Svatava Billová

„Pamatuji si ještě krásné dětství v areálu naší firmy. Jako malí jsme si s bratrem a bratrancem hráli na žocích kávy, všude to vonělo burskými oříšky. Čaj tenkrát chodil v bednách, tak jsme si hráli s těmi bednami a stavěli si z nich různé věci. To bylo moje nejkrásnější období dětství. Dědečka jsem už nezažila a babičku si pamatuji jako nemocnou. To znárodnění psychicky neunesla, zničilo ji to a velice brzy pak šla za dědečkem.“

„Komunisté nic nevybudovali, nic nepřinesli, žili z nakradeného. V 48. ukradli nebo znárodnili veškerý majetek, a to ještě ve lži. Předtím prohlašovali, že budou znárodněny jen velké podniky a banky. Pak to znárodnili do nuly. Kolem nás, v Maďarsku, v Polsku, zůstaly aspoň malé obchůdky. U nás musel i ten nejmenší švec opustit verpánek. To se jim to hospodařilo z cizího. I to prošustrovali. Když majetek došel, udělali další krádež – měnovou reformu. Zabavili lidem úspory. A opět to udělali ve lži. Den předtím pan prezident Zápotocký hřímal v rádiu, že žádná reforma nebude. A druhý den byla. Navíc elita národa, nejvzdělanější lidé, když s nimi nesouhlasili, museli odejít, emigrovat. I o to nás připravili. A za největší zločin nepovažuji to, že zabavili statky a pole, ale že přerušili linii tradice, kdy se z pokolení na pokolení rodil vztah k půdě a určité práci. To všechno skončilo a dnes se na to těžko navazuje. A nesmíme zapomínat na StB, zavírání, mučení a popravy.“

„Bylo to spíše zmírnění křivdy. Aby vám to mohli vrátit, byla tam spousta podmínek. Zaprvé bychom museli zaplatit zůstatkovou hodnotu a veškeré zásoby. To byla pro nás nepředstavitelná suma. Pak tam byla podmínka vypracování privatizačního projektu. V našem případě konkurenčního, protože komunistický ředitel, který tu fabriku vedl, prohlásil, že chystá svůj projekt, že se toho podniku nevzdá a že ho rodině nevydá. Naše rodina se rozhodla svěřit přípravu projektu mému manželovi, který ho také vypracoval. Pamatuji si, jak jsme jeli do Prahy na ministerstvo, které tehdy řídil Vladimír Dlouhý. Seděli jsme v předsálí i s tím komunistickým ředitelem. Vystřídali jsme se před komisí, odpovídali na různé otázky. Pak jsme na místě čekali na rozhodnutí. Byla to velmi napjatá chvíle. Pak ta komise vyšla a oznámila, že vybrala jako vhodnější projekt rodiny. Měli jsme tenkrát pocit, že přece jen existuje spravedlnost. Když jsme pak ale slyšeli ty podmínky a kolik bychom museli platit, bylo nám jasné, že na to nikdy nebudeme mít a že se budeme muset spojit s nějakou světovou firmou.“

„V ten osudný rok 1949 jsem nastoupila do první třídy, byl právě začátek školního roku. Pamatuji si na to ráno. Tatínek byl právě v koupelně, když přišli estébáci v kožených kabátech a arogantně nám oznámili, že se nám všechno zabavuje. Vzali nám celou firmu, vzali nám rodinnou vilu, všechna auta, včetně osobního, vkladní knížky, cenné papíry, úplně všechno. A paradoxem bylo, že všechno ukradli a ještě nám nařídili platit milionářskou daň. Z čeho to měli rodiče platit, to je nezajímalo. Byl to hrozný okamžik, na který si dodnes pamatuji. Protože fabriku tehdy nikdo neuměl řídit, nechali tam tatínka kratičkou dobu jako národního správce. Pak tam nastoupil komunista, kterému to musel předat. Do našeho bytu okamžitě nastěhovali úplně cizí rodinu. Měli jsme společné toalety a koupelnu. Naštěstí to byli slušní lidé, tak jsme to nějak přežili. Bylo jim to trapné, cítili se trochu jako vetřelci, tak si našli jiné bydlení, ale hned nám tam dali další cizí rodinu. Obdivovala jsem rodiče, jak se s tím dokázali vypořádat.“