Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Salvador Blanco (* 1953)

• narozen 6. května 1953 v rybářském městě Caibariénu v centrální oblasti Kuby

• rodina bydlela v Havaně v areálu Vysoké školy výtvarného umění,

• od dětství se věnoval divadlu, hudbě a pantomimě

• v roce 1973 získal místo v kubánské státní televizi

• v zábavném pořadu pro děti ztělesňoval postavu kocoura El Gatita a brzy byl populárním mezi diváky po celé Kubě

• v roce 1982 urazil při osobním setkání Fidela Castra, byl obviněn z pomoci CIA, ze znevažování režimu a pokusu o emigraci

• odsouzen na 3 roky

• po vypršení trestu byl pod dohledem tajné policie, pracoval na stavbách

• díky snaze francouzských politiků se mu podařilo vycestovat do Paříže

• působil ve Francii, účastnil se mezinárodních konferencí na obranu lidských práv

• nakonec se přestěhoval do Miami, kde se výrazně prosadil v Radiu a TV Martí

„V té cele se v noci předtím jeden vězeň oběsil a ještě tam zbýval kus šibenice. V cele vedle byl vrah ze Zimbabwe a na druhé straně byl jeden z nejnebezpečnějších homosexuálů na Kubě. Také vrah, absolutní psychopat. Mezi nimi jsem strávil dvacet jedna dní. Pak jsem byl i v jiných celách. Jedna měla záchod, ze kterého zbyly pouze tři nebo čtyři ostré střepy. Základ mísy byl rozebrán vězni, kteří používali kusy porcelánu jako zbraň. Rány způsobené těmi střepy se špatně léčily. Říkali jsme tomu turecký záchod a jedno uklouznutí mohlo znamenat odříznutí varlat. Bylo to velmi nebezpečné a bylo třeba si dávat velký pozor.“

Žertování s Fidelem a život mezi vrahy

Stávalo se mu to často. Tedy bylo to tak vlastně pořád a při setkání s Fidelem to nebylo jinak. Salvador Blanco prostě plácal, co mu slina na jazyk přinesla. Castro chtěl porozprávět o filmu Celníci, ve kterém byl Salvador hlavní hvězdou. Něco si o tom řekli, Fidel se tvářil bodře a už to bylo venku. „Víte, mám takový dojem… No, prostě se mi zdá, že jsem slavný jako vy,“ mudroval mladý muž. „Tedy přesněji, comandante. My dva máme takový problém, že jsem stejně slavný jako vy.“ Jedna z nejodpornějších kubánských věznic té doby se jmenovala El Combinado del Este. A comandante tam Salvadora poslal na tři roky.

„Viděl jsem tam mnoho. Viděl jsem vraždy spousty lidí. Pamatuju si na ten zvuk bodnutí, jako když rozpáráte pytel cukru. Pamatuju křik lidí a pořezané tváře,“ vzpomíná Salvador Blanco. „Jedna z největších urážek ve vězení byla, když vězeň vzal plechovku, naplnil ji výkaly a na někoho ji hodil. To bylo nutné pomstít krví, zabít toho, kdo to udělal. A já jsem viděl takové věci.“

Ve vězeňském pekle se naučil, že většina zločinů je tam spáchána kvůli křivdám. Došel k závěru, že člověk kvůli těm, kteří ho obklopují, cítí komplexy. „Ve věznicích se zabíjelo z křivdy. Viděl jsem spoustu zakomplexovaných lidí, kteří někoho zabili, pobodali jenom proto, že je někdo ranil,“ vypráví Salvador dokumentaristům Post Bellum v Miami, kde žije. Neumí si vysvětlit, jak je možné, že takové věznění ve zdraví přežil. Nikdy si nepomyslel, že by se mohl ocitnout za mřížemi. A pak to přišlo ze dne na den.

Počátkem 80. let byl totiž Salvador Blanco na vrcholu slávy. Byl hvězdou kubánské televize, a když na obrazovkách běžel jeho pořad, zely ulice prázdnotou. Všichni seděli doma, v hospodách či kavárnách a mohli na něm oči nechat. V jeho pořadu Para Bailar se poprvé tančilo za doprovodu orchestru. Pořad předčil veškerá očekávání, a to včetně očekávání ústředního výboru komunistické strany. Salvador a jeho kolegové se stali idoly mladých lidí a Kubánců obecně. Získali nadpřirozenou mediální moc, jež na Kubě neměla obdoby.

