Jaroslava Blešová

„Velice rád a s pýchou vzpomínal na to, jak byli sokolové seřazeni tady u Věžek na Srnově na kopci a prezident Masaryk přijížděl od Věžek na koni. A tatínek jako okrskový náčelník Sokola měl tu poctu, že mu prezident Masaryk podal ruku. Celý život si toho vážil a na to vzpomínal velice rád. A vůbec jsem se nedivila tomu, že všude u kamarádek v ložnicích jsem viděla nad postelemi obrázky Panny Marie, ale u nás byl veliký obraz prezidenta Masaryka, jak se vítá s legiemi po jejich návratu do vlasti. Takže v tom byla naše rodina trochu odlišná. Tatínek tuto vzpomínku s hrdostí vykládal. A taky jsem se ani nedivila, když jsme třeba v rozhlasu poslouchali nějaké hokejové utkání a hráli hymnu na konec, že tatínek při naší hymně vždycky slzel. Přestože byl povahově tvrdý chlap, tak slzy mu tekly po tvářích, když hráli naši hymnu. Byl prostě velký vlastenec a velice si ctil naši zem."

„Se vším pomáhala stařenka, maminčina matka, která byla u nás a dělala všechny práce, to, co maminka nemohla dělat. Při své krejčovské práci nemohla pracovat na zahradě, a taky kvůli tělesnému postižení. Takže stařenka vlastně vykonávala všechny tyto práce u nás. Vařila, prala, uklízela. A taky já potom, když už mi bylo deset let, tak už jsem se leccos naučila a pomáhala jsem stařence, v té zahradě trochu a hlavně s úklidem. Už jsem se to prostě učila tak, jak to bylo potřebné. Taky pomáhaly hodně sestry. Když přijely na svátky, tak třeba teta Anna, ta uklízela celý dům, dá se říct od střechy až po sklep. Takže sestry si v rodině velmi pomáhaly, i bratři, mamince pomáhali ve všem, co bylo nutné. Jako nejstarší sestru ji všichni uznávali, radili se s ní a ona zase pro ně šila košile, šaty, všecko, co oni potřebovali. Tak si celá rodina vzájemně vypomáhala."