„My jsme například měli různá jména, pseudonymy. Mně například říkali Račo. Nic jsme o sobě nevěděli, o mně se vědělo, že jsem ze Sofie, někdo možná věděl, že jsem Žid, to bylo všechno. Do dneška neznám pravá jména těch lidí.“
„Bylo to na podzim, tehdy jsme chodili po vesnici v noci. Lidé nám dávali zásoby a na jednom místě v lese se zásoby schovávaly. Mezitím se děly všelijaké akce. Nejhorší byla zima. Nemohli jsme vylézt ven, protože bychom nechali stopy. A když už nebyla zima, mohli jsme chodit ve skupinách po vesnici.“
„Smyslem organizace bylo, aby v Bulharsku vznikla armáda, což se stalo v roce 1943. Jmenovala se Národní osvobozenecká armáda. Byla členěna na kraje, v každém kraji byl štáb, který komandoval a říkal, co se bude dělat. Když se dělala nějaká větší akce, vybrali skupiny, kdo to bude dělat. Nejdůležitější akce byly proti zásobování německé armády, ničily se továrny, vykrádaly sila… Všechno jsme vzali a odevzdávali vesničanům. Ti byli velice chudí, všechno museli odevzdávat. V národních výborech, které byly ve větších vesnicích nebo městech, jsme zase ničili archivy, v nichž bylo napsáno, kdo má co odevzdat. Gendarmeristům jsme brali zbraně. Nejdůležitější a nejhorší bylo to, že jsme neměli dostatečné množství zbraní.“
„Měli jsme zásoby mouky, nějaký omastek a nějaký sýr. To jsme měli ve skladu. Vařila se z toho kukuřičná kaše. Voda, kukuřičná mouka a trochu omastku, samozřejmě sůl. Každý dostal takovou porci, jedlo se to ráno, v poledne, večer. Bylo to hrozný. Jednou se stalo, že jsme zůstali bez soli. To bylo strašné. A v zimě.“
„Když začala válka, akorát jsem skončil židovskou školu a šel jsem pracovat. Když v roce 1939 začala válka proti Polsku a potom proti Sovětskému svazu v roce 1941, vyšly v roce 1941 protižidovské zákony. Židé nemohli studovat, bylo zakázáno vycházet po deváté hodině večer, museli nosit žluté hvězdy - a to mě všechno strašně pobuřovalo. Protože jsem nebyl sám, brzy se v naší čtvrti ustavila skupinka mladých lidí, kteří byli v ilegální organizaci RMS. To znamená Dělnický mládežnický svaz, který byl proti nacismu. Tak, co jsme dělali? Byli jsme mladí, neměli jsme velké politické znalosti, a tak jsme psali protinacistické letáky a v noci jsme je strkali do poštovních schránek. A aby to nebylo moc nápadné, chodili jsme ve dvojicích, chlapec a dívka. Chovali jsme se jako milenecké dvojice, se strážníky jsme se dokonce bavili. Anebo jsme psali po zdech různá protifašistická hesla. Zase tak ve skupinkách čtyři až pět lidí, dva to dělali, ostatní dávali pozor, aby nepřišel nějaký strážník.“
„Já jsem tam stál a přišla matka jednoho našeho partyzána. Dívala se na mě ve tmě a povídá: ‚Chlapče, já tě nepoznávám, ty nejsi z našeho kraje. Odkud jsi?‘ Já říkám: ‚Já jsem ze Sofie.‘ A ona říká: ‚Chudák tvoje maminka. Co dělá chudák tvoje maminka? My máme naše děti tady, ale co tvoje maminka?‘ A začala plakat. To je něco opravdu neuvěřitelného, mě to tenkrát vzalo moc u srdce. Jak ta maminka myslela na druhou maminku, že neví, co je s jejím synem. To mě tenkrát strašně zaujalo. Jen lituji, že neumím hezky psát, abych mohl tuhle příhodu popsat. Protože to bylo něco tak zvláštního…“
„Skoro v každé vesnici jsme měli nějaké lidi, kteří nás chránili a podporovali. Oni nám říkali, co se děje, kde jsou gendarmeristi. Gendarmeristi nebyli ani u policie, ani v armádě. Byli to dobrovolníci, kteří bojovali proti partyzánům a měli z toho nějaké výhody.“
„Od konce roku 1941 se začaly v Bulharsku vytvářet partyzánské oddíly. Jenomže v Sofii, protože tam byl odpor soustředěný, tak si tam na ně policie dávala pozor. Třeba jeden den se nesmělo vycházet, policie chodila dům od domu a hledala zbraně.
