Margita Beranová

„Tam to bylo tak, že o kterých věděli, že byli SS, tak ty tam zastřelili rovnou na tom hřišti. Já to vím od tatínka. A ty ostatní chtěli předat Rusákům. Ale že je předají až někde na Moldavě. Tak tam šel průvod. Kdo po cestě nevydržel, tak se zastřelil. No fakt. Jako to dělali Němci. To samý, co předtím za války dělali Němci. Jenže tam přišli a Rusové je odmítli přijmout. Nepřijali je. Tak šli zpátky do Záluží. V tom Záluží potom pracovali, byli tam ubytovaní. Moje maminka šla dvakrát pěšky z Chomutova do Záluží, protože jako Němka měla bílou pásku a nesměl ji vzít autobus ani vlak, ani nic. Takže šla pěšky, nesla tam tatínkovi jídlo, přes plot mu to ňák mohla hodit. No a pak teprve zase jeho tatínek to vyběhával a dokázal, že vlastně byl jako antifašista, tatínek, a tak celkem tam byl tatínek asi tři čtyři měsíce, než se to vyřídilo, pak ho propustili. Ale někteří tam zůstali ještě dýl. Tak vám to říkám, jak to bylo.“

„To bylo asi tak, že v tom osmatřicátým rodiče mýho otce odešli, protože byli oba Češi. Tak odešli právě do těch Zeměch. A přímo před tou vesnicí byly závory. Tady byly Sudety a tamto byl protektorát. Takže já jsem se scházela s babičkou a s dědečkem u těch závor. Já stála na jedný straně a babička s dědečkem na druhý straně a bavili jsme se přes závory, vlastně.“