvním patře. Bylo to neuvěřitelné. Týden předtím tam byli naši svěřenci. Asi dva odvážní se mi odvážili říct, že tam vůbec byli, protože je samozřejmě zavázali, že to nesmí nikomu říct. V pondělí tam byl kolega Náhlík pět hodin, v úterý kolega Čechák šest hodin a já ve středu asi šest a půl hodiny. Po třech hodinách mě pozvali na kafe do vedlejší místnosti. To jsem teprve pochopil. Oni měli v šuplíku magnetofon, kde to celé nahrávali, a už jim došla páska. Samozřejmě jsem pak podepsal nějaký list, ale ne spolupráci, jenom protokol o... výslech to byl, ale oni tomu tak neříkali.“

„Teprve podstatně déle jsem pochopil, že si mě tatínek jako kluka bral s sebou jako takovou záštitu. Nafasovali jsme maso ze zabijačky a tak dále. Vím, že to byl papírový kufr, pro jistotu převázaný provazem. Vyprávím to hlavně proto, jací byli stateční průvodčí na dráze. Představte si, že jsme jeli od Hradce [Králové] a v Rosicích přišel průvodčí a řekl: 'Kdo něco vezete, jděte plotem.' Nádražáci měli řádově sto dvacet metrů od starého nádraží směrem k 'Fantovce' [Fantova rafinérie] dvířka v plotě, kudy si zkracovali cestu do zaměstnání. Lidi, kteří vezli takovéto tajné zabijačky, šli tam a vyhnuli se hospodářským kontrolám. Samozřejmě, kdyby průvodčího někdo udal, tak to byl veliký malér.“

„Nicméně v roce 1972 nějaký dobrák asi donesl na Státní tajnou bezpečnost nějaké moje řeči, že jsem se nechvalně vyjadřoval. Takže si mě pozvali na pasové oddělení a oznámili mně, že: ‚Není v souladu se zájmy Československé socialistické republiky, abyste byl držitelem cestovního dokladu.‘ A čtrnáct let jsem nevyjel ani do Polska. Moji svěřenci jeli tady do pitomé Železné Gory za hranice, a mě si zavolali estébáci a řekli: ‚A nesmíte jim říct, proč nejedete. Proč, nesmíte říct.‘“

„Tam byly přijímací zkoušky na tu JSŠ. To bylo ve Slovenského povstání, kde je dneska základní škola Slovenské povstání. A kromě toho vás prověřovali. Já jsem šel v roce 1948, ne, dýl, v roce 1948 jsem absolvoval první gympl klasický a pak pan ministr profesor Nejedlý udělal reorganizaci, kterých jsem zažil několik. Takže jsem tři roky chodil na měšťanku a pak z měšťanky v padesátém druhém jsem dělal zkoušky na tu jednotnou střední školu. A přišla k nám na návštěvu soudružka. Ti měli rozdělené rodiny – těm se říkalo buď desítkáři, ti měli na starost prověřovat deset rodin, nebo dvacítkáři, a ti měli dokonce dvacet rodin. To byla z hlediska toho režimu záslužná činnost. Takže k nám přišla soudružka, oni dřív tam měli krám, tak ona se z toho vykupovala touhle činností. A maminka ji uvedla do parádního pokoje, kde měla velký portrét prezidenta Masaryka. Takže já jsem se na první pokus nedostal na jednotnou střední školu. Ale to zas neznali moji maminku, ta si došlápla na pana ředitele Peřinu a říká: ‚Tak jak to, že náš Radovan se nedostal?‘ On říkal: ‚No víte, on tam měl dvojku z matematiky.‘ – ‚Jo, on tam měl dvojku z matematiky, takže jste vzali…‘ - nebudu jmenovat - ‚… kolegu, který měl čtyřku z matematiky?‘ A na odvolání jsem se tam potom dostal.“

„Vím, že my jsme spali s bratrem, mám o dva roky mladšího bráchu, jsme spali v ložnici s rodiči a babička z maminčiny strany spala jinde. A přišla a tátovi říkala: ‚Jarko, vstávejte, něco se děje. Venku je světlo jako ve dne!‘ No, tak jsme se rychle ustrojili, seběhli jsme do sklepa, už houkaly sirény. No, a to světlo, to byly takzvané fléry, osvětlovací tělesa před tím bombardovacím svazem, který letěl už tenkrát – Spojenci už zabrali Itálii, a takže nelítali z Anglie, jako ještě třeba když sem dopravovali ve čtyřicátém prvním parašutisty, tak to lítali z Anglie – teď už lítali z Itálie. A před tím bombardovacím svazem letěli takzvaní značkaři, kteří právě hodili na padácích takové osvětlovací fléry na ten cíl. Tím cílem v Pardubicích samozřejmě měla být dnešní Ramovka, tenkrát se to jmenovalo Fantovy závody, kde se vyráběla velice cenná pohonná hmota, benzin, petrolej. A protože Němci postupně přicházeli o rumunská naleziště, tak se Spojenci zaměřili na bombardování tady těch továren na výrobu v Pardubicích a v Mostě, v Litvínově. Bylo to nějak kolem půlnoci. Vím, že ještě než jsme se stačili obléct, tak jsme ve svitu těch osvětlovacích těles viděli padat první bomby z okna. Později jsme si to přesně identifikovali, bylo to někde tam za spořilovskou školou, tam spadly první bomby. To už jsme teda seběhli do sklepa. Bylo to děsivé. Ačkoliv jsme nebyli nijak ortodoxně katolická rodina, tak při té hrůze jsme se modlili Otčenáš. Protože ty bomby samozřejmě v tom sklepě už nevidíte, ale slyšíte je hvízdat.“