Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Brinkmannová (* 1940)

• narozena 9. dubna 1940 v Sejfech do rodiny hoteliéra

• rodina německé národnosti

• rodina vyjmuta z odsunu

• otec dva a půl roku vězněn v internačním táboře, poté pracoval v uranových dolech

• vyučila se prodavačkou obuvi

• studium střední ekonomické školy v Karlových Varech

• v roce 1970 emigrace do SRN za matkou

• v roce 1977 rozvod

• odsouzena na 18 měsíců za opuštění republiky

• v roce 1990 návrat do Československa

• žije v Karlových Varech

Narodila se za druhé světové války do německé rodiny v sudetském Krušnohoří a její rodiče po válce zřejmě jen shodou okolností unikli odsunu. Vyrostla tak ve dvou kulturách, německé i české, a obě považuje za obohacení svého života. 

Erika Brinkmannová se narodila 9. dubna 1940 v osadě Sejfy (po roce 1948 Ryžovna) u Božího Daru, poblíž česko-německých hranic. „Tehdy to byla osada se čtyřiasedmdesáti čísly, kde byla plná infrastruktura: obchody, pivovar, dva řezníci, tři pekaři, škola, paličkovací škola, hudební škola, fotograf…,“ vzpomíná na rodnou obec. 

Její otec Antonin Günl pocházel z nedaleké osady Háje z deseti dětí, matka Adelhaide vyrostla na statku v Sejfech. Společně si zde koupili pozemek, na kterém otec v roce 1931 vybudoval hotel. Podle slov Eriky Brinkmannové ho navštěvovala česká i německá klientela bez rozdílu, na hony tam například přijížděli čeští lékaři. Rodiče před válkou dbali na to, aby se jejich děti – Eričini dva starší sourozenci – naučili dobře česky. Bratr chodil do českého gymnázia v Jáchymově a o prázdninách jezdil na výměnné pobyty do české rodiny do Prahy. „Nebyla tam žádná nenávist mezi Čechy a Němci,“ říká Erika Brinkmannová a dodává, že ani po nástupu nacismu se místní lidé o politiku nestarali. „Vedli těžký život, chodili na houby a na borůvky, aby se vůbec najedli. Moji rodiče měli jako jediní z vesnice velký dům. Politika se neřešila ani v hospodě.“

Řádění Revoluční gardy

Roku 1940, kdy se Erika narodila, však záležitosti „velkého“ světa do osudu rodiny přece jen zasáhly. Otec i bratr museli narukovat do wehrmachtu. Antonin Günl působil jako kuchař u jednotky v Drážďanech, bratr přijel roku 1943 na dovolenou, ale poté, co znovu odjel na frontu, o něm neměli žádné zprávy.  

Otec se před koncem války roku 1945 s celou posádkou z Drážďan vrátil, ale zatímco ostatní vojáci pokračovali na Západ do amerického zajetí, on nechtěl svůj hotel opustit. Po osvobození se tak záhy ocitl v internačním táboře v Nové Roli u Karlových Varů a později v Čakovicích, kde zůstal dva a půl roku.  

Starší bratr se po válce dlouhou dobu nevracel. „Maminka stále poslouchala nějakou rozhlasovou stanici, kde hlásili jména padlých německých vojáků,“ vzpomíná Erika. Nevěděla, že bratr se po skončení války vracel pěšky domů, ale v severních Čechách padl do zajetí. „Hnali je bosé do Polska, kde z bývalého nacistického koncentračního tábora udělali zajatecký tábor pro německé vojáky. Tam byl až do roku 1952, kdy Konrad Adenauer dosáhl propuštění zbylých zajatců.“ 

Erika tak jako malá vyrůstala jen s maminkou, starší sestrou a chůvami ze sousedství. Vzpomíná, jak krátce po osvobození k nim domů přišli příslušníci Revoluční gardy a pod záminkou, že hledají nejstaršího syna, rabovali zařízení domu: „Měli žluté uniformy od Rommela, z pouště, a na rukávě červenou pásku RG. Vzali maminku na půdu a mířili na ni puškou a revolverem. Jeden z nich měl hodinky a řekl, že ji zastřelí, pokud do určité doby neřekne, kde se bratr ukrývá.“ Erika Brinkmannová se však domnívá, že šlo jen o záminku, jak získat čas, aby z domu odnesli různé cenné věci.

