„K desátému výročí Charty vyšlo Slovo k spoluobčanům. To byla výzva od organizátorů Havla a těch dalších, že máme nějak začít vyvíjet činnost. My jsme si to tenkrát vzali za svý a napsali jsme dopis Husákovi, který se jmenoval Dopis pěti dělníků z Moravy, kde jsme vyzvali Husáka, že je zodpovědný za tento stav v zemi a tak dále, a že ho vyzýváme, aby odstoupil z funkce. To byla jedna věc. Potom jsme si připravili ten transparent v Olomouci na prvního máje. Tak jsme různě reagovali na všechno a podařilo se nám to držet cirka pětadvacet až třicet minut před tím májovým průvodem, jak šel ten průvod kolem nás. Bylo to před tribunou. To znamená, že z tribuny nás bylo vidět. Samozřejmě jsme hned následně skončili ve vězení. My jsme předtím, to byla taková sranda, s Tomášem (Hradilkem) psali dopis Miloušovi Jakešovi. Nějak jsme ho zkritizovali a teď jsme napsali, že jsme vystupovali, vystupujeme a budeme vystupovat proti tomuto režimu. To byl dopis Jakešovi, který byl odeslán samozřejmě s adresou, se vším. Teď když nás sebrali a odpoledne začaly výslechy, až bylo po výsleších k tomu transparentu, tak řekli: ,Vyndejte věci z kapes na soupis do věznice. Ještě předtím, když jsme s Tomášem hovořili, když jsme byli zadržení, jsem řekl: ,Tomáši, mám tady v kapse ten dopis. Co mám dělat? Mám ho zničit?‘ On říkal: ,No, nech to. Uvidíš, co bude.‘ Tak jsem ho nechal. Měl jsem ho v kapse. Pak jsem ho vytáhl, ti estébáci na to nahlídli a teď začal frmol. Začali lítat. Nevěděli kam, honem rychle. To znamená, že se to protáhlo a do věznice jsme přijeli až večer.“
„Přijel jsem potom k olomouckému letišti a možná k mému štěstí mě zastavili naši vojáci a říkali: ,Prosím Vás, nejezděte tam.‘ Poněvadž jak se jede kolem letiště, tak tam byli Rusi a zastavovali auta. Kradli jim benzin, fotoaparáty, svetry, jídlo. Všecko jim vybrali. Když jsem tam chvíli stál, tak jsem viděl, jak se vraceli řidiči. Ty rodiny s těma autama zpátky. Ženský řvaly, brečely, protože o všechno přišly. Nechali jim trochu benzinu, jinak je vybrali. Vykradli. Tak to vypadalo těsně dva tři dny po té okupaci. Viděl jsem to v Opavě, viděl jsem to v Olomouci, viděl jsem to v Šumperku, viděl jsem to v Brně. Prostě ty reakce té veřejnosti, které opravdu byly. To vždycky, když je zle, tak se ten národ stmelí a postaví se.“
„Když zemřel Pavel Wonka, tak já jsem napsal panu Husákovi tento dopis. Že on, když zemřel Wonka, tak on den potom dal Řád práce ministru spravedlnosti Kašparovi. A že například Šavrda byl zavřený a měl vězeňským lékařem uznaných šest nemocí, které ohrožovaly jeho život, a přesto si musel odsedět trest až do konce. A pak tam v té další části píšu Husákovi, že on, když byl vězněn, že píše, že přes krev, to znamená při nějakém mučení, viděl pohybovat se vzorce koberců. Prostě všechno rozmazaný. Já mu tam píšu: ,Vás nemučili nacisté, ale komunisté.‘ To je tam v té zadní části. Tento dopis jsem mu poslal. Samozřejmě to hned druhej den vysílala Svobodka a Hlas Ameriky. Všecko. Všecko bylo s adresou. Takže hned druhej den, jak jsem přišel do práce, tak už mně kolegové hlásili: ,Už jsme to slyšeli.‘ Prostě takový jsme vyvíjeli aktivity.“
