Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V místech, kde bývalo ghetto, jsem nenašel žádnou připomínku Židů
narozen 8. října 1946 v Praze
otec, úředník Vojtěch Blodig starší, byl za války vězněn v koncentračních táborech Dachau a Bernau
od středoškolských studií se zajímal o historii
od roku 1964 studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
od 70. let pracovníkem dokumentačního střediska Svazu protifašistických bojovníků
od roku 1990 pracovníkem Památníku Terezín
od roku 1992 zástupcem ředitele a vedoucím historického oddělení Památníku Terezín
od 2004 členem delegace České republiky v mezivládním sdružení IHRA (International Holocaust Remembrance Alliance)
v roce 2023 obdržel Řád čestné legie
Historik Vojtěch Blodig spojil více než třicet let svého života s Památníkem Terezín, kde dodnes působí jako zástupce ředitele. Na tragickou válečnou historii tohoto místa, kterým prošlo více než 140 tisíc židovských vězňů ghetta a třicet tisíc vězňů Malé pevnosti, navázala smutná poválečná historie. Památku obětí holocaustu komunistický režim zatlačil do pozadí a nahradil ji vlastní politickou propagandou. Velká část vyprávění Vojtěch Blodiga je tak věnována právě Terezínu v letech 1945–1990.
Vojtěch Blodig se narodil 8. října 1946 v Praze do rodiny s česko-německými kořeny. Jeho dědeček z otcovy strany byl Němec původem ze severní Moravy, pamětník ho však nepoznal, protože dědeček zemřel ve třicátých letech. Babička v roce 1935 emigrovala do USA. Otec pamětníka Vojtěch Blodig starší zůstal v Československu, ještě před druhou světovou válkou se zde seznámil se svou budoucí ženou a v roce 1941 se jim narodila dcera Jitka.
Vojtěch Blodig starší pracoval jako úředník, jeho žena Božena Blodigová byla vyučená cukrářka a později pracovala na Střední průmyslové škole potravinářských technologií.
Pamětníkův otec, přestože napůl Němec, byl jednoznačně protinacisticky orientován a na začátku druhé světové války začal působit v odbojové skupině administrativních pracovníků. „Někteří z nich, kteří pracovali v pomocných soudních službách, se například snažili varovat lidi, kteří byli nějakým způsobem ohroženi,“ popisuje Vojtěch Blodig jeden z aspektů jejich odbojové činnosti.
V roce 1943 však gestapo skupinu odhalilo a jeho otce zatkli. „Z výslechů v Petschkově paláci si jako památku odnesl zmrzačený prst, který mu rozmačkali,“ říká Vojtěch Blodig. Otec byl poté vězněn v koncentračních táborech Dachau a Bernau, kde se dočkal osvobození.
Dramatické okamžiky za války prožila i pamětníkova matka, která s tehdy čtyřletou dcerkou Jitkou v době Pražského povstání žila na předměstí Prahy v Komořanech. Probíhaly tam boje s německou armádou, jichž se účastnily jednotky Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády i čeští povstalci. „V jednom okamžiku moje sestra zaplakala, maminka se k ní sehnula a přesně v tom okamžiku nad ní proletěla střela. Kdyby maminka zůstala stát, projektil by ji zasáhl.“
Otec po válce vstoupil do Svazu protifašistických bojovníků, ale po převzetí moci komunisty v únoru 1948 na něj padl stín „nespolehlivého“ člověka vzhledem k tomu, že jeho matka a sestra žily v emigraci ve Spojených státech amerických. Stále pracoval v administrativě. Kvůli jeho práci se rodina začátkem padesátých let musela přestěhovat do Pardubic. V rámci komunistické akce „77 tisíc do výroby“, jejímž cílem bylo převést 77 tisíc úředníků státní zprávy do těžkého průmyslu, byl donucen nastoupit jako dělník ve slévárně, což dále zhoršilo jeho zdravotní stav podlomený vězněním v koncentračních táborech.
