„Jak jste se díval jako adventista, jako křesťan, na komunistickou ideologii?“ – „Komunistická ideologie je biblická. Aby se všichni lidé měli dobře, pracovali každý, jak by měl. To je biblické, pracovat a vydělávat si na svůj chléb a nebýt nikomu dlužen. Půjčovat, dávat, rozdávat, obětovat se, to je pravý komunismus. První křesťané, to nebyli adventisté, to byla všeobecná církev. Katolický, to je všeobecný. V Bibli čteme ve Skutcích apoštolů, že měli všechny věci obecné, rozdávali svoje statky a dávali těm, kteří neměli. To je tedy něco krásného. Když komunisté přišli s tím, že budou lidi mačkat knoflíky a budou se mít dobře a chleba bude zadarmo, brali jsme to s pochybnostmi, ale ta myšlenka jako taková sama o sobě není zlá. Zlé je, jak se k tomu dospívá. To, jak to prováděli, to už bylo něco jiného.“ – „Takže jste nebyl vyhroceně proti komunismu?“ – „Nebyl jsem proti komunismu, než jsem je začal poznávat sám, na vlastní kůži. U rodičů, když tam přišli a udělali jim tam filcunk a vyházeli jim i tyto biblické knihy a měli z toho nepříjemnosti.“
„Já jsem tam přišel, zahlásil jsem se jako poslušný voják, a on na mě spustil: ‚Jak si to představujete, já jsem s vámi o té věci mluvil a dávám vám příkaz, abyste nastoupil na směnu. Opakujte mi rozkaz.‘ Zopakoval jsem rozkaz a on se mě ptal, jestli tedy půjdu. Řekl jsem, že nemohu. Nechal mě tedy odvést do věznice. Odešel jsem z Horní Suché do Orlové, v noci, asi v deset hodin. Zavedl mě tam nějaký se samopalem. Přišli jsme tam a dali mě do betonové místnosti pod úrovní terénu. Bylo tam jen jedno okno nebo dvě, zamřížované, bez skla. Taková sklepní místnost. Na zemi beton a nic tam nebylo. Ptal jsem se, jak tam mám být, když tam nic není. Prý mi teď přece nebudou nic stlát. Nebyla tam ani deka, nic. Vzpomněl jsem si na tátu, jak mi říkal, že když je mi zima, je lepší sundat ze sebe, co mám, a dát si to na sebe. Tak jsem zul půllitráky, dal si je pod hlavu. Sako jsem si sundal, přehodil ho přes sebe a lehl jsem si na ten beton. A tak jsem zůstal do rána.“
„Přišel jsem, otevřel mi manželčin otec. Ona žila jenom s ním a žili jen z toho, co otec vydělal. Manželka nemohla od malého kluka.“ – „A čekali vás? Oni nevěděli, že vás pustí?“ – „Nevěděli. A teď jsem přišel s otcem dovnitř. Manželka ještě nespala. Překvapení velké! Ráno jsem se musel hlásit, ale kluka, kterému už bylo přes pět let, jsem sebral s sebou, koupil jsem mu nějaké autíčko, takové větší, nákladní, ze dřeva. Byl přešťastný, protože mu manželka nemohla koupit ani rohlík, neměla ani na oblečení. Já jsem se jí později ptal, jak vycházela s penězi. Žili jsme z dědova platu, dělal v Tesle pomocného dělníka ve šroubkárně, kde toho moc nevydělal. Ona mi odpověděla: ‚Já už ti to dnes neřeknu. Ale mohu ti říct jenom jedno, že jsem vždycky našla tolik peněz, kolik jsem právě potřebovala. A to tam, kde jsem je nikdy nedala.‘ Jak se tam dostaly, to je pro ni záhadou. Já jsem si ale vzpomněl na biblický příběh, jak Ježíš živil Eliáše. A mně to nikdo nevezme, že by se neděly zázraky i dnes, že to není možné.“
„Seděli proti mně a manželka pak bachaře požádala, jestli by mi mohla podat syna. On celou dobu nemluvil a já ho nikdy neslyšel promluvit, protože mu byly tři měsíce, když jsem odešel z domova. Teď už byl větší, bylo mu k pátému roku. Tak mi ho žena podala přes stůl, což bachař kupodivu svolil. Držel jsem syna na klíně, šoupnul jsem mu do kapsy nenápadně dárek – takovou taštičku ozdobnou, vyrobenou ze zubní pasty. Jinak se na mě tak obdivně koukal nahoru a najednou promluvil poprvé v životě: ‚Tatínku, přijď taky k nám domů.‘ To jsem ho slyšel poprvé mluvit. Pak návštěva skončila. A pak jsem měl ještě jednu návštěvu, kterou si vyžádala moje sestra z Tachova. Byla tam s mou tetou. Měl jsem je jen u okénka na deset minut. Podala mi jablíčko, já ho strčil do kapsy. Skončila návštěva, zabouchlo se okénko a bachař mi řekl, abych mu dal to jablíčko. Tak jsem mu ho podal, on ho rozkrojil a teprve pak mi ho vrátil zpátky. Tak to byly návštěvy. Abyste věděli, jak to bylo s těmi návštěvami.“