„Nevěděli jsme, že to budou mít Poláci tak dobře zorganizovaný. Že se tam nebude hlídat. Tomáš Hradilek, toho jsem bral do auta. Z Lipníku se pracně dostal do Samotišek pod Svatým Kopečkem. Tam teprve jsem ho nabíral a vezl jsem ho tam. Přijeli jsme na nádraží do Javorníku a tam jsme se sešli se všemi. Havel tam přijel, Dienstbier, Vohryzek, to byl tehdy mluvčí, a další: Battěk, Petr Uhl. Jeli jsme tam pod horu a tam jsme šli pěšky nahoru. Já jsem měl takovou krásnou barevnou bundu a tehdy jsem říkal, já ji neberu. A nic na pití neberu. Aby to necinkalo. Protože jsem si myslel, měl jsem představu, že se budeme někde plazit za hraničními kameny, aby mě nebylo vidět. Tak jsem si vzal zelenou bundu a teď přijedeme na tu planinu, tam s Jackem Kuroňem stála Anička Šabatová a teď říkala: ,Přichází Ruda Bereza.‘ A Jacek Kuroň flašku v ruce a řval: ,Nazdár! Rudolfe!‘ Říkám: ,Vy tady tak řvete jako na fotbale.‘ On říká: ,Tady se nehlídá. Sto kilometrů.‘ Teď mi dával napít. Já říkám: ,Já nemůžu. Já řídím.‘ On říká: ,Co? Nás sem dovezli.‘ Oni to měli opravdu (dobře zorganizované), to bylo naše (setkání) na té Borůvkové hoře.“
„Já jsem se při tom příjezdu Rusů do toho velice aktivně zapojil. Buď těma nápisama proti nim, na ploty, na cesty, všady. Tím vypouštěním vody z jejich cisteren a takových těch různých lumpáren, co jsme jim dělali. Dokonce jsme v listopadu, když měli v Jeseníku oslavu Říjnové revoluce a šli z takovýho kopce dolů na náměstí, byly tam boční uličky, tak my jsme dokonce - nechci se tím moc chlubit, protože to byla spíš taková prasárna - prostě jsme se domluvili s jedním klukem, který byl ochoten si sundat řetízek z kola a z toho kopce sjet do toho davu těch Rusů. On jich tam několik pokácel. Vletěl a začal křičet: ,Pozor! Pozor!‘ Oni věděli houby, o co jde. Nikdo neuhnul. A on prostě vletěl mezi ně. My jsme mu tenkrát něco slíbili, když to udělá. Takže takovou věc jsme zorganizovali.“
Připravovali jsme malou sněhovou kuličku, která když se kutálí z kopce, tak se navaluje a navaluje, až ten režim porazí
Rudolf Bereza, bývalý disident a signatář Charty 77, se narodil v roce 1942 v Tovačově. Jeho matka Evženie Popovičová pocházela z města Poltava na Ukrajině, otec Rudolf Bereza starší byl z Moravy. Do roku 1968 se Rudolf mladší nijak výrazně nevymezoval vůči komunistickému režimu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy objížděl moravská města a aktivně se účastnil demonstrací. Jeho hlavní aktivita vůči poměrům v zemi začala až po podepsání Charty 77. Nejprve působil jako spojka pro předávání informací a samizdatů. Později společně s Tomášem Hradilkem podnikli několik odvážných akcí proti režimu. Otevřeným dopisem nazvaným „Dopis pěti dělníků“ požádali o abdikaci prezidenta Gustáva Husáka. Na 1. máje 1987 rozvinuli před tribunou v Olomouci transparent s nápisem „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“. Oba také podali trestní oznámení za velezradu na Vasila Biľaka, jednoho z vedoucích představitelů KSČ. Rudolf Bereza také napsal otevřený dopis Gustávu Husákovi, kterým žádal o propuštění politických vězňů. Vše potom vysílala Svobodná Evropa. Za tyto své aktivity byl několikrát zadržen na 48 hodin a jeho dům byl hlídán muži z StB. Po demonstraci studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989 se zapojil do aktivit spojených s přechodem k demokracii. V roce 1990 se stal poslancem České národní rady za Občanské fórum. Potom byl krátce ředitelem městské policie a později řidičem autobusu. Rudolf Bereza patřil roku 2014 mezi nominované adepty na ocenění v rámci Cen Paměti národa, slavnostního večera v pražském Národním divadle 17. listopadu 2014 se již bohužel neemohl zúčastnit, krátce předtím podlehl těžké nemoci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!