„Měli jsme povolený přístup na místa, která byla obyčejným lidem uzavřená. Jako například pláže ve Varaderu, jedny z nejhezčích na světě. Tam, kam jsme mohli chodit my, mohli jenom vysoce postavení funkcionáři a jejich příbuzní. Bylo tam všechno. Když se Kubánce zeptáte, co to je kreveta, nikdo neví. Tam byly krevety, langusty, vepřové… Všechna jídla, která si dovedete představit. Všechno to měli ti funkcionáři a jejich příbuzní. Ne však jen tak nějací funkcionáři. Byli to vysoce postavení lidé. Byl to ústřední výbor a nikdo další.“

Salvador byl k systému loajální a užíval si luxusu, který mu jeho ohromná sláva přinášela. Účastnil se společenských akcí těch největších papalášů Kuby, a když přijížděli pohlaváři z ciziny, posadili ho do jejich blízkosti. Byl něco jako národní umělec, přesto je pravděpodobné, že tak velkou popularitu nějakého kejklíře nemohl komunistický režim snášet donekonečna. A Salvador sám svou prostořekostí dal Fidelu Castrovi příležitost, aby mu ukázal, kdo má na Kubě skutečnou moc.

„Občas mě někdo přistihne, že mluvím sám se sebou, jak mluvím k Bohu. A řekne mi: ‚Hej, Salvadore, mluvíš sám se sebou!‘ A já bych měl důvod mluvit sám se sebou třeba čtyřiadvacet hodin denně, protože samota je přítel, ale taky nepřítel. Ačkoliv jsi v cele třeba se sto dvaceti lidmi, cítíš samotu. To je to nejhorší, co může vůbec být,“ vypráví Salvador Blanco. „A jak fungují komunistické systémy? Naprosto tě rozdrtí. Donutí tě myslet si, že nejsi absolutně nikdo, že to, co jsi byl, z tebe udělala revoluce. Bez ní nejsi nikdo.“

Havana bez Moskvy

V roce 1982 byl Salvador Blanco obviněn ze spolupráce se CIA, dále za pohrdání státním zřízením a neúctu k němu, ke komunistické straně a Fidelu Castrovi. Navíc za pokus o únik z vlasti. Dostal tři roky vězení a byl zařazen do věznice El Combinado del Este mezi nepolitické vězně. Přímo mezi trestance vězněné za vraždy a nejtěžší zločiny.

Propuštěn byl v roce 1985, ovšem zatímco byl zavřený, dozrála mezinárodní politická situace ke změnám, které pro Kubu měly zásadní význam. V březnu toho roku byl v Moskvě zvolen generálním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany SSSR Michail Gorbačov se svou glasností a novou zahraniční politikou založenou na sbližování komunistického bloku se Západem.

Fidel Castro tak brzy pochopil, že Kuba pro Moskvu ztratila svou strategickou roli. „Od poloviny 80. let začala kubánská ekonomika, do té doby opřená o Radu vzájemné hospodářské pomoci, ochabovat a Kuba musela čelit vážné krizi ve svém vztahu k nekomunistickému světu,“ uvádí britský novinář a historik Richard Gott ve své knize Nové dějiny Kuby.

„Zemi se zoufale nedostávalo tvrdé měny. Nízké ceny cukru na světovém trhu i léta sucha a hurikánů, k čemuž se přidával rostoucí protekcionalismus na západních trzích, to vše snížilo příjmy zahraniční měny,“ píše Richard Gott. „V únoru 1986 předložil Castro nový a revidovaný ekonomický program, který opouštěl mnohé ze starého sovětského modelu. Nový program, obsažený v dokumentu předloženém na třetím sjezdu Komunistické strany Kuby, nesl nekompromisní název Náprava omylů a negativních tendencí.“

Historik v Nových dějinách Kuby pokračuje, že se nový program zabýval třemi problémy: „Okamžitou potřebou vyrovnat se s krizí v zahraničním obchodě, dlouhodobější potřebou provést restrukturalizaci ekonomiky tak, aby se snížila závislost Kuby na dovozu, a kontroverznější politickou potřebou napravit předchozí strategii a přejít od materiálních k morálním stimulům, jak kdysi požadoval Che Guevara. S oživením Guevarovy vize morálnější společnosti vláda doufala, že občané přijmou větší odpovědnost za své činy.“

Ze stavby pod Eiffelovku

Francouzský herec Yves Montand a jeho manželka Simone Signoret požadovali v roce 1984 na filmovém festivalu v Cannes, aby Castrův režim Salvadora Blanca z vězení propustil. Podílelo se na tom několik lidskoprávních organizací, a když o rok později Salvadorovi trest vypršel, stalo se něco, čeho se nenadál. Pro režim byl sice „nebezpečná osoba“, stále měl na sobě nalepené agenty tajné policie a práci dostal jen na stavbě, nicméně pro část obyčejných lidí byl hrdinou.