Po odsunu zůstala v německých domech opuštěná zvířata

Poté začal odsun sudetských Němců. Pamětnice vzpomíná, jak okolo jejich domu proudili sousedé ve svátečním oblečení. „Šla jsem za nimi až na křižovatku, kde stálo otevřené nákladní auto. Po prkně vystupovali na jeho korbu, odváželi je do sběrného tábora v Jáchymově, odkud odjížděly vlaky do Německa. Na auto naložili i mou babičku. Chtěla jsem jet s ní, vždycky jsem chtěla jít do světa. Ale sundali mě dolů.“   

Erika vzpomíná, že bezprostředně po odchodu obyvatel zůstala ve stájích, chlévech a domech opuštěná domácí zvířata: „Krávy nikdo nedojil, koně a psy nikdo nekrmil… Ta zvířata hlasitě naříkala. Sestru to traumatizovalo, chtěla jim pomoci. Kvůli tomu se sem už nikdy nechtěla vrátit.“ 

Rodina Günlových odsunuta nebyla. „Vždycky řekli, že musíme jít na tu křižovatku, takže jsem si pobalila svoje pohádkové knížky, ale naše jména nakonec nepřečetli.“ Erika Brinkmannová se domnívá, že důvodem bylo, že západní okupační zóna měla zájem jen o silné muže jako pracovní sílu a její tatínek byl zavřený.  

Otec se z táborů vrátil po dvou a půl letech. „Někdo stál venku a maminka řekla, že to je tatínek,“ vzpomíná pamětnice. „Naše první setkání nebylo vůbec vřelé, já jsem ho nechtěla a on mi to měl celý život za zlé.“ Vztah dcery s otcem zůstal poznamenaný až do jeho smrti v roce 1954. Svou roli v tom zřejmě sehrál dívčin odlišný temperament i otcův psychický stav, narušený mnoha děsivými zážitky. „Když pracoval v Drážďanech ve vojenské kuchyni, přiváděli tam odsouzence k smrti, například dezertéry, kterým měl servírovat jejich poslední jídlo. Zažil i bombardování Drážďan a byl svědkem zásahu ubytovny děvčat, která pracovala na poště. Jejich těla pod tlakem výbuchu vylétala z oken ubytovny.“ Jeho psychiku dále narušilo zajetí a zejména fakt, že doma v Sejfech byl svědkem devastace svého životního díla, hotelu, kde po osvobození nejdříve sídlil finanční úřad a poté pohraničníci. Po propuštění ze zajetí navíc musel pracovat v uranových dolech na Jáchymovsku, což mu definitivně podlomilo zdraví a po pěti letech zemřel.

Jako na Divokém západě

Erika Brinkmannová připomíná, že sudetští Němci, kteří zůstali v Československu, neměli do roku 1955 československou (ani žádnou jinou) státní příslušnost. „Nikam jsme nepatřili. Nemohli jsme odejít do Německa, ale v Československu jsme neměli žádná práva.“ 

Brzy po odsunu sudetských Němců začaly mizet jejich domy. „Hodně jich shořelo, protože lidé mívali na půdě seno a skoro každý rok do nějakého domu uhodil blesk,“ říká pamětnice. V řadě domů se objevili noví osídlenci, kteří se k nim chovali značně bezohledně: „Když spálili dřevo, připravené původními obyvateli na topení, nechtělo se jim chodit do lesa, tak začali pálit dveře, nábytek, trámy… A když byl dům kompletně vybydlený, přestěhovali se do dalšího.“ Poté přijížděli lidé ze Slovenska, kteří opuštěné domy rozebírali na cihly a ty si na vozech odváželi k vlaku, který je dopravoval dál na Slovensko. 

