Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Brinkmannová (* 1940)

• narozena 9. dubna 1940 v Sejfech do rodiny hoteliéra

• rodina německé národnosti

• rodina vyjmuta z odsunu

• otec dva a půl roku vězněn v internačním táboře, poté pracoval v uranových dolech

• vyučila se prodavačkou obuvi

• studium střední ekonomické školy v Karlových Varech

• v roce 1970 emigrace do SRN za matkou

• v roce 1977 rozvod

• odsouzena na 18 měsíců za opuštění republiky

• v roce 1990 návrat do Československa

• žije v Karlových Varech

Válka a doba poválečná

Narodila se v roce 1940 do německé rodiny v Krušnohoří, kde vlastnili hotel. Otec musel spolu s bratrem narukovat na frontu a rodina zůstala bez živitele. Jako pětileté dítě zažila paní Brinkmannová konec války v rodné Rýžovně, kam na jaře 1945 přicházeli uprchlíci před frontou a mnozí z nich také dočasně pobývali v hotelu Brinkmannových. „Náš hotel byl přímo u silnice a tam jezdili denně v noci různí lidé, měli vozík nebo kočárek a šli dál. A my jsme je v našem hotelu, kde nebyli v tu dobu žádní hosté, ubytovávali. To už postupovali před frontou z Pobaltí. Já jsem nevěděla, kdo to je. U nás v domě najednou byli cizí muži, ženy a děti.“

Odsun

Do vzpomínek paní Eriky se nesmazatelně zapsaly události spojené s poválečným odsunem německého obyvatelstva ze Sejfů. „Jednoho krásnýho dne jsem si hrála se sousedovic dětma, mně bylo asi tak pět let, a najednou jsem viděla, jak kolem nás jdou vyparáděni naši sousedi. Šli čtyřma řadama všichni ke křižovatce, ta byla asi tak půl druhýho kilometru. Nevěděla jsem, co se děje, tak jsem šla za nima, zvědavá. Taková, jaká jsem. Tak jsem se tam postavila a oni ti lidi nastupovali do nákladních aut. Tak jsem se doma zeptala maminky, kam všichni ti naši sousedi jdou. Doma říkali, že je odvážejí do Jáchymova a že už nepřijdou.“ 

Do odsunu šli všichni obyvatelé vesnice včetně všech příbuzných Brinkmannových. Podle paní Brinkmannové se její rodiny odsun nakonec netýkal zřejmě proto, že její otec po návratu z fronty pracoval v pracovním táboře v Jáchymově a bez živitele do Německa odejít nemohli. Museli se ale vystěhovat z hotelu do rozpadajícího se domu. Odchod obyvatel vesnice přinesl celou řadu problémů. „Celou noc psi štěkali, kočky mňoukaly, krávy řvaly, nikdo je nedojil. Tak jednoho dne potom přišli a všechny je nahnali do jedné ohrady a tam pak dlouho stáli, než pro ně měli místo. To neměli domyšlené, co s těma zvířatama bude. Moje sestra byla o čtyři roky starší, ta tím byla tak traumatizovaná, že dnes vůbec nemůže do té naší vesnice jít. Pořád to vidí před sebou a je jí to líto ještě po tolika letech.“

Školní léta

Do 1. třídy nastoupila ve vesnici Horní Blatná, kam každý den docházela pěšky. „Asi jsem se nemohla dočkat toho prvního školního dne, tak jsem nějak brzy vstala a do tý školy jsem přišla a nikdo tam nebyl. Jenom školník. Tak jsem si tam vybrala jednu třídu, sedla jsem si do první lavice a čekala, až přijdou děti. Uměla jsem jenom německy, a když přišly děti, mluvily česky, ale to mně nevadilo, já jsem čekala, až přijde učitel. Učitel přišel, chtěl mě z té lavice vyndat, říkal něco česky. Já jsem říkala německy: ‚Já jsem tu byla první, já tu zůstanu.‘ Pan učitel neuměl německy, šel pro pana ředitele. Ten mě poslal do první třídy, protože jsem seděla v páté třídě. Tam mi zajistil místo v první lavici.“

