Erika Brinkmannová

„Pak začal ten odsun. Chodili okolo nás, ti lidi, kteří bydleli v domech za námi. Divila jsem se, že jsou tak vyfešákovaní. Vždy byly ty děti záplatované – a najednou měly krásné oblečení. Říkala jsem si: ‚Kam jdou? Já půjdu s nimi.‘ Šla jsem s nimi až na křižovatku. Tam stálo otevřené nákladní auto, nemělo plachtu. Prkno tam bylo a oni vystupovali po prkně nahoru a odváželi je do Jáchymova, do sběrného tábora u továrny. Tam byly koleje. Tam mohli do toho dobytčáku, na Rýžovně nebyl vlak. Tam je naložili. Babičku taky. Šla nahoru po tom prkně. Chtěla jsem jít taky, vždy jsem chtěla jít do světa. Nechtěla jsem zůstat na Rýžovně. Ale sundali mě, to nešlo.“

„Druhý den brzy ráno jsem chtěla jet do Prahy, takže jsem nezatáhla rolety v ložnici. Fabrika a vila, kde jsme bydleli, byla přímo na E55. Takže všechna auta a tiráky do Drážďan a na Cínovec jezdily kolem domu. Večer jsem si šla lehnout do ložnice, rolety jsem nechala nahoře a najednou v noci – v tý ložnici jako ve dne! Probudila jsem se, bylo to jako neonový světlo, ale všude. Podívala jsem se z okna, jely už dva tanky vedle sebe. Utíkala jsem do obýváku, kde bylo rádio. Pustila jsem si západní rádio, hráli takovou noční hudbu – a najednou v polovině písničky zastavili a řekli, že budou informovat o mimořádné situaci v Československu. Že před dvaceti minutami – přišli z Cínovce a jeli do Prahy kolem nás – začala okupace Varšavskýho paktu. Že přepadli celnici tam nahoře a jedou na Prahu. Ráno jsem jela za nima. Když jsem ujela asi dva nebo tři kilometry, jeden tank vlevo v příkopě… Auto vpravo. Podívala jsem se dál z okna a za tanky jela nákladní auta s plachtami. Tam byly automatické závory. Jejich světla oni neznali. Vyskočili, namířili na to flinty s bodáky a volali: ‚Stůj!‘ Mysleli, že je někdo zastavuje. Viděla jsem z okna, že pod plachtou sedí ve dvou řadách a mají jeden bodák vedle druhýho. Věděla jsem, že to není nic dobrýho. Jela jsem za nimi a poslouchala rádio. Stříleli už na ten rozhlas a říkali, aby nikdo do Prahy nejezdil, ale kdo už je na cestě do Prahy, že tam je hlídka našich lidí, odebírají zlaté prstýnky. Aby to lidi nebrali do Prahy, že Rusáci všechno stáhnou. Naši zorganizovali hlídku, tam se člověk podepsal, co tam nechává – a na zpáteční cestě si to vyzvedl.“

„Pamatuju si, když k nám přišla ta Rudá [Revoluční] garda. Byla jsem s maminkou sama doma. Takže vím, že ta Revoluční garda neměla zelené uniformy. Já si pamatuju barvy. Myslela jsem si, že všichni vojáci jsou zelení. Ne, oni měli žlutý. To měli od Rommela z pouště. Tady měli červenou pásku, RG, a přišli k nám. Já jsem si hrála venku, myslela jsem, že dostanu čokoládu. Oni šli do domu, já jsem přiběhla a už jsem maminku neviděla. Tatínek nebyl doma, ten byl ve válce. Hledali záminku, aby to mohli vyrabovat. Řekli, že hledají bratra. Jenže my jsme taky nevěděli, kde je. Vzali maminku na půdu. Já jsem ji hledala. Utíkala jsem, nikde nebyla. A oni už vynášeli, co se jim líbilo, venku měli žebřiňák. Maminka byla půdě, v rohu stála. Dva vojáci na ni mířili, jeden v rajtkách měl revolver a ten, co klečel, měl pušku dlouhou. On měl hodinky a říkal, že až daný čas vyprší, tak ji zastřelí, když neřekne, kde bratr je. Bála jsem se. Ale asi to byla jen záminka. Nezastřelili ji, jen čekali, až odnesou všechny ty věci. Potom odešli.“

„Tak jsme tam byli sami. Jednou jsem si hrála venku a šli kolem vojáci. Měli takový dlouhý nože (bodáky – pozn. ed.) na puškách a světlé uniformy. Přišli k nám. Než jsem stačila přijít domů, abych zjistila, co se děje, byla jsem kousek od domu, myslela jsem si, že dostanu od nich čokoládu nebo tak něco. No a oni zatím všechno rozřezali, stáli na židlích, otevírali kredenc, vyndali všechno a vždycky si to dávali před náš dům. Chtěla jsem maminku, volala jsem ji, ale ona v žádném pokoji nebyla. Byly otevřené dveře na půdu a na té půdě ta moje maminka stála v rohu, jeden voják klečel před ní a mířil na ni puškou, druhý v rajtkách měl v ruce hodinky a počítal. Že ji jako zastřelí… Oni chtěli vědět, kde je můj bratr.“

„Celou noc psi štěkali, kočky mňoukaly, krávy řvaly, nikdo je nedojil. Tak jednoho dne potom přišli a všechny je nahnali do jedné ohrady a tam pak dlouho stáli, než pro ně měli místo. To neměli domyšlené, co s těma zvířatama bude. Moje sestra byla o čtyři roky starší, tak ta tím byla tak traumatizovaná, že dneska vůbec nemůže do té naší vesnice jít. Pořád to vidí před sebou a je jí to líto ještě dnes po tolika letech.“

„Jednoho krásnýho dne jsem si hrála se sousedovic dětma, mně bylo asi tak pět let, a najednou jsem viděla, jak kolem nás jdou vyparáděni naši sousedi. Šli čtyřma řadama všichni ke křižovatce, ta byla asi tak půl druhýho kilometru. Nevěděla jsem, co se děje, tak jsem šla za nima, zvědavá. Taková, jaká jsem. Tak jsem se tam postavila a oni ti lidi nastupovali do nákladních aut. Tak jsem se doma zeptala maminky, kam všichni ti naši sousedi jdou. Doma říkali, že je odvážejí do Jáchymova a že už nepřijdou.“