Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Beránková (* 1939)

• narozena 27. června 1939 v Praze

• otec Antonín Urban byl revizním ekonomem, matka Květa byla v domácnosti

• strýc Josef Anderle a bratranec Jiří Anderle za války vězněni v koncentračním táboře

• vzpomínky na bombardování Prahy roku 1945 a pobyt ve sklepě během Pražského povstání

• otec bojoval v květnu 1945 v Praze na barikádě v Malešicích

• prarodiče donuceni vstoupit do JZD

• v letech 1953 až 1956 pamětnice studovala jedenáctiletku ve Voděradské ulici

• od roku 1956 pracovala v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie pod vedením Karla Rašky

• aktivní v katolické církvi

• syn několikrát vyslýchán Státní bezpečností

• v roce 1984 se účastnila v Praze bohoslužby za přítomnosti matky Terezy

• v roce 1990 jako old skautka držela čestnou stráž při návštěvě papeže Jana Pavla II. v Československu

Věra Beránková prožila nejranější dětská léta za druhé světové války a dospívala v období komunistické totality. Mravní hodnoty a pozitivní vztah k bližním jí pomáhala udržovat její náboženská víra, kterou si uchovala i v době normalizace. 

Narodila se 27. června 1939 v Praze manželům Květě a Antonínovi Urbanovým, kteří se do hlavního města přistěhovali teprve předcházejícího roku z východních Čech. Matka pocházela ze statku ve Vysokém Mýtě, otec byl také synem východočeských sedláků a v Praze pracoval jako revizní ekonom. Rodina žila v Černokostelecké ulici ve Strašnicích. 

Za války vnímala strach rodičů

Nejranější vzpomínky Věry Beránkové se týkají onemocnění a úmrtí jejího mladšího bratra, který zemřel už v kojeneckém věku, a často pak s maminkou navštěvovala jeho hrob na Olšanech. Podle svých slov už od tří nebo čtyř let vnímala strach rodičů pod tlakem nacistické okupace. Vzpomíná na povinné zatemňování oken roletami z černého papíru a poslech zakázaného vysílání zahraničního rozhlasu, k němuž se v jejich bytě scházeli sousedé z celého domu. Potraviny i oblečení byly k dostání jen na příděl a Urbanovým často vypomáhali jejich příbuzní z venkova. Matka podle jejích slov často provážela potraviny v dětském kočárku, aby se na nádraží vyhnula německým kontrolám. 

Věřin strýc Josef Anderle, manžel matčiny matky, a jeho syn Jiří Anderle se za války zapojili do odbojové činnosti. Strýc, bývalý zpravodajský důstojník československé armády, byl členem domácího odboje, jeho devatenáctiletý syn utekl do zahraničí, kde chtěl vstoupit do armády. Oba však byli chyceni a vězněni v terezínské Malé pevnosti a potom v několika koncentračních táborech. „Jako malou holku mě nejvíc děsilo strýčkovo vyprávění, že se zachránil tím, že jedl syrové kopřivy,“ říká Věra Beránková. Jiří Anderle po roce 1945 opět vstoupil do armády, ale po komunistickém převratu byl uvězněn a zakrátko záhadně zemřel. „V příbuzenstvu se šuškalo, že mu k tomu pomohli, protože věděl příliš mnoho,“ poznamenává Věra Beránková. 

V únoru 1945 byla malá Věra ze zahrady své tety svědkem amerického náletu na Prahu: „Viděli jsme ten žár, ten oheň, který zachvátil Emauzy. Sbírala jsem třásně ze staniolu, které snad měly sloužit ke zmatení protileteckých radarů. Zvuk sirén na mě od té doby působí velmi depresivně.“ Krátce poté na Květnou neděli došlo k dalšímu náletu, tentokrát na Vysočany, a Věru na procházce s rodiči děsily davy lidí prchajících z Vysočan se začerněnými obličeji. 

Víc než bomby ji děsily krysy

„Květo, ty máš slavný svátek,“ řekl Věřin tatínek její mamince 4. května 1945, v den, kdy podle kalendáře slaví svátek Květoslav. Už ten den totiž v Praze podle slov Věry Beránkové doutnaly zárodky Pražského povstání. 

Její otec během něj bojoval na barikádě v Malešicích, zatímco rodina se ukrývala společně se sousedy ve sklepě. Tehdy šestiletá Věra tam spala na dvou sražených křeslech a s ostatními dětmi si hrála na schovávanou. „Neprožívala jsem tolik, že po zásahu bomby můžeme být ve sklepě zasypáni. Nejvíc jsem se děsila krys,“ vypráví. Sousedé ve sklepě poslouchali rádio, které vysílalo nejen volání o pomoc v různých jazycích, ale i sokolské pochody, které pro Věru na celý život zůstaly tou „nejkrásnější hudbou“. 

„A jednou ráno mě maminka přišla vzbudit, že už je mír, že přijeli Rusové. To byl nádherný pocit,“ vypráví Věra Beránková a vzpomíná, že Rudou armádu skutečně vítali větvičkami šeříku, jak se to v pozdějších letech tradovalo. Její otec, který ovládal ruštinu, pracoval pro vojáky jako tlumočník. „Vypadali blahobytně, na rozdíl od mých rodičů neměli vyzáblé tváře. Říkalo se, že to snad byli gardoví vojáci, prý nějaká lepší jednotka,“ vzpomíná. Udivilo ji, když její matka zdůraznila, že Rusové se chovají „slušně“. Teprve později pochopila, že na venkově se ženy musely před sovětskými vojáky často ukrývat.  Radostný závěr války byl ale poznamenán i tragédií, když německá rodina ze sousedství, s níž se Urbanovi znali, celá včetně dětí zvolila dobrovolnou smrt. 