„Jako holka jsem sedávala v kostele v první řadě a líbila se mi soška andělíčka, která byla nad oltářem vpravo nahoře. Chtěla jsem ho mít doma. Když přišli, všechny svaté figury rozštípali a naházeli do potoka a v kostele udělali sklad na seno,“ vypráví Erika Brinkmannová. Nakonec zmizel i hřbitov včetně hřbitovní zdi.

Noví obyvatelé kraje často podléhali opilství: „Bylo to jako na Divokém západě, ti lidé, co pracovali v lese a v dolech, často až z východního Slovenska, se ani neuměli podepsat. Byli to trestanci, vojáci, samí muži. Když se porvali a někoho shodili ze schodů, druhý den ho zašili do pytle a zahrabali na hřbitově. Nikdo se o to nestaral.“ Proto se podle ní v celém regionu dvakrát do měsíce v době výplat nesměl čepovat alkohol. „Protože když oni brali, všechno propili. A ženy pak jenom chodily vracet flašky.“

Nahlížet do soukromí různých lidí

Roku 1946 nastoupila Erika do školy v Horní Blatné, vzdálené pět kilometrů. Ani první den ji do školy nikdo nedoprovázel. „Dřív dětem nikdo nevěnoval takovou pozornost jako dnes,“ poznamenává.

Ve třídě podle ní byla až polovina německých dětí, ale kvůli jejich národnosti je nikdo nešikanoval. Jedním z rozdílů mezi českými a německými dívkami v té době podle ní bylo, že německé ženy a dívky nosily dlouhé vlasy spletené do copů, zatímco české dívky byly ostříhané na mikádo. Ona sama se tak nechala ostříhat ve třinácti letech, navzdory rodičům. Tatínek ji prý tehdy silně uhodil do obličeje. 

Vzhledem k tomu, že cesta do školy v zimě zapadávala obrovskými závějemi, Erika přes zimu vždy bydlela u cizích rodin v obci, kam zrovna chodila do školy. Díky své mimořádně extrovertní povaze si Erika tato ubytování nacházela sama – a jak říká, v cizích domácnostech nijak nestrádala: „Považovala jsem za dar, že jsem mohla nahlížet do soukromí různých lidí, okoukávat jejich životní styl a zjišťovat si sama pro sebe, co bych v životě chtěla a co bych nechtěla.“ 

Její pozoruhodná samostatnost se projevila i o Vánocích v druhé třídě, kdy se měla v Horní Blatné účastnit školní vánoční besídky, kde měla přednášet Nerudovu Romanci štědrovečerní. Protože přes Vánoce byla u rodičů, na besídku musela dojít pěšky neprohrnutými závějemi. „Nikdo se mnou nešel, rodiče to nezajímalo, česky neuměli…,“ konstatuje. Domů se vracela po desáté hodině večer. „Když jsem se vracela, v půli blatenského vrchu byla jedna závěj, vyhloubená uvnitř jako domeček. Tam jsem si sedla. Tatínek nám říkal, že si ve sněhu nikdy nesmíme sedat, protože bychom usnuli a už se neprobudili. ‚Tak se neprobudím,‘ říkala jsem si. Byla jsem smutná, že ostatní děti měly na besídce své rodiče. Seděla jsem tam až do půl druhé v noci a neusnula jsem. Myslela jsem si, že Pánbůh asi chtěl, abych neumřela.“ 

Od páté třídy navštěvovala školu v Perninku a posléze hudební školu v Bečově – všude bydlela u různých rodin, které si sama vybrala. V Bečově se zapojila do komunity místních německých žen, účastnila se s nimi draní peří a učila se od nich německé písničky.  