Vojtěch Blodig si dobře vybavuje, jak jeho rodinu zasáhl proces s Rudolfem Slánským v roce 1952. „V rozhlasu vysílali šokující výpovědi těch obětí. Pamatuji si, že rodiče byli ve stavu takové zkoprnělosti, viděl jsem jim strach v očích a pochopil jsem, že se děje něco mimořádného.“
Tlak režimu se ale projevoval i v každodenním životě: „Na Prvního máje a devátého května jsme museli mít v oknech praporky. Každá partaj v domě si musela namontovat do oken ty držáky a praporky vyvěšovat.“
On sám po absolvování základní školy vystudoval pardubické gymnázium a v roce 1964 složil přijímací zkoušky na obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Historie ho lákala už od dětství a nepřipouštěl si, že v komunistické totalitě bude jeho studium ideologicky deformováno. Vzhledem k tomu, že studoval v druhé polovině šedesátých let, ho na fakultě zastihlo období politického uvolňování a přístup k donedávna tabuizovaným informacím se postupně zlepšoval.
„Snažil jsem se věnovat historii druhé světové války a otázkám represálií, jak politických, tak rasových, obyvatel v tehdejším protektorátu,“ říká Vojtěch Blodig. Ovlivnili ho i pedagogové, kteří sami měli za sebou věznění v nacistických koncentračních táborech, například Vlastimila Kladivová nebo František Kavka.
Studium ukončil doktorskou prací Úloha Národní obce fašistické v politicko-mocenském systému předmnichovského Československa.
O prázdninám roku 1968, předtím, než Vojtěch Blodig nastoupil do pátého ročníku, došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Několik dní po 21. srpnu 1968 českoslovenští představitelé v Moskvě pod nátlakem podepsali tzv. Moskevský protokol: „Pamatuji si, v jaké jsem byl depresi. Říkal jsem si, že teď chápu, jak muselo být mému tátovi v roce 1938, když rozhlas vysílal zprávy o výsledcích Mnichovské konference,“ říká Vojtěch Blodig. „Účastnil jsem se Palachova pohřbu, myslím, že nás to všechny hluboce poznamenalo,“ dodává.
V roce 1969 nastoupil na jednoroční základní vojenskou službu, kde atmosféra deziluze z příchodu okupantů doznívala. Mladí vojáci museli podepsat vojenskou přísahu. „Byli jsme na takovém polním cvičení ve stanech. Přišel jeden vysokoškolák našeho věku a řekl: ,Tak jsem podepsal ten cár papíru.’ Bylo vidět, že je strašně rozrušený, že se v něm všechno hnulo. Asi po půl hodině se najednou opodál ozval výstřel. Všichni jsme ztuhli. A pak se ozvaly výkřiky. Tenhle náš spoluabsolvent se zastřelil.“ Mladíkova sebevražda byla jednoznačně spjata s aktuální politickou situací, což komentovali i velicí důstojníci, kteří se snažili své svěřence povzbudit: „Chápeme, co teď prožíváte. Ale musíte tu zůstat, protože tahle země vás bude potřebovat. Tato situace nemůže trvat věčně.“
Stejně jako mnoho jeho přátel zvažoval, že odejde do emigrace. Věděl, že díky tetě v USA by měl začátky v zahraniční usnadněné. Ale nechtěl opustit stárnoucí rodiče, zejména ne v době, kdy se zdravotní stav jeho otce rychle zhoršoval.
Po dokončení školy a absolvování vojenské služby se Vojtěch Blodig usadil v Praze. Nastoupil do zaměstnání v dokumentačním centru Svazu protifašistických bojovníků, na částečný úvazek působil také na Vysoké škole ekonomické, vyučoval dějepis na středních školách. Stejně jako řada jiných historiků té doby neměl možnost publikovat, což se týkalo i odborníků, kteří se před rokem 1989 zabývali výzkumem dějin terezínského ghetta. Vojtěch Blodig zmiňuje Miroslava Kryla, Miroslava Kárného a Tomana Broda. „Oni pracovali do šuplíku a při shromažďování dokumentace odvedli ohromný kus práce, která mohla být využita po roce 1989.“
Inspirován vlivem historičky Anny Hyndrákové se Vojtěch Blodig začal více zajímat právě o dějiny terezínského ghetta. „To pro mě bylo otevření úplně nového prostoru. Byl jsem si vědom, že tady je třeba mnohé dohánět.“
Po setkání s Annou Hyndrákovou se Vojtěch Blodig poprvé vypravil do Terezína osobně: „Byl jsem velice překvapen tím, že ve městě jsem nenacházel žádné připomínky ghetta. V místech, kde bývalo ghetto, jsem narazil na informační tabule, ve kterých se hovořilo o tom, že tam byl koncentrační tábor a že tam vězňové trpěli. Ale nikde jsem tam nenašel slovo Žid nebo židovský. Jako kdyby Židé v těch místech vůbec nebyli,“ popisuje Vojtěch Blodig svou první návštěvu. „Ještě více mě vyvedlo z míry, když jsem se na válečnou historii vyptával místních lidí. Drtivá většina mladých, ale ani mnozí starší lidé, vůbec netušili, že tam ghetto bylo.“ Ve městě podle něj vládla tísnivá a ponurá atmosféra. Votěch Blodig si to vysvětluje i tím, že mnoho zdejších obyvatel zde nemělo své kořeny. „Říkal jsem si, že se svou rodinou bych tu v žádném případě žít nechtěl,“ dodává.
