Zbyněk Bezděk

„První, co bylo, tak zapálili soukromé stodoly a hřbitov. Němci to používali jako signalizaci. Jak měli postup, tak něco zapálili, aby mohli jít dál. Rodiče byli schovaní tady ve sklepě, než prošla fronta, a my, mladí kluci, jsme naložili dva páry koní, naložili jsme, co tam bylo nejcennějšího, a utekli jsme do takového velkého dolu do lesa s těmi koňmi a dřevěnými vozy. Přehnala se fronta a druhý den, to jsme tam byli z rodiny já a bratr a kluci, a druhý den tam pro nás poslali nějakého důstojníka, aby nás odtamtud dovezl. Přijel tam na koni. Tak jsme zase sedli na ty vozy a jeli jsme zpátky a tady z té silnice na nás stříleli z děla. Mysleli si, že jsme Němci nebo něco podobného. Tak se nám splašili koně, převrátilo se to a tady jsme dostali poslední ránu. Dělový granát. A zabilo to tady souseda a rozbilo nám to vrata. A pak už jsme byli doma.“

Otázka tazatele: „Jak vzpomínáte na vojáky Rudé armády?“ Z. B.: „Těžko říct. V nebezpečí byly hlavně ženské, a jak se napili. To bylo nepříjemný. Vím, že jsme měli schovaný děvčata nahoře. Zabedněný. A měly u sebe provaz. Kdyby bylo nejhůř, aby utekly oknem dolů. Znásilnili tady jedno děvče. To děvče bránil otec a toho střelili. Toho ten chlap střelil.“

Z. B.: „To bylo první, co navrhli. Nepohodlné lidi, kteří překážejí socializaci, půjdou na mimořádné vojenské cvičení. Dá se tomu vojenský punc, tím okamžikem je zákon. Musíš poslechnout jako voják a jdeš. Beze zbraně, na práci.“ Otázka tazatele: „A vy jste předtím byl už na vojně?“ Z. B.: „Já jsem byl před tím prezenčák. To jsem byl po převratu jako prezenční voják v důstojnické škole v Bruntále. Tam jsem vystudoval důstojnickou školu, protože jsem měl maturitu, a po té vojně jsem šel domů. A dopadlo to tak, že po té vojně nás degradovali. Ty nepohodlné. V rámci přesvědčovací akce. Takže já jsem po té důstojnické škole byl jako prostý vojín. A byl jsem poslán na mimořádné cvičení a tam jsem byl pět měsíců.“

Z. B.: „U statku byla velká, stará, lichtenštejnská stodola a tu partyzáni zapálili, a my jsme proto byli jako rukojmí z obce. Političtí rukojmí. Byli jsme napsaní, že když ty akce budou pokračovat, tak okamžitě budeme zatčeni a odvedeni. Budem jako političtí rukojmí za tu bezpečnost v obci. Taky jsme přišli asi o jedenácti hodinách v noci, támhle v tom potoce jsem je viděl. A když vedli mého otce místo mě, tak jsem věděl, že je zle, a vylezl jsem. Otce poslali domů a mě poslali na gestapo do Šumperka. V noci, nákladním autem.“ Otázka tazatele: „A proč jste byl určen zrovna Vy?“ Z. B.: „No byl určený člověk, který měl určitý vliv nebo určité postavení, aby to pro ty druhé byl zastrašující případ. Psychicky je to pochopitelné, že nebudou zatýkat bezdomovce a že vezmou toho, kdo má nějaký vliv a nějakou oporu.“ Otázka tazatele: „Kolik vás sebrali?“ Z. B.: „Myslím šest a já jsem z nich byl nejmladší. A tam jsme přišli na gestapo, které je dnes naproti kinu Oko v Šumperku, vždycky když jdu kolem, tak to vidím. Tam bylo sídlo gestapa. Tam nás složili z toho nákladního auta. Teď nás vyslýchali a pak nás zavřeli do robotárny v Šumperku. To bylo u nádraží. Tam už tehdy byli čeští odbojáři, byl tam učitel Bednář. Oni to pozatýkali všechno. To bylo z několika obcí. To nebylo jenom v Rovensku vyhořelý, ty stodoly, to byl Sudkov, Kolšov. Tam, kde byly ty velké statky a začalo to hořet, tak byli ti rukojmí. A někteří z těch rukojmích potom byli popraveni na bratrušovské střelnici. Jurka, Otevřel a ještě někteří.“