Toman Brod

* 1929

  • „To přece bylo absolutně nelogické, že hitlerovci přijali pět tisíc lidí, Židů, dali jim šestiměsíční karanténní dobu, a potom je zavraždili, aniž by uchovali alespoň některé z nich pro práci na hitlerovské válečné úsilí. To je iracionální. Nenašel jsem doposud žádný logický argument, který by vysvětlil tuto naprostou nelogičnost. Něco, co se vymyká i běžnému rozumu. Dali jim lhůtu, kterou skutečně splnili. Proč předem určili šestiměsíční karanténní dobu a pak je zlikvidovali? Jsou některé dohady, že snad plánovali návštěvu Červeného kříže. Něco, co bylo v Terezíně. Ale dovedete si představit, že by do Birkenau pozvali i formálně nezávislého člena? Tam, kde na dohled stály plynové komory, krematoria? Kde by ti vězňové, třeba i v sebevražedném úmyslu, někomu řekli: ,Podívejte se, co se tam děje.‘? Hitlerovci se nikdy ani neodvážili nějakou delegaci do Birkenau poslat. V září 1944 poslali do osvětimského tábora delegaci mezinárodního Červeného kříže, kde jim zdáli ukázali cihlové domy, řekli jim, že tam jsou vězňové, udělali schůzku s hitlerovskými důstojníky, ti řekli, že se tam děje všechno podle práva, že vězňové jsou považováni za zajatce, s nimi se zachází dobře, ale nikdy se neodvážili žádnou delegaci poslat do Birkenau. A také proč nenechali ty zdravé lidi, kteří mohli pracovat, naživu. V té šílené hitlerovské říši, která sama byla iracionální, byly iracionální skutky, nařízení, směrnice. Mezi nebem a zemí hitlerovské říše bylo mnoho nevysvětlitelných a zdravým rozumem nepochopitelných událostí. A jednou z nich je právě vražda zářijového transportu v roce 1944. Myslím, že ani žádná seriózní badatelská činnost nezaznamenala žádný relevantní přesvědčivý důkaz. Celá řada těchto směrnic byla dávána telefonicky, takže možná žádná taková směrnice neexistuje. Ale možná, že si v Berlíně opravdu mysleli, že tam bude moci přijít delegace, a pak když už žádná delegace na obzoru nebyla, řekl jakýsi byrokrat: ,Tady máme přesně směrnici, že je máme šest měsíců držet, tak je zavraždíme.‘ Já nevím. Hitlerovci nepostupovali vždycky podle zdravého rozumu. Ani podle jejich zdravého rozumu.“

  • „My jsme viděli vysoké komíny a z těch opravdu šlehal plamen a šel dým. Tak jsme se ptali: ,Co to je?‘ Ti vězni používali takový černý humor, tak řekli: ,To je výborný, tam jsou pekárny, ty pečou výborný chleba…‘ Když jsme se pak dozvěděli, že to jsou plynové komory a spalují tam lidi, tak jsme tomu ani nechtěli věřit. ,No to je přece naprostý nesmysl.‘ Ani v tom osvětimském táboře si lidi, alespoň ti nově příchozí, nedovedli představit, že by se takhle mohli ničit, hubit a vraždit lidi.“