Já jsem v té době už byl hledán policií. My jsme nakonec byli nucení se ze Sofie odstěhovat. Neměli jsme kde spát, kde se ukrývat. Tak jsme se skupina pěti lidí sebrali a v noci jsme jeli do Staré Zagory. Jeden z nás totiž odtud pocházel a jeho otec tam byl spojkař u partyzánů. Takže nás pět jelo, byla to velká legrace. Já jsem nikdy nenosil hvězdu. V kapse jsem měl pistoli, a když mi to jeden fašista připomněl, vytáhl jsem pistoli a řekl: ‚Zmiz!‘ Ani cestovat jsme my Židé nemohli. Měli jsme jízdenky na různá místa, aby nikdo nepoznal, že jsme ilegálně cestující skupina. A pak, v jedné stanici, jsme všichni naráz vystoupili.“
„Pantera byl sedlák a kradl ovce. Chytili ho a zavřeli. Ve vězení se setkal s komunisty a pak se stal také komunistou. Když v roce 1936 chtěli komunisté udělat vzpouru, byli pak pronásledovaní. On ale stačil utéct přes Cařihrad do Moskvy a byl tam asi pět let. V roce 1942 ho spustili jako parašutistu do Bulharska. Jenže se spletli a spustili ho špatně. On spadl na střechu popa! A popova žena, když slyšela hluk a viděla potom bílou postavu, tak volala: ‚Otče, otče, pojď se podívat! Z nebe spadl anděl!‘“
„V Bulharsku antisemitismus skoro neexistoval. Byly mládežnické skupiny, které organizovaly nějaké fašistické organizace, Ratnik a podobně, které přišly do čtvrtí, kde žilo hodně Židů, a chtěly rozbíjet vitríny nebo skla. Nikdy ale neuspěly, protože i naši spoluobčané, kteří tam bydleli, vždycky šli s kameny proti nim a tak je vyháněli.“
„Byli jsme v jedné vesnici, která se jmenovala Pozduganovo. Chystali jsme se na velkou akci, bylo nás asi čtrnáct lidí. Spali jsme tenkrát jen tak v lese. Já jsem měl službu, hlídal jsem u silnice, jestli uvidím nebo uslyším něco mimořádného. Honem jsem se vrátil a říkal, že jsem slyšel hlas. A oni to byli gendarmeristi. Zaujali jsme pozice, to byl takový les, kde listy nepadají, dubový. Listy v něm padají až na jaře, když vyraší nové. Takže jsme leželi dole a viděli jsme, ale gendarmeristi nás neviděli. A komandýr řekl: ‚Nikdo nebude střílet, dokud nedám příkaz!‘ A jak jsme slyšeli, dva z nich se oddělili a šli zvlášť. Tak toho jednoho jsme chytili. No, a pak jsme čekali, a když přišli na deset patnáct metrů od nás, komandýr řekl: ‚Střílejte!‘ A on začal také střílet. On měl sovětskou automatickou pušku. Tak jsme zabili asi tři nebo čtyři lidi, ostatní začali utíkat, ale jestli jsme z nich nějaké chytili, také jsme je zabili.“
„Panter se denně holil. My jsme všichni měli takové košile s velkými kapsami a on v ní měl krém. Já jsem se mu smál, ale on říkal: ‚Já jsem chodil v Moskvě do Balšoj Těatr, tak budu chodit upravený i tady.‘ A nepustil nás do vesnice, pokud jsme nebyli ostříhaní. Nechtěl, aby si lidi mysleli, že jsme zbojníci, byli jsme prostě hezcí kluci.“
„Zemljanka vypadala tak, že byla ve svahu a tam udělali jako stromy dva tři metry. Byly tam i kamna, ze dřeva byly udělané postele. Bylo to strašný, nikdy jsem nebyl zvyklý na tom spát, tak trvalo, než jsem si na to zvykl.“