„Máme svůj speciální jídelníček, což je o adventistech známé, že nejedí vepřové. Pro nás je to biblicky nečisté. Nebudu mluvit o tom, že třeba hovězí je zdravé, je to na revma a mohu ho jíst. To s tím nemá nic společného. Ale to bylo málokdy. Když bylo vepřové, nechal jsem svůj oběd druhým. Vzal jsem si zelí s knedlíkem a druzí byli rádi, že maso dostali. Pokud jde o to ostatní, tak výhodou v Jáchymově bylo, že jsme fasovali chleba na pokoj, podle počtu. Krájeli jsme si každý sám, co jsme snědli. Vycházeli jsme s tím, díky Bohu. Jinak jsme tam fasovali takzvané psí suchary, s nimiž jsem si přilepšoval. Jinak kafe jsme měli dost, to teklo pořád. Mohli jsme si načepovat do butylky na šachtu. Z vody jsme dostali vždycky akorát tak průjem, ale stejně jsme z ní vařili. Byla radioaktivní a tekla přímo ze studánky u nás u baráku. Chodili tam pro ni z celého lágru. Mohu tedy říct, že jsem tam jakžtakž se stravou vycházel.“
„Byly Vánoce. I na Eliáši jsme měli kapra, tehdy. Bylo nás na cimře dvacet pět, přišel jsem mezi posledními. Donesl jsem si v ešusu svůj díl kapra. Všichni seděli u dlouhého stolu a já jsem si říkal, proč nejedí? A přišel ten pan Tomeček, který obstaral ten Nový zákon, byl to upřímně věřící katolík, výborný člověk. Ten se na mě obrátil a povídá: ‚Tak, pane Bláho, a teď už je to na vás.‘ Já jsem říkal: ‚Co je na mně?‘ On řekl, že je přece Štědrý večer. Já ale Vánoce nedržím. Že se narodil Kristus, to věděl každý, i komunisti, protože pořád píšeme před a po Kristu. Chci ale říci jen tolik – že Vánoce nedržím, a nikomu to neberu. No ale bylo na mně, abych něco řekl, protože on se na mě koukal jako na faráře, bral mě tak. Tak jsem řekl, co to obnáší, proč narození Kristovo a co se tehdy stalo. A pak jsem řekl: ‚Rodiny se teď schází, každý máme tu svou rodinu u toho svého stolu, a možná že většina z vás si pamatuje, že se i modlily. Tak co byste tomu řekli, kdybychom se všichni společně pomodlili Otčenáš?‘ Tak se mnou říkali Otčenáš.“
Komunistická myšlenka je v jádru biblická, způsob, jak ji komunisté chtěli naplnit, byl ale zlý
Miloslav Bláha se narodil 1. června 1927 ve Svitávce v okrese Blansko do rodiny tesaře Jana Bláhy a jeho ženy Žofie. Měli pět dětí. Rodina byla silně věřící a hlásila se ke katolické církvi, na počátku 30. let ale rodiče přestoupili k církvi Adventistů sedmého dne. Pamětník vystudoval dvouletou obchodní školu a poté pracoval v obilném podniku Krejcar v Jevíčku, kde ho čekala slibná kariéra. Kvůli matčině nemoci se však vrátil domů a s otcem převzali její živnost - vyráběli a prodávali na jarmarcích hračky a další zboží. V roce 1946 byl pokřtěn v církvi Adventistů sedmého dne, která ho o dva roky později požádala, aby vystudoval na kazatele. Školu biblických studií absolvoval v Praze v roce 1950 a poté sloužil v Hradci Králové. V roce 1951, v době pronásledování církví, ze své funkce pod nátlakem odstoupil a odešel pracovat do Tesly. V roce 1952 narukoval na vojnu k PTP k tzv. farářské rotě, v níž manuálně pracoval na nejrůznějších místech republiky. Jako adventista světil sobotu a dařilo se mu měnit si služby tak, aby nemusel v sobotu pracovat. Když ho však odveleli do Ostravy na práci do dolů, se svěcením soboty nastaly problémy a pro odmítání pracovat v tento den byl dvakrát postaven před vojenský soud. Poprvé dostal roční trest odnětí svobody v roce 1953, ovšem po čtyřech měsících byl na amnestii propuštěn. Po návratu k pracovní rotě se však vzápětí dostal do stejné situace a dostal šestiletý trest v jáchymovských dolech. Propuštěn byl v roce 1956 po třech a půl letech, z nichž poslední půl rok strávil na Mírově. V té době měl doma manželku a šestiletého syna. Vrátil se s podlomeným zdravím, pracoval v dělnických profesích a až v roce 1968 se mohl vrátit ke kazatelské činnosti. V roce 1969 byl vysvěcen na kněze. V letech 1970-1983 byl tajemníkem Českého sdružení Adventistů sedmého dne, jako kněz působil o sobotách ještě v důchodu. Byl ženatý a měl dva syny. Miloslav Bláha zemřel 12. prosince 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!