  • „Nesmělo se chodit do divadel, do kina, do restaurací, do parku, nesmělo se chodit nakupovat v normální době, zabavili nám rádia, telefony. To všechno bylo znamení, že se tady chystá něco zlého pro naši komunitu. Jako chlapec jsem to považoval za věc, která jde mimo mě. V každém biografu i jinde bylo napsáno: ,Juden nicht zugänglich’ – Židům vstup zakázán, ale já jsem na to nedbal. Říkal jsem si: ,Já jsem český kluk! Tady na mně nikdo nepozná, že jsem židovského původu.‘ Takže jsem chodil do biografu dál a viděl jsem tam Sněhurku a sedm trpaslíků. Viděl jsem tam Babičku s Terezií Brzkovou a Natašou Tánskou. Viděl jsem Korbeláře ve filmu To byl český muzikant atd. Také jsem si nenechal ujít tu fantastickou událost, film King Kong! To jsem viděl už za Protektorátu! Takže já jsem měl zážitky z kina jako před válkou. Nekladl jsem si žádné omezení, až teprve v roce 1941 na podzim, když nám přikázali nosit hvězdy. V září 1941 jsme museli nosit takové veliké žluté šesticípé hvězdy viditelně na levé straně oděvu s nápisem JUDE. To byl pro mě šok. A to jsem také oplakal, protože to byla pro mě taková první hmotná nebo skutečná připomínka, že už nepatřím do české společnosti, nepředstavitelná skutečnost, že bych měl chodit jinak označen mezi ostatními obyvateli Prahy. Když jsme šli k židovskému zubaři, matka mu vyprávěla, že jsem se po tomto nařízení rozplakal, a on prohodil památnou větu: ,Chlapče, já se obávám, že budeš mít ještě vážnější příležitosti k pláči, než je tato.‘ A měl pravdu.“

  • „V polovině prosince 1943 jsme dostali výzvu. Ten den mělo odejít transportem na východ 5 tisíc lidí. Tentokrát už to nebyly osobní vozy ale přijely dobytčí vagony. Naložili nás, muže a ženy zvlášť, do vagonu tak 50-60 lidí a doprostřed postavili kontejner s čajem a kontejner na potřebu. Dali nám kus chleba s náhražkou salámu a zavřeli dveře. To byla první hrůza. V takovém prostředí cestovat pro mě bylo nepředstavitelné. Za chvíli jsme začali pociťovat nedostatek vzduchu, kontejner s čajem se vyprázdnil, zato začal přetékat kontejner s exkrementy. Předzvěst hrůz, které nás čekají. Jestli jsme jeli den, nebo dva, nevím, cesta byla každopádně nekonečná. Spíš jsme stáli, museli jsme čekat na volné koleje. Pro mě to byl nepředstavitelně dlouhý čas. Pak jsme přijeli na konec cesty. Samozřejmě jsme nevěděli, kam jsme přijeli – byla zima, mrazivá noc, jakési nádraží. Zaveleli: ‚Všichni raus!‘ Vyklopýtali jsme ven, ve vagonu už byli mrtví. Kolem dokola stáli esesmani se štěkajícími psi, okolo vězni v pruhovaných šatech, křik, řev, bití, nadávky. Byli jsme omámeni hrůzou, do jaké apokalypsy jsme přijeli. Pak nám řekli, že jsme v Birkenau. Nikdo nevěděl, co to znamená. Naložili nás na nákladní vozy a rychle s námi odjížděli pryč. Už z dálky jsme z nádraží viděli, že se tam rýsují jakési ulice, osvětlené třídy. Když jsme přijeli blíž, samozřejmě jsme zjistili, že jsou to osvětlené ploty s ostnatými dráty nabitými elektřinou. Už v Terezíně mi kdosi řekl, že když přijedu někam, kde uvidím ostnaté ploty s výstražnými tabulemi: ‚Halt! Lebensgefährlich Hochspannung!‘ (Stůj! Životu nebezpečné vysoké napětí!), tak jsem přijel do koncentračního tábora. Věděli jsme, že jsme v koncentráku.“

  • „My jsme pak šli tim průvodem z toho Vyšehradu, ovšem dostali jsme se do nějaké slepé ulice, a sice do Vyšehradské ulice, kde ten proud byl zastaven kordonem. A my jsme naštěstí nevěděli, že ten hlavní proud jde po tom nábřeží, no tak byl jsem tam ještě s kamarádem, tak my jsme si řekli: ‚Tak co, my tady nebudeme čekat.‘ Šli jsme domů, a teprve večer jsme se dozvěděli ze Svobodné Evropy, co se dělo na té Národní třídě. To jsme si řekli: ‚Tak to už je konec.‘“