„S námi byl jeden sovětský generál a já jsem měl za úkol ho chránit. Vždycky mi řekl, abych si lehl, tak jsem si lehl, ale on si stoupl na nejvyšší kámen a pozoroval, kde a jak se vedou boje. Já jsem mu říkal, ať to nedělá, ale on si ze mě dělal srandu. A kuršumy ho nechytaly, vždy jen proletěly kolem.“
„Jaký byl rozdíl mezi partyzánským hnutím v Jugoslávii a v Bulharsku? Jugoslávie byl poražený stát. Když ji okupovali Němci, jugoslávští vojáci měli nějaké zbraně a nechali si je. Dostávali šatstvo a zbraně z Anglie a ze Sovětského svazu, my jsme nedostali nic. Měli jsme dostat, ale nevím, co se stalo, letadla snad neviděla ohně nebo co… Takže největším problémem partyzánského hnutí v Bulharsku bylo špatné zásobování…“
„Po válce, když válka pro Bulharsko skončila, to bylo 9. září 1944, tak jsme se někteří z nás partyzánů rozhodli vstoupit do armády a jít bojovat proti Němcům. Z Plovdivu jsme odcestovali do Sofie a dále do Kjustendilu. Pak do Kruševa, to je hranice mezi Srbskem a Bulharskem. Nejtěžší boje byly v Krive Palance, ještě ale horší byly vlastně u Kumanova. Tam byly dva vrchy, na jednom jsme byli my, na jednom Němci. A všichni jsme byli zakopaní. Nemohli jsme jít dopředu, protože bychom byli na otevřeném poli. Tak jsme čekali, dokud nepřiletí letadla, která by bombardovala jejich hnízda, kde měli kulomety. Prvně přiletěla letadla, pak přijely tanky, potom jsme my mohli přebrat tu kótu.
Kousek dál jsem zažil něco strašného. A sice - oni pouštěli nad námi bomby, ale ty byly strašně veliké. Ve vzduchu se otevřely a pak z nich padaly menší bomby, jedna vedle druhé. To bylo hrozné, my se tam krčili, najednou jsme slyšeli rámus. To se bomba otevřela, plechy drnčely... To si nedovedete představit, jaké to je. Člověk kouká na nebe, vidí bombu, pak strašný rámus a najednou nevíte, co se děje. Tak to bylo strašné, ale naštěstí to trvalo jen dva tři dny, pak jsme pokračovali dál.“
Náš velitel nás nepustil do vesnice, pokud jsme nebyli oholení a ostříhaní. Nechtěl, aby si vesničané mysleli, že jsme nějací zbojníci. Tak jsme prostě byli hezcí chlapci.
Baruch Bernstein se narodil 22. ledna roku 1924 v židovské rodině v Sofii. Rodina byla velice chudá. Když mu bylo 15 let, vypukla druhá světová válka. Motivován různými protižidovskými nařízeními se rozhodl angažovat se mezi mládeží, která provozovala odbojovou činnost. O rok později vstoupil k partyzánům, strávil u nich dva roky. Poté, co válka pro Bulharsko skončila, odešel v roce 1944 jako dobrovolník bojovat do Makedonie, zúčastnil se bojů u hory Stracin. Po skončení války odešel studovat strojní inženýrství do Československa, z rodinných důvodů se rozhodl zde zůstat. Baruch Bernstein zemřel dne 16. listopadu roku 2011.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