„Zavřít mne byla veliká chyba státní bezpečnosti, všemožných poradců, státu, Castra, úplně všech. Stal jsem se idolem, kterému bylo ukřivděno. Lidé mě zastavovali na ulici a říkali: ‚Salvadore, jsme s tebou!‘ Přicházeli za mnou na stavbu, na které jsem pracoval, a přinášeli mi tam limonádu, pivo. Přicházeli za mnou mí přátelé a šéf říkal: ‚Jestli chceš, běž si dát pivo! Tenhle už dnes nepracuje, půjde na pivo.‘ Byly to nečekané momenty během toho, co se týče společenského postavení, nejhoršího období,“ vzpomíná Salvador.

Svou přízeň mu Kubánci dávali najevo také v situacích, u kterých osobně nebyl. Během představení v největším kabaretu na Kubě pod širým nebem lidé zastavili představení a skandovali jeho jméno. Režimu došlo, že je třeba populárního umělce dostat z Kuby, protože s ním bylo stále více problémů. V této situaci vyslyšela Havana i Paříž rok starou výzvu Yvese Montanda z festivalu v Cannes a Salvadorovi bylo umožněno, aby vycestoval do Francie a poznal skutečnou svobodu.

„Dostali jsme potřebné dokumenty, prezident François Mitterand se na tom nepochybně podílel, všechno bylo připraveno a vyrazili jsme do Paříže,“ vypráví. Po příjezdu do Francie se cítil jako necivilizovaný indián. Tam se teprve seznámil s tím, co doopravdy znamená demokracie. „Neříkám, že jsem tam procitnul, ale poznal jsem odlišný způsob bytí. Nechci kritizovat kubánský styl života, nicméně je pravda, že my Kubánci mluvíme hrozně rychle a mluvíme o všem a skoro u toho tančíme. Tady jsem viděl jiný svět a jiný styl života. Lidé byli vzděláváni jiným způsobem,“ líčí své pocity z té doby.

Nejprve se živil na ulici. Vypůjčil si peníze a poblíž bazaru si v Paříži pořídil stánek s kávou. Vařil kafe v brazilském stylu, vlnil se a zpíval: „Café do samba! Café do samba!“ Něco si vydělal na živobytí a užíval svobody. Pak se mu podařilo získat práci pro rádio. Rozhlasová stanice Radio Martí vysílá z Miami a pro Kubánce je hlavním zdrojem necenzurovaných informací i nezávislé zábavy. Salvador z Paříže pro Radio Martí připravoval pořady o francouzské kultuře a vyprávěl Kubáncům o svých čerstvých zkušenostech s demokracií. „Dámy a pánové, bonsoir! Máme tady ten nejvíc protikomunistický pořad a vysíláme přímo z Eiffelovy věže,“ posílal do éteru své pozdravy krajanům na ostrově.

A tehdy oblíbenému kubánskému umělci a mistru zábavy, který okusil peklo Castrových věznic, začala také nová kariéra aktivisty a ochránce lidských práv. „Něco se ve mně probudilo, Francie mě zjemnila. A jak jsem pracoval v rádiu, začal jsem se účastnit různých kongresů,“ vzpomíná. „Dokonce jsem se stal členem diplomatické delegace Spojených států v Ženevě v komisi pro lidská práva. Byla to intenzivní fáze života. Zasazoval jsem se o propuštění mnoha z těch, kdo jsou dnes na svobodě, a to mě mnoho z nich určitě ani nezná. V Evropě jsem vedl velmi velmi aktivní život.“

Zpráva o disentu na Kubě

Od doby, kdy byl Salvador Blanco na Kubě vězněn, doznaly represe vůči odpůrcům komunistického režimu podstatné změny. Brutální fyzické i psychické útrapy, kterým byl vystaven tím, že ho jako politického vězně zařadili mezi nejhorší trestance, už nejsou aktuální. „Pobyt v žalářích není pro kubánské disidenty nesnesitelný jako dříve a například s Čínou, Severní Koreou ani guantánamskou věznicí se nedá porovnávat,“ říká Lucia Argüell, která v humanitární organizaci Člověk v tísni vede latinskoamerické oddělení.