V době, kdy byla v osmé třídě, byla základní škola zkrácena na osmiletou, a tak žáci museli zvládnout učivo osmé i deváté třídy během jednoho roku. Při volbě učebního oboru se přihlásila na prodavačku obuvi, protože, jak říká, se obávala sčítání mnoha položek v prodejnách potravin. 

Učila se nejdříve v Blatné, potom také ve Zlíně. Na Moravě byly učnice ubytovány v Luhačovicích, kde Erika obdivovala odlišnou místní kulturu a úhledné bílé domky. „Vyrostla jsem v kraji, kde se jenom bouralo. Nikdy jsem neviděla, že by se něco postavilo,“ konstatuje.  

Po vyučení si rychle udělala zkoušky na prodavačku vyšší kategorie a v osmnácti letech se tak mohla stát nejmladší vedoucí prodejny v celém podniku. Byla jí svěřena prodejna v Aši, podnik jí platil ubytování v místním hotelu.

Manžel z baru Družba

V době, kdy Erika pracovala v Aši, na Silvestra odjela domů za matkou a společně si dávaly kávu v hotelu Zelený dům na Božím Daru, kde maminka pracovala. Do lokálu přišel zájezd mladých lidí z pedagogické školy z Karlových Varů a spolu s nimi také cestovatel, etnograf a spisovatel Miloslav Stingl, tehdy mladý a pohledný osmadvacetiletý muž. Dal se s Erikou do řeči a zaujala ho svými intelektuálními koníčky, když se zmínila, že si čte o impresionismu. Několik dnů po Novém roce od něj dostala dopis a začali se scházet. Jejich vztah trval asi rok, na schůzky jezdili například do Mariánských Lázní. Poté však Miloslav odjel na delší cestu do Číny, aniž by jí nabídl manželství. 

Erika ale stále doufala, že jejich vztah bude pokračovat, a chtěla si zařídit vlastní domácnost. Protože jako vedoucí prodejny obuvi vydělávala málo peněz, rozhodla se z finančních důvodů načas nastoupit do práce do továrny v Ostrově, kde žila její sestra. Té navrhla, že se budou střídat na směnách a ve volném čase jí bude hlídat její malé dítě. 

Práce byla fyzicky velmi těžká: „Měla jsem dvě tříselné kýly, ruce odřené do masa. Po týdnu jsem byla tak vyčerpaná, že jsem nedokázala jít po silnici rovně. Během nočních směn bývalo na okně přes dvacet krys, chytila jsem blechy i jiné parazity. Ale vydělávala jsem pěkné peníze.“ 

Bohužel její sestra po třech týdnech nejenže z práce v továrně odešla, ale také Eriku vyhodila z bytu. Protože bylo už pozdě večer, bezradně zamířila do místního baru Družba. Tam se seznámila s ekonomem z místního podniku a dali se do řeči. Druhý den jí přinesl na směnu svačinu a nabídl jí, že může bydlet u něj na svobodárně. 

Vztah, započatý spíše z nouze a praktické nutnosti, se po třech měsících proměnil v manželství, protože Erika usoudila, že  nemůže bydlet s cizím mužem jen tak. Její společník spíše neochotně souhlasil, nicméně za několik dnů se skutečně konala svatba. 

Na svobodárně žili velmi skromně, Erika záhy zjistila, že její manžel se rád napije. Vztah nicméně pokračoval i díky narození dcery v roce 1963. Erika začala dálkově studovat střední ekonomickou školu v Karlových Varech a pracovala jako signalistka na dráze, protože na nočních směnách se mohla učit. V roce 1964 její manžel povýšil na ředitele závodu v Teplicích, kam se za ním Erika i s dcerou přestěhovaly.