Jazykovou bariéru postupně překonávala. „První písničku, kterou zpívaly ty děti, byla Ach, synku, synku. Pro někoho, kdo neumí řeč, není problém se něco naučit zpaměti. Tak já jsem se to naučila a zpívala jsem ji. V prvním pololetí jsem měla šikmo na vysvědčení napsané: Pro neznalost jazyka neklasifikována.“ Na konci školního roku však už plynule česky mluvila. Dostat se do školy byl problém hlavně v zimních měsících. Proto ji rodiče ubytovali u jedné rodiny v Horní Blatné. „To nebylo jako dneska. Muselo se probojovat se životem.“ Později bydlela v internátě v Perninku. Když jí bylo jedenáct let, tatínek rozhodl, že se dcera naučí hrát na hudební nástroj. Odvezli ji tedy do Bečova, kde byla hudební škola, a tam jí pronajímali pokojík. Domů jezdila jen na prázdniny.

Po vyučení se stala prodavačkou obuvi a kožené galanterie v Horní Blatné. V 18 letech se stala vedoucí prodejny a přeložili ji do Aše. Práce byla špatně placená, rozhodla se tedy, že vystuduje ekonomickou školu v Karlových Varech. Po jejím absolvování žila v Ostrově nad Ohří, tam se také vdala a společně s manželem pak nějakou dobu žili v Teplicích. 

Srpnová okupace

V Teplicích zažila okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy. „Ten dům, kde jsme bydleli, byl přímo na  dnešní E55. Tam jezdily auta do Prahy z NDR, i ty tanky. Toho 20. 8. jsem byla se svou dcerou v Praze v nemocnici, večer jsem jela domů a druhý den ráno jsem se tam potřebovala znovu dostat. Tak jsem si nezatemňovala, abych nezaspala, a najednou bylo v ložnici úplně jako ve dne. Podívala jsem se z okna a jely tam dva tanky vedle sebe. No tak jsem si říkala, že to nemůže být normální provoz. Tak jsem si honem pustila rádio – západní Němce. Najednou uprostřed písničky to stopli a říkali, že budou informovat o mimořádných událostech v Československu: „Před 15 minutami vtrhli vojáci Varšavské smlouvy do ČSSR.“ Po okupaci dál pracovala v teplické chemičce v oddělení racionalizace. Podílela se tehdy na rozšiřování letáků, a protože uměla rusky, diskutovala s okupačními vojsky, spolu s ostatními jim vysvětlovali situaci. Postupně však docházelo k personálním změnám, aktivisté Pražského jara byli přeřazeni do výroby. To pamětnice nechtěla, a proto se rozhodla ze země odejít.

Emigrace

V roce 1969 vysídlila oficiálně do SRN její matka. Následujícího roku ji jela Erika Brinkmannová navštívit a již se do ČSSR nevrátila. Její manžel však zůstal v Čechách. Nepodařilo se mu dostat se přes Jugoslávii za ní. Po sedmi letech si v Čechách našel přítelkyni a manželé Brinkmannovi se rozvedli. Za opuštění republiky byla Erika odsouzena k 18 měsícům odnětí svobody. Později jí byla udělena milost prezidentem republiky Gustávem Husákem. V Německu si udělala zkoušky z anatomie a stala se zástupcem farmaceutické firmy. Kvůli synovi pak přešla na volnou nohu jako prodejce různých předmětů. 

Návrat do Čech

„Já jsem chtěla vždycky domů. Netroufla jsem si dřív, i když jsem měla amnestii. Takže jsem počkala, až se otevřely hranice. Hned v 5 hodin ráno jsem byla na hranicích v Chebu.“ Roku 1990 se vrátila do Karlových Varů a začala podnikat. Rodinné problémy ji však opět donutily vrátit se na nějaký čas zpět do SRN, kde se starala o svou maminku a syna. Na konci 90. let se již natrvalo vrátila do Karlových Varů, kde žije dodnes. „Já myslím, že nejšťastnější období mám teď,“ uzavírá své vyprávění Erika Brinkmannová.