V roce 1990 nastoupil Vojtěch Blodig do Památníku Terezín jako historik, o dva roky později se stal zástupcem ředitele a vedoucím historického oddělení. Následující část jeho vyprávění je tak věnována poválečné historii připomínání holocaustu v Terezíně.
Bezprostředně po skončení druhé světové války zaznívaly z řad bývalých vězňů terezínského ghetta návrhy na zřízení muzea ghetta, které by sídlilo v budově bývalé školy, kde byl v dobách ghetta umístěn Heim (domov mládeže) L 417.
V květnu 1947 československá vláda založila Památník národního utrpení, sídlící v terezínské Malé pevnosti, který měl připomínat politické i židovské oběti nacistického pronásledování. Pod jeho správu spadal terezínský Národní hřbitov a po dohodě s židovskou obcí také krematorium a areál židovského hřbitova.
Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 však připomínka obětí holocaustu v Terezíně začala být úmyslně zatlačována do pozadí.
Ještě v roce 1951 došlo v Malé pevnosti k otevření expozice, která připomínala ghetto. Ale v následujícím roce prošla Komunistickou stranou Československa vlna antisemitských čistek, jenž se inspirovala obdobným procesem v Sovětském svazu. Židovská tématika měla zmizet z veřejného života, a tak i tato malá expozice byla v roce 1953 uzavřena. „Až do začátku šedesátých let pak v Terezíně neexistovalo nic, co by upomínalo na památku obětí ghetta,“ říká Vojtěch Blodig.
Památník národního utrpení a jím spravované Muzeum útisku, do té doby spravované Krajským národním výborem, byly převedeny pod Městský národní výbor v Terezíně, čím se podmínky pro jejich práci ještě zhoršily. „To se projevilo i na stavu židovského hřbitova a krematoria,“ podotýká Vojtěch Blodig.
Vojtěch Blodig se vydává po stopách českého antisemitismu až do doby Rakouska-Uherska: „Naštěstí u nás nikdy nebyl tak silný jako v okolních zemích. To považuji za velkou zásluhu Masarykovy politiky už před vznikem Československa, stačí připomenout jeho úlohu v době hilsneriády. Za první republiky u nás antisemité nepatřili do slušné společnosti. Byli tak nějak na okraji, zejména ti, kteří se prezentovali otevřeně. Jejich role za okupace pak vedla k velké diskreditaci těchto skupin, ale podhoubí antisemitismu samozřejmě nebylo zcela zničeno.“
Další kapitolu přinesl vliv sovětského stalinského antisemitismu na začátku padesátých let: „Přispěl k tomu, že antisemitismus u nás zůstal živý. Svou roli sehrál i vztah k nově vytvořenému státu Izrael, který dal záhy najevo, že nehodlá být nástrojem politiky sovětského bloku, takže u nás začal být vnímán jako země nepřátelská socialismu. Nebýt této indoktrinace, antisemitismus by u nás odumíral rychleji,“ říká Vojtěch Blodig a pokračuje: „V komunistické ideologii byl zakomponován až do roku 1989. Ve vztahu k Izraeli bylo Československo ze všech zemí socialistického bloku nejblíže sovětské interpretaci. Stalo se například poslední socialistickou zemí, která navázala styky s izraelským památníkem Jad vašem. Došlo k tomu až začátkem roku 1989.“
Tato politická orientace se přímo promítala do toho, jak stát přistupoval k památce terezínského ghetta: „Instrukce stranických orgánů zněly, že v situaci, kdy dochází k nárůstu sionistického nebezpečí, není možno nechat existovat expozici připomínající protižidovskou politiku nacistického režimu.“ Památník tak v době padesátých let neměl žádné odborné zaměstnance, pouze technické správce a průvodce, neprováděl vlastní výzkumnou a sbírkovou činnost.