Jeden bodák vedle druhého

Na jednadvacátý srpen 1968 měla Erika naplánovanou cestu do Prahy, kam měla dceru přivézt na lékařské vyšetření, holčička totiž trpěla astmatem způsobeným špatnou kvalitou ovzduší v Teplicích. Rodina bydlela v domě přímo u silnice E55, po které jezdila nákladní auta k hraničnímu přechodu Cínovec. 

„Večer jsem si šla lehnout – a když jsem se uprostřed noci probudila, v ložnici bylo světlo jako ve dne,“ vzpomíná Erika Brinkmannová na začátek okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Z okna uviděla projíždějící tanky a vzápětí se o okupaci dozvěděla ze zvláštního rozhlasového zpravodajství. 

Druhý den nicméně podle původního plánu vyrazila s dcerkou autem do Prahy. Jela přímo za kolonou okupačních vojsk, pozorovala tanky a nákladní auta: „Viděla jsem vojáky, jak sedí pod plachtou a mají jeden bodák vedle druhého.“ V jednu chvíli kolona zastavila před závorami, jejich světla neznali a mířili na ně zbraněmi v domnění, že se je někdo snaží zastavit. 

Před Prahou ji zastavila československá hlídka lidí, kteří řidičům aut projíždějících do Prahy umožňovali uložit si u nich zlaté šperky a jiné cenné předměty, které si pak měli zase vyzvednout. Toto opatření pramenilo z obav, že sovětští vojáci budou místním lidem zabavovat cennosti. 

„Dělali jsme letáky, jezdili jsme vojáky do lesa přesvědčovat,“ vzpomíná Erika Brinkmannová na nadcházející dny. „Ale ti první Rusáci byli odněkud z Mongolska, ti neuměli ani rusky. Nevěděli vůbec, kde jsou, mysleli si, že jsou na Západě.“ 

Atmosféra ve firmě se po okupaci začala měnit: „Lidi začínali pomalu otáčet. Pro mě ale nepřipadalo v úvahu, že bych řekla, že okupace je v pořádku.“

„Čechům nemám nic za zlé. Je to přece můj život.“

Pod vlivem těchto událostí se Erika Brinkmannová i s manželem rozhodli pro emigraci. Zdůrazňuje, že ji k tomu nevedla ekonomická motivace, protože po hmotné stránce měla všechno, co potřebovala, a sama si na to dokázala vydělat. Tušila ale, že ve firmě by brzy patřila k těm, kteří budou posláni z kanceláří do výroby, a obávala se, že by už nemohla jezdit za příbuznými do Německa. 

Protože měla německé kořeny a její matka se do Německa vystěhovala už v roce 1965, nebyl pro ni problém získat německé vízum a posléze i občanství. Domluvila se s manželem, že odjede s dcerou, zatímco manžel a jeho bratr budou emigrovat přes Jugoslávii. Tento plán ale nevyšel, víza, která jim Erika zajistila v Německu, se k nim nedostala. Manžel a švagr se pokusili o ilegální přechod státní hranice do Rakouska. Ve chvíli, kdy manžel už byl na rakouské straně, jeho bratra zadržela pohraniční hlídka, a tak se za ním vrátil. „Poté je eskortovali zpátky do Čech,“ uvádí pamětnice. (Pozn. editora: z vyprávění paní Brinkmannové není zcela jasné, jestli se tento pokus o přechod uskutečnil z Jugoslávie, předpokládám však, že ano. Je ovšem velmi neobvyklé, že by jugoslávští pohraničníci vydali emigranty československým úřadům, zvlášť v období těsně po roce 1968.) 

Také Erika Brinkmannová byla v nepřítomnosti odsouzena za opuštění republiky, a protože cítila zodpovědnost za dceru, do Československa se před rokem 1989 už nevrátila. 

Uvádí nicméně, že nikdy neměla Čechům za zlé, jak jí zasáhli do života: „Ne, vždyť je to můj život,“ říká. „Nemůžu vědět, jaký život bych vedla, kdybych zůstala na Ryžovně s Němci.“