  • "To byla (rodinná kuchařka) ještě z dob mého dědečka. Ještě v Bučicích měl můj dědeček mladou kuchařku se jménem Anna Valentová, pak si vzala za muže pana Kopského. Dědeček ji zaměstnal jako dívenku. Když se pak můj otec z Bučic přestěhoval do Prahy, tak vzal sebou tuhletu kuchařku Annu Kopskou a ta byla naší kuchařkou po celou dobu první republiky. Zůstala u nás i potom už asi ne jako placená. I když já vlastně nevím, jak to měly s maminkou vyřešené, ale zůstala u nás spíše jako člen rodiny. A to byla taková naše dobrá víla, protože ona nám pak pomáhala v dobách nejtěžších. Mně pak po válce zachránila život, když mě podporovala a živila v době, když já jsem byl ještě těžce nemocný. Takže to byla velká pomoc pro nás."

  • „Už jsme tušili, co nás asi čeká, tak jsme očekávali svůj osud. Nastal 6. červenec, a to byl čtvrtek. Byl hezký slunečný den a do tábora přišel dr. Josef Mengele. Byl to tzv. táborový lékař. Byl to velmi hezký urostlý člověk. Vždycky chodil v elegantní uniformě s bílými rukavičkami. Nikdo by neřekl, že je to masový vrah. Choval se slušně: hladil děti po vláskách, ptal se jich, jestli mají dost jídla nebo zda jsou spokojené s vychovateli. Kdyby neměl esesáckou uniformu, byl by chápán jako slušný a vážený člověk. Je rozšířena taková legenda, že jeden chlapec sebral odvahu a přistoupil k Mengelemu: ‚Herr Lagerartzt, jsme tady skupina chlapců, kterým ještě není šestnáct, ale jsme silní a zdraví a jsme ochotni pracovat. Dejte nám šanci.‘ Táborový doktor Mengele ho nezastřelil, protože byl zřejmě v dobrém rozmaru, ale opravdu uspořádal jakousi poslední selekci mezi skupinou chlapců. Začalo se konat poslední divadelní představení v již prázdném dětském bloku. Na pravé straně stál Mengele s dalšími esesmany a táborovým písařem, který měl za úkol zaznamenat si naše čísla, už jsme nebyli jména, ale čísla. My už jsme samozřejmě věděli, co znamená, když řekne: ‚Pryč!‘ nebo když si písař zapíše naše číslo. Už jsme nebyli žádní naivkové, věděli jsme, co znamená doprava/doleva. Každý z nás se snažil vypadat mužně, silně a zdravě. Já jsem v té době ještě nebyl zbídačelý, i když se na mně měsíce hladu taky podepsaly. Ale ještě jsem si říkal: ‚Nejsem žádný muselman.‘ Byl jsem vysoký, říkal jsem si: ‚Mám šanci.‘ Všichni chlapci pochodovali nazí, v jedné ruce boty, v druhé šaty, před Mengelem a on ukazoval tam nebo onam. Mně skutečně tento milý pan doktor Mengele zachránil život, protože řekl, že jsem práceschopný. Asi 90 chlapců vybral. Netrvalo snad ani hodinu – neměl jsem vůbec čas rozloučit se s matkou – a nás odvedli do sousedního mužského tábora.“

  • „Já sám jsem zažil na podzim, to bylo myslim v říjnu, přicházeli Němci z východu a obléhali tady velvyslanectví. No tak to byla obrovská senzace, protože tady na Petříně stály kolony aut, těch wartburgů a trabantů a já nevim čeho všeho. Toho se pak zmocňovali čecháčkové a samozřejmě se na tom přiživovali, no ale pochopitelně to už všechno byl symptom toho, že se to hroutí. No pak přišel pád berlínské zdi, čili vlastně tito lidé, kteří měli pak možnost utéci nebo odject do západního Německa, byli by bývali mohli zvolit snadnější cestu. A možná že by byli nepřišli o svá milovaná vozidla.“