Situace se mírně zlepšila až začátkem 60. let. Roku 1963 byl památník vrácen pod správu krajského národního výboru a poté přejmenován na Památník Terezín. Vojtěch Blodig poukazuje na velký symbolický význam tohoto přejmenování: „Původní název Památník národního utrpení nijak nereflektoval skutečnost, že to bylo místo, kde věznili nejen československé státní příslušníky, ale Židy ze třiceti zemí světa, že je to místo nejen české a československé, ale evropské a světové paměti.“
Ze stávající expozice zmizely nejkřiklavější projevy stalinistické ideologie a současně přibyly exponáty připomínající historii ghetta a podzemních továren Richard 1 a Richard 2 na Litoměřicku.
Výraznější posun ale přišel až v období pražského jara roku 1968. „Ještě v říjnu 1968, tedy už po okupaci vojsk Varšavské smlouvy, vláda projednávala otázku dalšího vývoje Památníku Terezín a velice kriticky zhodnotila skutečnost, že otázka osudu Židů v něm v minulosti byla naprosto opomíjena,“ říká Vojtěch Blodig. V té době se konečně přistoupilo k praktickým přípravám zřízení muzea ghetta v Terezíně v budově bývalé školy.
Na začátku normalizace ale byly tyto přípravy na pokyn shora znovu zastaveny. Došlo pouze k rekonstrukci areálu židovského hřbitova s krematoriem a pietního území na břehu Ohře, kde byl do řeky vysypán popel 22 tisíc zpopelněných obětí z ghetta. Vojtěch Blodig vysvětluje, proč rekonstrukční práce nepřerušila ani postupující normalizace: „Dozvěděl jsem se, že tato rekonstrukce se financovala ze sbírky organizované v roce 1968. Značnou část peněz na ni poskytly rakouské židovské organizace, zejména židovská obec ve Vídni. Pro tehdejší československý režim mělo Rakousko zvláštní roli takového mostu k Západu, nejen ekonomicky, ale i politicky. Akce tedy nebyla zastavena v zájmu udržení těchto vztahů. Nepochybuji, že komunisté se tím i holedbali.“
Státní orgány se ovšem vrátily ke svým dřívějším nevstřícným postojům. „Když člověk čte zápisy z různých jednání o možnosti zřízení muzea ghetta, jde mu mráz po zádech. Třeba když se jednalo o tom, zda připomínat židovské oběti, v zápisu se zcela vážně uvádí, že ,nesmíme zapomenout, že i nacisté rozlišovali mezi třídami a jinak přistupovali k bohatým a jinak k chudým Židům’. A když budeme dělat expozici o koncentračních táborech, prý ,nesmíme zapomenout na koncentrační tábory ve Vietnamu a v Izraeli’. Ano, slyšíte dobře.“
Arogance státní moci se projevila i v tom, že v budově bývalého Heimu L 417, kde mělo být muzeum ghetta umístěno, v roce 1979 otevřeli jinou expozici, tzv. Stálou expozici historie Sboru národní bezpečnosti a revolučních tradic Severočeského kraje. Vojtěch Blodig uvádí, že návštěvníci – kterých ovšem bylo pomálu a nikdy nepřicházeli spontánně – tu mohli zhlédnout například velkou sochu F. E. Dzeržinského, zakladatele nechvalně proslulé Čeky, výjevy s pohraničníky nebo luxusně zařízený „salonek Varšavské smlouvy“. Muzeum podle jeho slov navštěvovaly téměř výhradně organizované skupiny SNB, „vzorné“ pracovní kolektivy a podobně. Probíhaly zde vojenské přísahy a podobné politicky podbarvené akce.
V Terezíně se každoročně v květnu konaly tzv. mírové slavnosti, které oficiálně byly pietním aktem, ale zároveň měly výrazně politický charakter. Choreografie těchto akcí, na nich organizovaně k jednotlivým hrobům nastupovaly ženy s květinami, podle Vojtěcha Blodiga „připomínala tělovýchovná vystoupení“. Není nutno zdůrazňovat, že památka vězňů ghetta byla na těchto slavnostech opět zamlčována.