„Dnešní represe mají jiny charakter, který je vlastně neviditelný. Na Kubě už dnes nedostanete deset let za pomlouvání režimu. Nepopraví vás a ani vás nenechají zmizet. Spíš si s vámi budou dlouhá léta hrát, dokud vaši psychiku úplně nepodlomí. Jejich největší zbraní je právě psychická represe, včetně vyhrůžek týkajících se i dalších lidí, která vede k silným stresovým stavům a paranoii. Aktivisté, s kterými pracujeme, říkají, že by byli radši, aby příště do nich policajti znovu kopli, než je psychicky trýznili,“ uvádí Lucia Argüell.

Další velmi častou taktikou kubánské státní bezpečnosti je samovolné zadržování, a to kdekoli. Převážně trvá mezi dvěma hodinami až dvěma dny, přičemž dva dny už jsou dnes považovány za dlouhé zadržení. Aktivisty zadrží na policejní stanici či třeba v autě, které pak nechají stát na rozpáleném slunci. Jindy zase tajná policie aktivistu naloží do auta, odveze ho za město, kde ho vysadí a seberou mu boty.

„Když porovnáme konec 80. let v Československu a dnešní Kubu, tak je postavení kubánské opozice o něco lepší. Dnes už přední představitelé opozice nekončí na dlouhá léta ve vězení, mohou cestovat. A to třeba i do Washingtonu, Bruselu či Ženevy. Dostává se jim značné finanční podpory ze zahraničí, mají internetový kontakt se světem, jsou informovaní,“ říká Lucia Argüell.

Avšak jiné aspekty života disidentu jsou stejné. Sledování, vyhrožování, psychologické tlaky, násilí. Hlavně neznámí aktivisté bývají samovolně zadržováni a občas i biti. Na Kubě je však pravděpodobně větší disidentské hnutí, než bylo v komunistickém Československu. Zatímco v kvantitě jsou na tom podle znalců poměrů asi lépe, v kvalitě ne. Často jim chybí politické a kulturní vzdělání, nenachází cestu k průměrným Kubáncům a mají problémy s dialogem.

„Dalším důležitým aspektem je exil. Český exil nehrál tak velkou roli ve formování vnitřní opozice, a tak taky způsoboval menší polarizaci a radikalizaci uvnitř opozičních hnutí,“ popisuje situaci Lucia Argüell. „Některé nezávislé organizace na Kubě jsou úzce spjaté s kubánským exilem v USA, který bývá radikální a jakoby zaseklý v dobách studené války, kdy byly poměry na Kubě úplně jiné.“

Z druhé strany břehu

Z Francie se Salvador Blanco přestěhoval do Miami na Floridě, aby byl blíže své rodné zemi. Dál pracoval pro Radio Martí a svůj pořad přejmenoval na Desde la acera de enfrente, volně přeloženo něco jako „Z druhé strany břehu“. Když vedle rádia vznikla také TV Martí, došlo v jeho životě k dalšímu zvratu. Už téměř nehrál, ale začal pracovat jako reportér. „Fascinovala mě zpravodajská práce. Dával jsem do toho svůj humor a přišel jsem na to, že zpráva se smyslem pro humor má větší dosah a je to jedna z věcí, které totalitní komunistické vlády nejvíc nenávidí. Ničí je to,“ říká.

„A vidíte v současné době na Kubě šanci na změnu?“ ptají se dokumentaristé Post Bellum Salvadora v květnu 2017 v Miami.

„Nevidím na Kubě možnost změny, dokud nezemře Raúl Castro. Jeho dcera Mariela nedávno prohlásila, že žádný z členů rodiny Castrů neaspiruje na prezidentský úřad, a je možné, že to je opravdu tak,“ odpovídá Salvador Blanco.

„Ovšem jisté také je, že budoucí prezident Kuby bude jmenován a bude loutkou rodiny Castrů. Po pádu komunistické vlády v Rumunsku se mnoho bývalých agentů KGB stalo majiteli ropného průmyslu, plynu, ovládli ministerstva. Na Kubě se stane to samé. Pokud dojde k nějaké změně, tak u moci zůstanou stejní lidé. Tak, jak tomu bylo také v Rusku a jinde. Nevím, jak to bylo v Československu, protože se zabývám jinými věcmi, věnuji se kubánskému humoru. Nevidím však na Kubě v současnosti šanci na změnu. Ovšem přál bych si ji.“