Salvador Blanco

„Měli jsme povolený přístup na místa, která byla obyčejným lidem uzavřená. Jako například pláže ve Varaderu, které jsou jedny z nejhezčích na světě. Tam, kam jsme mohli chodit my, mohli jenom vysoce postavení funkcionáři a jejich příbuzní. Bylo tam všechno. Když se Kubánce zeptáte, co to je kreveta, nikdo neví. Tam byly krevety, langusty, vepřové… Všechna jídla, která si dovedete představit. Všechno to měli ti funkcionáři a jejich příbuzní. Ne však jen tak nějací funkcionáři. Byli to vysoce postavení lidé. Byl to ústřední výbor a nikdo další. Jedna z věcí, ze které jsem byl nejvíc znechucen, byla, když mě posadili v kabaretu vedle Ortegy. Seděl jsem tady, vedle Ortega a z druhé strany jeho bratr. Pamatuju si, že měl nemocnou ruku. Neviděl jsem tak nechutného prezidenta, takový neexistuje, jako byl Ortega. Tak mastné vlasy a obličej, naprosto nedostatečná hygiena. A přede mnou se mu vystavovaly dívky, patnácti-, šestnácti-, sedmnáctileté. Vybíral si společnost ke stolu. Musel jsem absolvovat všechny ty odporné chvíle. Modlil jsem se k Bohu, když už bude s nějakou z těch dívek, aby se alespoň vykoupal. Ortega je známý také tím, že se dopustil znásilnění. Také jeho manželka je považovaná za jednu z žen, které nemají hygienu a upravování zrovna zvládnuté. Bylo obtížné sdílet prostor s těmito lidmi.“

„Viděl jsem tam mnoho. Viděl jsem vraždy spousty lidí. Pamatuju si na ten zvuk bodnutí, jako když rozpářete pytel s cukrem. Na křik lidí a pořezané tváře. Jedna z největších urážek ve vězení byla, když vězeň vzal plechovku, naplnil ji výkaly a na někoho ji hodil. To bylo nutné pomstít krví, zabít toho, kdo to udělal. Viděl jsem takové věci. Naučil jsem se, že většina zločinů je tam spáchána kvůli křivdám. Jsou to komplexy, které člověk cítí kvůli těm, kteří ho obklopují. Ve věznicích se zabíjelo z křivdy. Viděl jsem spoustu zakomplexovaných lidí, kteří někoho zabili, pobodali jenom proto, že je někdo ranil. Neumím si vysvětlit, jak je možné, že jsem to přežil. Nikdy jsem si nepomyslel, že bych se mohl ocitnout ve vězení. A pak to přišlo ze dne na den. Nevím, jak jsem to mohl přežít ve zdraví. Občas mě někdo přistihne, že mluvím sám se sebou, mluvím k Bohu, a řekne mi: ‚Hej, Salvadore, mluvíš sám se sebou!‘ A já bych měl důvod mluvit sám se sebou čtyřiadvacet hodin denně, protože samota je přítel, ale taky nepřítel. Ačkoliv jsi třeba v cele se sto dvaceti lidmi, cítíš samotu jako to nejhorší, co může vůbec být. A jak fungují komunistické systémy? Naprosto tě rozdrtí. Donutí tě myslet si, že nejsi absolutně nikdo, že to, co jsi byl, z tebe udělala revoluce. Bez ní nebudeš nikdo.“