  • „V mužském táboře jsme byli ubytováni v bloku č. 13 v tzv. Straffkommandu, kam se vězni dostávali za všelijaká provinění na těžkou práci. Nás tam ubytovali, protože tam bylo místo. Poměry tam byly prakticky stejné jako v rodinném táboře. Dostali jsme ovšem možnost pracovat s vozíkem, který táhlo asi 6-8 chlapců. Jezdili jsme pro kamení, ale hlavně pro dřevo do kuchyně. Jezdili jsme pro něj do krematoria, kde byla na dvoře naskládaná kulatina. Jezdili jsme tedy do dvora krematoria. V létě 1944 ještě přijížděly poslední transporty maďarských Židů. Když jsme se vraceli s nákladem dřeva a transport byl vyklizen, většina šla do plynu, někteří do tábora, takže tam zůstala spousta věcí – jídlo, šatstvo. Pro nás to byla obrovská příležitost. Když se nikdo nedíval, skočili jsem na rampu, naházeli jsme na vozík nějaké šaty, boty, košile, dokonce i salámy, zavařeniny nebo bochníky chleba. To byla obrovská pomoc. Nebyli jsme už tak odkázáni jen na hladovou stravu v táboře, takhle jsme si vylepšovali jídlo, mohli jsme získat i ošacení, boty. Když jsme přijeli zrovna v době, kdy transport přijel, lidé kolem nás šli do toho dvora. Viděli jsme ženy a děti, jak je vede esesák a jak mizí v budovách krematorií. To byly strašné chvíle, kdy jsme na vlastní oči viděli lidi, kteří za chvíli zahynou. Oni nic netušili. Slíbili jim, že jdou do sprch. Šli jako na procházku.“

  • "Jako dítě jsem si říkal, no co. Já jsem český kluk! Tady na mě nikdo nepozná, že jsem židosvkého původu. Takže jsem chodil do biografu dál a viděl jsem tam Sněhurku a sedm trpaslíků. Viděl jsem tam Babičku s Terezií Brzkovou a Sašou Tánskou. Viděl jsem Korbeláře ve filmu To byl český muzikant atd. Také jsem si nenechal ujít tu fantastickou událost film Koing kong! To jsem viděl už za Protektorátu! Takže já jsem měl zážitky z kina a filmů jako před válkou. Nekladl jsem si žádné omezení, až teprve v roce 1941 na podzim, když nám přikázali nosit hvězdy. V září 1941 jsme museli nosit takové veliké žluté šesticípé hvězdy na přední straně oděvu s nápisem JUDE. To byl pro mě šok. A to jsem také oplakal, protože to byla pro mě taková první hmotná nebo skutečná připomínka skutečnosti, že už nepatřím do české společnosti."

  • „Povolávací rozkaz jsme dostali v červenci 1942: jedem do Terezína. Já jako dítě jsem to spíš považoval za dobrodružství. Co tam bude? Něco zajímavého? Praha už je otrava, třeba to bude v Terezíně zajímavější. Děti jsou naivní, nepřemýšlejí o nebezpečí, žijí přítomností. Rozloučení nebylo ani příliš tklivé. Sebrali jsme pár zavazadel, co nám povolili. Stejně nám je pak všechny ukradli, takže v Terezíně jsme měli jen to, co jsme si nesli v rukou. Šli jsme na takzvané nové výstaviště, jak je dnes Parkhotel. Byly tam obrovské prázdné dřevěné baráky, které sloužily jako výstavní plochy. Tam Židé putovali na provizorní registraci. Tam jsme zůstali tři dny, pak nás odvedli - tisíc lidí - na bubenečské nádraží. Tam nás naložili do osobních vlaků a odvezli do Bohušovic. Tehdy ještě nefungovala vlečka do Terezína, takže jsme museli dojít těch pár kilometrů pěšky. Matka, já a bratr jsme jeli do Terezina společně. To byla nyní naše další životní etapa.“

