Věra Beránková

* 1939

  • „Kněží museli chodit na výslechy, Státní bezpečnost si je zvala do Bartolomějské. A to se ještě říkalo, že ve Strašnicích je to dobré. Náš farář potom přešel na Karlovo náměstí, kde to podle něho bylo mnohem přísněji sledované. My jsme tam pak jezdili, protože se nám tam líbilo kázání jednoho kněze, který předtím působil ve Strašnicích. To už jsem byla velká. Vlastně už jsem byla vdaná. A navštívila nás Matka Tereza. A byla taky v tomto kostele. Bylo narváno, lidé seděli venku, kluci lezli po stromech, no průšvih. A ten kněz z toho měl malér. Pořád připomínal, že to je nositelka Nobelovy ceny za mír, tak tím je [Státní bezpečnost] snad nějak uchlácholil, ale měl dost nahnáno.“

  • „Taky tady byla UNRRA, to byla pomoc Evropě vůbec. A to byly takové balíčky, co zbylo ze zásobování armády. Tak v Praze to byly takové balíčky ve velikosti cihly z tvrdého papíru, silně povoskované. A vevnitř byla třeba konzerva, šunka s vejci, to bylo oblíbené u všech, pak sardinky, to milovala maminka, pak nějaké suchary, takový fialový prášek, který se dával do vody, zároveň měl dezinfikovat a ochucovat. No a pak tam byla tyčinka čokolády, na kterou jsem se třásla. A připomíná mi to dnešní tyčinky snickers a mars. No a tam u příbuzných na východních Čechách, tam zase dostávali kulaté plechovky, taky suchary, podobné věci. A jako sladkosti tam byly malé sáčky barevných bonbonů, které vypadaly zcela jako dnešní lentilky. Měly čokoládový vnitřek a barevný povlak. Ty jsem taky milovala.“

  • „Přišla jsem domů a děs a hrůza. Naší ulicí jezdily obrněné vozy, navrchu seděl voják ruský, připravenou pušku a mířil na střechy, jestli tam někdo po nich nebude pálit. Já měla doma novorozence a to mě děsilo, protože jsem si říkala: ,S tou malou bych ještě byla schopná někam utíkat, ale s tímhle tím miminem...?‘ Ale tak nic se nedělo. Byli z toho snad nejvíc vystrašení cizinci, co tu byli na dovolený. Tam bylo nějaké auto s Rakušáky, teď oni nemohli jezdit – protože všude byly ty tanky – se těžko dalo projíždět, takhle technicky. Pak jednou v neděli jsme si konečně vyjeli na procházku, tam za nás na kopec Homole, a oni tam měli Rusáci ležení, tak jsme jim ,po rusky govorili‘, že co tam dělají, že tady žádná kontrola není. A oni nám tvrdili, že nemáme maso, že to tady kontrolují. Jsme byli zbulíkovaní hrozně. K nám se chovali hezky, [my] jsme tam stáli s kočárem a s tím dítětem a za námi jelo jejich auto nákladní, my jsme je nevnímali, tak nás honem ‚odšíbovali‘ a pomohli s kočárkem stranou, aby do nás nevrazilo. Taky jsme dělali ty transparenty, jak bylo běžné, že jsme v ruštině psali: ,Ivane, jdi domů, čeká tě tam Nataša!‘ To se dávalo na stožáry, kudy jezdili, v ruštině. To byly různé recese, třeba se směrovky dávaly jinak, aby bloudili. Nádražáci se dozvěděli, že se sem veze nějaká rušička ruská, protože rozhlas furt vysílal proti nim, tak je odvedli na nějakou vedlejší kolej. Recese byla.“

  • „Tatínek byl barikádník. Asi před sousedním domem byla taky barikáda z těch kostek dlažebních, navrch myslím dali dokonce jeden vůz tramvaje, prázdný, ale tam nevím, že by byl, vím, že byl v Malešicích. Dokonce říkal, že tam obíhal kolem nějaké kapličky, letadlo se na něj zaměřilo a snad po něm střílelo, a povedlo se mu schovat za tu kapličku. Pak byli na náspu u jedné dráhy, byl tam s ním nějaký kluk a říkal mu: ,Nezvedej hlavu.‘ On ho neposlechl. Zřejmě ten vlak vezl německé vojáky, tatínek byl přikrčený, přitlačený k zemi, a kluk zvedl hlavu a dostal to, no.“

  • „Kolem 8. května jsme šli spát do bytu, a když jsem se ráno probudila, tak maminka se nade mnou skláněla: ‚Věruško, už je mír, přijeli Rusové.‘ Tak to byl opravdu takový krásný, šťastný okamžik. A přes den pak jsme viděli na ulicích vozy, spíš náklaďáky, plné ruských vojáků a ti nás chodili přes den navštěvovat. Vím, že tatínek, vlastně asi jediný v tom nejbližším okolí, uměl rusky, tak se s nimi bavil a v té době si pamatuji první ruské slovo: ‚chorošo‘. Ti vojáci mě šokovali, oni si nosili s sebou jídlo, chovali se velice slušně, spali v Krčském lese, ale k nám tady do rodin chodili přes den. No a šokovalo mě, že víno měli v kýblech, asi v našich, cibuli kousali jako jablko, nevím, jestli byla oloupaná, a k tomu přikusovali uzené jazyky, asi hovězí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 05.08.2022

    (audio)
    délka: 01:36:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 29.11.2022

    (audio)
    délka: 38:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Myslete na chorál, malověrní,“ vypsala si v srpnu 1968

Věra Beránková, 60. léta
Věra Beránková, 60. léta
zdroj: Archiv pamětnice

Věra Beránková přišla na svět 27. června 1939 v Praze. Rodiče Květa a Antonín Urbanovi pocházeli ze statků východočeského venkova, otec v Praze pracoval jako revizní ekonom. Má emotivní vzpomínky na období protektorátu a na nálety na Prahu roku 1945. Strýc Josef Anderle se za války zapojil do domácího odboje, jeho syn Jiří Anderle utekl za hranice a chtěl vstoupit do armády. Oba byli chyceni a vězněni v koncentračních táborech. Antonín Urban se začátkem května 1945 zapojil v Praze do bojů na barikádách, zatímco Věra s matkou se ukrývaly ve sklepě. Komunistický převrat zasáhl především příbuzné na venkově, kteří byli nuceni vstoupit do JZD. Věra vystudovala jedenáctiletku ve Voděradské ulici, roku 1956 odmaturovala a začala pracovat jako zdravotní laborantka v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie. V roce 1963 se provdala za Zdeňka Beránka. V roce 1965 se jim narodila dcera Monika. Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ji zastihla v porodnici po narození druhého dítěte, třetí potomek přišel na svět roku 1975. V době normalizace se Věra Beránková věnovala především rodině, s manželem však stále chodili do kostela. Roku 1984 se zúčastnili bohoslužby za přítomnosti matky Terezy, která tehdy navštívila Prahu. Roku 1990 Věra Beránková jako old skautka držela čestnou stráž při návštěvě papeže Jana Pavla II. v Československu.