„Dokonce jednou za Zbrojovku jsem musel jít do trenek na celnici, protože jsem chtěl potěšit svoje blízké a některé věci jsem si vezl a nedal jsem to do celního prohlášení. Tak jestli nemám něco někde v zadní části schované, tak mě vysvlíkli. Pak jeden takový nezdvořilý celník, to už bylo, když mě bylo osmadvacet let a on byl takový začínající na té celnici, kolem dvaceti let. ‚To jsou ti reprezentanti,‘ prohodil, tak to mě tedy rozběsnilo a žádal jsem, aby se omluvil. Pak mi poslali omluvný dopis, že se nechoval správně. V té době mě to hrozně ponižovalo. Vždycky když teď vykládám story z celnic, když jedeme, holkám a klukům, co jsou se mnou v družstvu, tak to nedokážou ani pochopit, že něco takového existovalo. Dokonce jak jsme se vraceli z olympiády 1972, z Mnichova jsme jeli vlakem, jela s námi v kupé Milena Duchková. V Mexiku získala a zlato a z Mnichova měla stříbro ve skocích do vody. Celníci se k ní chovali tak hulvátsky. Clo musela zaplatit jenom za to, že si vezla kazety. Pak jí to samozřejmě po několika měsících vrátili.“
„Pak mě pozvali z Dukly Olomouc taky na Spartakiádu spřátelených armád v roce 1973 nebo 1974. Ještě bych chtěl k tomu říci, to je takový úsměvný příběh, kdy oni věděli, co tam jedou, co si vzít. Tak jsem si vypůjčil od spoluhráče a kamaráda Michala kožich, čepici jsem měl. Přijel jsem na letiště Ruzyň a tam mi sdělili, že by bylo dobré, kdybych měl nějaké potraviny sebou. Na letišti toho tenkrát moc nebylo, tak jsem si koupil asi šest piv a byly tam dvě konzervy. A odjel jsem do Mongolska. Když jsme přišli do hotelu, který byl, myslím si, nejhezčí v Ulanbátaru, nebo jediný kromě jurt, tak na mě zapůsobil pach z jídelny. Už jsem věděl, že je to se mnou špatné. Kromě toho, že jsem chodil na zápasy v teplákách, tam netekla ani voda, tak jsem jedl vajíčka. Ale poprvé mi donesli vajíčka na oleji. Tak to jsem odmítl, pak už jsem dostával jenom vařené. Kamarádi tam měli jídlo sebou, asi ale měli ‚nedostatek‘, když to pak vezli zpátky sebou. O dvou konzervách, šesti plzních a vařených vajíčkách jsem tam vydržel osm dní. Koupat jsme se chodili jednou za dva dny.“
Jan Bobrovský se narodil 29. března 1945 v Brně. Ve 13 letech začal hrát basketbal, v 18 letech se dostal do reprezentace. Basketbal za Zbrojovku hráli také jeho bratři Zdeněk a Ivan. Jan vystudoval střední školu a pedagogickou fakultu v oboru matematika a základy průmyslové výroby. Basketbal hrál v družstvech Zbrojovka Brno, Dukla Olomouc a Slavia VŠD Žilina. Sedmkrát získal československý titul. V letech 1971 a 1973 vyhrál anketu o nejlepšího československého basketbalistu. Se Zbrojovkou se dvakrát dostal do finále Poháru mistrů Evropských zemí, trofej ale nezískal. Zbrojovka podlehla Realu Madrid. Z mistrovství Evropy má Jan stříbrnou a bronzovou medaili, reprezentoval Československo na mistrovstvích světa a na olympiádě. Jako trenér přivedl Zbrojovku k domácím titulům, s ženami Gambrinusu Brno vyhrál Euroligu v roce 2006. S českou ženskou reprezentací získal zlaté medaile na mistrovství Evropy 2005. Má dvě dcery, obě hrály basketbal stejně jako jejich děti. V roce 2020 žil Jan Bobrovský v Brně a byl členem městského zastupitelstva ve čtvrti Žabovřesky.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