  • „Jednoho dne, někdy v polovině října 1944, jsem byl poslán s ostatními zase do kuchyně, abych loupal brambory. Najednou se objevil nějaký chlapec a začal křičet, že se koná selekce a řada chlapců má odjet z tábora pryč. Intuitivně jsem se rozhodl, vyběhl z kuchyně a viděl zástup asi dvacet chlapců, a že už je esesman třídí: nalevo/napravo. Honem jsem se zařadil, ale on mě kupodivu nevybral. Většina už stála na druhé straně. Za jeho zády jsem ale zase intuitivně přeběhl na opačnou stranu. Teď je otázka, jestli jsem si tím zachránil život, protože skupinu vybraných chlapců okamžitě odeslali pryč z tábora. Rozhodl jsem se správně? Podmínky, kam jsem byl poslán, se totiž ukázaly ještě mnohem horší než v Osvětimi. Zatímco chlapci, kteří zůstali v mužském táboře, přežili celkem bez větších problémů, ale z těch 90 asi jen 45. Je tedy otázka, v jaké polovině bych zůstal já, kdybych nepřeběhl na druhou stranu? Ještě, že člověk nikdy neví, co ho čeká... Možná bych přežil, možná ne. Nemohu tedy říci s jistotou, jestli jsem udělal správně. Sice jsem totiž přežil, ale v katastrofálním stavu.“

  • "Ono bylo nebezpečné chodit totiž i s křesťany po ulici. Vůbec se s nimi stýkat a přátelit se s nimi. Všude bylo mnoho kolaborantů a antisemité vydávali například plátek Arijský boj, kde třeba na celé straně se objevovala – říkali tomu Reflektor – udání od občanů. Tam to ti redatoři zveřejňovali například: nějaká židovka ta a ta byla viděna na ulici bez hvězdy, jak mluví s tzv. Bílým židem. Bílý žid byl křesťan, který projevoval náklonnost k židům a tyhle lidi zde veřejně pranýřovali. A to bylo velice nebezpečné. Kdyby byl totiž někdo chycen bez hvězdy, tak by šel do kriminálu a nebo do koncentračního tábora."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.11.2007

    (audio)
    délka: 04:33:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 07.08.2009

    (audio)
    délka: 09:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha Hagibor, 21.02.2014

    (audio)
    délka: 01:18:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 4

    Praha, 20.06.2018

    (audio)
    délka: 01:52:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl čtvrtek 6. července, hezký slunečný den, a do tábora přišel dr. Josef Mengele

Brod dobovy orez.jpg (historic)
Toman Brod
zdroj: Dobová: Archiv pamětníka, současná: Eye Direct, Post Bellum

  Toman Brod se narodil 18. ledna 1929 v Praze v židovské rodině. V červenci 1942 byl s bratrem a maminkou deportován do Terezína. V prosinci 1943 byli všichni tři zařazeni do transportu, který směřoval do Osvětimi. V tzv. dětském táboře v bloku B2b Brod přežil až do června roku 1944, kdy se štěstím prošel Mengeleho selekcí a byl přemístěn do mužské části tábora. V říjnu 1944 prošel další selekcí a dostal se na práci do Říše do pracovního tábora Gross-Rosen, kde byly však ještě strašnější podmínky než v mužském táboře v Osvětimi. Bratr a maminka holocaust nepřežili. Po osvobození prodělal tyfus a po návratu do Prahy tuberkulózu. Po válce Toman Brod vstoupil do KSČ. K jeho složitému osudu patří i skutečnost, že je registrován jako spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti v letech 1959-1965. Na rozdíl od jiných Brod svou minulost nezlehčuje ani nezapírá. Koncem 60. let našel sílu se totalitnímu režimu vzepřít a byl vyhozen ze zaměstnání i z KSČ. Živil se jako čerpač vody a taxikář, podepsal Chartu 77. Patří k významným českým historikům, vydal knihu vzpomínek pod názvem „Ještě že člověk neví, co ho čeká“.