Pololegálně, sice s vědomím úřadům, ale bez jakékoli publicity, zde ovšem každý rok v září probíhala také tryzna Kever Avot, vzpomínka na oběti holocaustu z českých zemí. „Stát proti tomu nezasahoval, ale úzkostlivě dbal na to, aby to nevstoupilo v obecnou známost,“ říká Vojtěch Blodig. Památku ghetta připomnělo také pololegální symposium výtvarníků v čele s Jiří Sozanským roku 1980. „Vzbudilo to velkou nevoli politických míst, takže výstava musela být zlikvidována,“ uvádí Vojtěch Blodig. Mezi zaměstnance terezínského památníku poté přibyl pracovník Státní bezpečnosti, který tu vykonával stálý dohled.
Zhruba v polovině 80. let v krematoriu na židovském hřbitově směla vzniknout malá expozice připomínající pohřbívání v ghettu, kterou připravil Miroslav Kryl.
Vojtěch Blodig nastoupil do Památníku Terezín v roce 1990.
Památník se v té době nacházel v paradoxní situaci, kdy drtivá většina jeho návštěvníků přijížděla ze zahraničí. V roce 1991 tvořili Češi pouze 2,6 procenta návštěvnosti. Zahraniční návštěvníci přijížděli poučení a cíleně zde hledali připomínku památky židovských obětí. Většina lidí v tehdejším Československu si však Terezín spojovala s nucenou propagandou komunistické ideologie.
Vedení památníku se však konečně uvolnily ruce a rozhodlo se urychleně vybudovat muzeum ghetta. Mohlo přitom navázat na práci historiků Miroslava Kryla, Miroslava Kárného, Tomana Broda a Anny Hyndrákové, kteří se před rokem 1989 věnovali výzkumu dějin ghetta ve svém volném čase. Již v roce 1991 tak mohla být otevřena provizorní expozice v budově bývalé školy, kde za války sídlil domov pro židovské chlapce L 417. Definitivní expozice vznikla v roce 2001.
„Šel jsem do Terezína s tím, že se budu podílet na výstavě muzea. Až bude práce hotová, měl jsem v úmyslu vrátit se do Prahy. Ale ta práce mě v pozitivním slova smyslu pohltila, i když přestěhování do Terezína i s rodinou jsem si stále neuměl představit,“ říká Vojtěch Blodig. „Stále bych cítil, že je to zvláštní území, město, které bylo svou historií postiženo. A to i přesto, že dnes už vypadá jinak než před rokem 1989.“
Současným problémem Terezína je podle něj dezolátní stav některých budov bývalého ghetta, zejména rozlehlých Drážďanských kasáren, které v době ghetta sloužily pro ubytování žen a částečně žen s dětmi. Před rokem 1989 objekt sloužil znovu jako kasárna. Poté co armáda v 90. letech Terezín opustila, budova začala chátrat ještě rychleji, než se očekávalo, navíc ji poškodila vichřice. Rekonstrukce budovy si podle Vojtěcha Blodiga vyžádá okolo miliardy a půl korun. „Je povinností státu i celé naší společnosti tuto finanční oběť podstoupit, protože to je otázka úcty k minulosti. Stav budovy nyní vzbuzuje rozpaky a pobouření i v zahraničí.“ Vojtěch Blodig upozorňuje, že tato skutečnost může být zdrojem mezinárodní ostudy srovnatelné s vepřínem v Letech. Nyní však se podle něj schyluje k tomu, že otázka rekonstrukce terezínských budov se konečně začne řešit a potřebné peníze budou k dispozici. Ve zrekonstruované budově by měly vzniknout byty, ubytovací prostory pro návštěvníky památníku, ale i podnikatelské prostory.
Město Terezín má nyní okolo 2800 stálých obyvatel. Podle Vojtěcha Blodiga tkví jeden z problémů v tom, že mladé lidi ve městě nic nedrží, nemají tu možnosti vzdělání ani profesního uplatnění. V roce 2004 vznikl tzv. Europrojekt Terezín, který plánoval přeměnit jej v univerzitní město. To se ale z více důvodů ukázalo jako těžko realizovatelné, i proto, že vysoké školy nejevily zájem přesunout do Terezína své fakulty.
Povědomí místních obyvatel o válečné historii Terezína se podle Vojtěcha Blodiga od devadesátých let výrazně zlepšilo: „Podle průzkumů si většina obyvatel uvědomuje potřebu připomínání této historie. Už se nesetkáváme s nějakými vyloženě odmítavými projevy, alespoň ne na veřejnosti. Myslím, že v tomto směru se situace opravdu podstatně zlepšila.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)