Doc. PhDr. Vojtěch Blodig

[Připomínal se vůbec holocaust v Terezíně v době normalizace?] „To je, myslím, velice dobrá otázka, správná otázka. Protože ono tam v podstatě nebylo připomínání holocaustu. Pro mě bylo velkým šokem, když jsem na počátku 90. let do Terezína přijel, tak jsem se samozřejmě seznamoval s tím areálem města. Zajímalo mě, jak to vypadá v místech, kde to samotné ghetto bylo. Tam byly informační tabule, na kterých se hovořilo o tom, že tam byl koncentrační tábor a že tam vězňové trpěli a že tam byli vězňové z různých evropských zemí okupovaných nacistickým Německem. Ale nikde jsem tam nenašel slovo Žid nebo židovský. Tam prostě jako kdyby vůbec Židé neexistovali, v místech, kde to ghetto bylo. A ještě více mě tedy vyvedlo z míry, když jsem hovořil s lidmi ve městě a ptal jsem se jich, jak to s tou historií tam bylo, na co oni si vzpomínají, na to připomínání a tak dále. Nejenom mladí, ale i řada těch starších lidí v podstatě nevěděla, že tam ghetto vůbec bylo. Pro ně prostě ta připomínka nacistické okupace byla vždycky spojována s tou expozicí, co byla v Malé pevnosti a s těmi vzpomínkovými akcemi, které se konaly na Národním hřbitově, ale nebylo to spojeno s připomínkou židovského ghetta.“

„A já si pamatuju, – to jsou samozřejmě věci, které člověk nezapomene nikdy – že jsme museli po absolvování kurzu pro absolventy vojenských kateder podepisovat přísahu, že budeme bránit republiku a tak dále. A byli jsme na takovém polním cvičení. Byli jsme v těch stanech. A přišel jeden, nebyl přímo spolužák, ale byl to také vysokoškolák našeho věku, a říkal: ,Tak jsem podepsal ten cár papíru.' A bylo vidět, že je strašně rozrušený, že to s ním hrozně…., všechno se v něm hnulo. A asi po půl hodině se najednou ozvala rána, jako výstřel. A teď jsme všichni ztuhli. Protože jsme předtím byli na ostrých střelbách, mysleli jsme, že někdo si nechal náboj v hlavni a teď si s tím hraje a tohle se stalo. A potom najednou výkřiky a ukázalo, že tenhle náš spoluabsolvent se zastřelil, prostě to s ním to otřáslo, po té okupaci…. A to už byla v běhu ta normalizace a tak dále.“

„Když člověk čte zápisy z těch různých jednání návrhy a zamítnutí návrhů na zřízení muzea ghetta [Terezín], tak prostě vám jde mráz po zádech. Stejně tak tomu bylo v době normalizace, kdy třeba se jednalo o tom, zda připomínat ty židovské oběti, či nikoliv, tak zcela vážně se tam uvádí, že je třeba tuto otázku ukázat, ale s tím, že nesmí být zapomenuto, že i nacisté rozlišovali mezi třídami a jinak přistupovali k bohatým Židům a jinak k chudým. A že když budeme dělat expozici o koncentračních táborech, tak hlavně nesmíme zapomenout také na koncentrační tábory ve Vietnamu a v Izraeli.“