„Otec přišel [po náletu] nedlouho po nás, a nikde nikdo... Sousední domek nebyl zasažen. Sousedky mu řekly, že tu byla sanitka, a tak věděl, kam má jít. Šel do záchranné stanice v gymnáziu [na Mikulášském náměstí] a tam se doptal, kam nás vezli. Když se dozvěděl, že do Havlovic 41, hned věděl, kde to je. Vypůjčil si kolo a jel sedmdesát dva kilometrů okamžitě za námi. Na cestě narazil na ruské vojsko, tu část, která měla zakázáno osvobozovat Prahu. Voják, který ho zastihl na silnici – protože to jistě hlídali – ho chtěl zastřelit, ale že se půjde napřed zeptat. Tak se šel zeptat a táta šel s ním. A protože do pětatřicátého roku byl v Persii, kde bylo spousta bohatých a vzdělaných Rusů, kteří [tam] utekli před bolševiky, tak se naučil rusky. Takže dokázal říct, co se stalo, proč je tam, proč je na kole a kam jede. A tak ho vyslechli a poslali ho tedy, ať jede za dětmi. Takže to ho zachránilo, že se uměl domluvit. Protože on byl světlovlasý, modrooký a velký. [Vypadal] jako Němec. Však i jméno měl německé a i nějaké ty rody z Pasečnice byly německého původu.“
„Když jsme tam dojeli, tak maminka žasla, proč babička vychází ze sklepa, a babička se zase divila, kde se tam bereme. To shledání bylo opravdu překvapující hlavně proto, co jsme se dozvěděli. Že tam končí válka a že od nás šikmo přes křižovatku stál velký dvoupatrový mlýn a z jeho druhého patra stříleli esesáci, kteří byli na útěku na západ. A trefili se i do naší chalupy. Byly to zřejmě odražené střely, protože zvenku byla okna dvakrát děravá, ale vevnitř už ne. Nám holkám říkali: ‚Choďte pod rámem, musíte chodit předkloněné…‘ My jsme byly malé, tak to nebyl velký problém. Tak jsme to tak dělaly. Ale pak jsme šly do druhé poloviny domu. To byl třiadvacet metrů dlouhý barák, rozdělený na dvě půlky. V jedné kdysi byla hospoda a v druhé bydlel bývalý majitel. Tak jsme zkusily tam vejít vztyčené, a vtom byla rána a střela proletěla nejenom oknem, ale ještě čelem postele. Tenkrát byly ty pěticentimetrové fošny, které ohraničovaly postele proti chladu ze zdi. A ještě to přeskočilo. Za tím byla taková ulička, do které se otevíraly dveře od skříně… I ty dveře se prorazily a teprve tam ta kulka dopadla. Takže od té doby jsme byly opatrné a skutečně jsme dělaly to, co nám [dospělí] nakazovali.“
„Slovany, taková ta část s nízkými vilkami z poslední doby, byly [17. dubna 1945] vybombardovány kobercovým náletem. Američani nebo Angličani totiž přiletěli s pumovou náloží na hlavní nádraží, aby vybombardovali nádraží, na kterém byly odstavené vlaky [plné] materiálu Němců, kteří utíkali z Čech, a vojáků. A když se přiblížili, tak je hlídající němečtí vojáci [zaměřili] a začali po nich střílet, načež oni se obrátili a vrátili. Takže se stalo to, že když sem přilétali, tak byl signál [na útěk] do sklepa, a když začali odlétat, tak byl signál, [že nálet končí]. Jenomže oni začali pouštět všechny pumy, co stihli, a ty udělaly na tu čtvrť kobercový nálet. Takže tam pak byla před námi na silnici jáma třeba dvacet metrů hluboká, že já jsem na to jako malá holka koukala jako na dost hluboké. A ten návrat, to bylo přerušené dalším houkáním, které znamenalo, že lidé mají jít do krytu znovu. To, když bychom byly udělaly, tak jsme tam zůstaly. Byly jsme v domě vlastně jenom my tři – maminka a my dvě, sestra a já. Tak bychom tam byly spolehlivě zůstaly. Protože celá ta část, takový přístavek domu, kde byly všechny kuchyně, to všechno propadlo až na zem.“
Ivana Bouchnerová se narodila 7. ledna 1938 v Plzni rodičům Julii a Karlovi Flieglovým. Maminčin strýc, spisovatel Josef Císler, byl spoluzakladatelem Československé ORL společnosti. Ivanin otec pracoval v letech 1931 až 1935 v Teheránu na stavbě cukrovaru, kam za ním přijela i jeho snoubenka. Na stavbě jej spolu s dalšími navštívil i sám Rezá Šáh Pahlaví. Ivana Bouchnerová zažila konec války v Plzni i v Havlovicích u babičky, pamatuje si také na odsun Němců. Rodina po válce bydlela v Plzni v bytě po Němcích, pak po Plzeňácích vystěhovaných v důsledku demonstrací proti měnové reformě. Tatínek kvůli pracovní pozici dílovedoucího ve Škodovce vstoupil do komunistické strany, a pamětnice tak bez problémů vystudovala medicínu. Rodina přišla po válce a po měnové reformě 1. června 1953 o několik milionů korun. Maminka totiž pocházela ze zámožné rodiny, měla peníze z dědictví, a tatínek měl chalupu a slušně vydělával. Ivana Bouchnerová se s manželem kvůli jeho zaměstnání přestěhovala do Žďáru nad Sázavou, kde pracovala jako lékařka. Po srpnu 1968 se kvůli přesunutí závodu vrátili do Plzně. Pracovala v poliklinice na Doubravce, stala se také okresní odbornicí všeobecných lékařů. Poté byla zaměstnána v poliklinice na Denisově nábřeží. Od roku 1991 pracovala v Červeném kříži a brzy se stala předsedkyní oblastního spolku. Má syna Luďka a dceru Sylvu, v době natáčení (2023) žila v Plzni.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