V době těsně po válce doplňovaly jídelníček její rodiny potraviny vydávané UNRRA (Správou OSN pro pomoc a obnovu): „Byly to balíčky velikosti cihly z tvrdého povoskovaného papíru. Uvnitř bývaly konzervy, třeba šunka s vejci nebo sardinky. Pak nějaké suchary a fialový prášek, který vodu ochucoval a současně dezinfikoval. A potom čokoládová tyčinka, připomínající mars nebo snickers, na tu jsem se třásla. U příbuzných ve východních Čechách vydávala UNRRA kulaté plechovky a jako sladkosti tam byly malé sáčky bonbonů připomínajících dnešní lentilky.“ 

Sundej ten hadr! 

Po únoru 1948, kdy převzali moc v zemi komunisté, musely rodiny Věřiných rodičů na východočeském venkově vstoupit do zemědělských družstev. Věra vzpomíná na jednoho bratrance, vysokoškoláka, který se nezúčastnil brigády na sběr mandelinky bramborové a byl za to vyhozen ze školy. Změna poměrů postihla i její rodinu: maminka musela nastoupit do práce jako uklízečka v mateřské škole, otec musel změnit zaměstnání. V rámci akce „77 tisíc do výroby“, jejímž cílem bylo propustit 77 tisíc úředníků státní správy a doplnit jimi chybějící pracovníky v těžkém průmyslu, nastoupil do továrny, kde pracoval nejprve jako lakýrník a poté si udělal svářečský kurz. 

Věra, která nastoupila do první třídy v září 1945, vnímala od samého počátku školní docházky velkou úctu projevovanou Sovětskému svazu a postupné umenšování zásluh západních zemí na osvobození Československa. V šesté třídě musela celá třída vstoupit do Pionýra. „Pionýrský šátek se tehdy nosil do školy každý den jako součást běžného oblečení. Maminka to nesnášela. Když jsem přišla ze školy, říkala: ,Sundej ten hadr.‘“ Činnost pionýrského oddílu pamětnice popisuje jako čistě ideologickou „nalejvárnu“, teprve později se organizace inspirovala skautským programem. Komunistickou propagandu vnímala jen vlažně, částečně ji oslovovaly myšlenky o smazání rozdílů mezi chudými a bohatými. „Mně to chvílemi připadalo hezké a spravedlivé,“ konstatuje. 

Urbanovi byli věřící, každou neděli chodili do kostela a Věra docházela ve škole na náboženství. V tom, že dívka dochází současně do Pionýra i na náboženství, v té době nikdo neviděl žádný rozpor a mezi jejími spolužáky to bylo spíše pravidlem. 

Místo na pole do laboratoře

Po ukončení základní školy Věra nastoupila na jedenáctiletku, dnešní Gymnázium Voděradská, která sídlila ve stejné budově jako její základní škola. Ve výuce se podle jejích slov ideologie tolik neprojevovala, jen jediný vyučující z profesorského sboru se nechával oslovovat „soudruhu“. V mezipatře na školní chodbě ale stále hlídkovali pionýři u Stalinovy busty a studenti se museli povinně účastnit bramborových a chmelových brigád. 

V roce 1956 pamětnice odmaturovala z českého a ruského jazyka, matematiky a biologie. Hlásila se na Vysokou školu zemědělskou. Kromě přijímacích zkoušek o přijetí rozhodoval také posudek ze školy a dobrozdání domovního důvěrníka, který však v jejich případě nechával nájemníky, aby si posudek napsali sami. „Hlavně tam muselo zaznít, že mám kladný vztah k socialistickému zřízení,“ konstatuje. 

Již v prvním ročníku si ale uvědomila, že nechce v budoucnu pracovat jako agronomka v zemědělském družstvu, a školu opustila. „Fascinovalo mě prostředí laboratoří,“ říká pamětnice, proč si zvolila práci zdravotní laborantky v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie pod vedením později světoznámého epidemiologa Karla Rašky. Ten prý raději přijímal absolventy gymnázií než středních odborných škol, protože podle něj měli lepší všeobecný rozhled. Laboratoř, ve které pracovala, spravovala Státní sbírku kultur, kde se ve zkumavkách uchovávaly nejrůznější patogenní bakterie a na žádost se rozesílaly k výzkumu do jiných laboratoří. 

Při zaměstnání si Věra doplnila odborné laborantské vzdělání a na zdravotnické škole složila maturitu z lékařské mikrobiologie, hematologie, histologie a biochemických vyšetřovacích metod. 

Roku 1963 se Věra provdala za Zdeňka Beránka, kterého znala ještě ze základní školy, potkávali se také v kostele. Scházet se začali již v sedmnácti letech, nejprve bez vědomí rodičů. Její budoucí muž byl projektant a elektrotechnik měřicích a regulačních přístrojů, vypracovával projekty pro chemický průmysl. Bydleli zpočátku s rodiči na Černokostelecké, později se přestěhovali do bytu Zdeňkova bratra, který přesídlil na venkov. Roku 1965 se jim narodila dcera Monika a Věra nastoupila na mateřskou. 

Ještě před rokem 1968 měli Beránkovi možnost vycestovat na pozvání do Říma, který vnímali nejen jako turisté, ale i jako věřící. „Navštívili jsme Nepomucenum, přijal nás kardinál Beran, nabrali jsme si tam plno náboženské literatury, kterou byl potom problém provézt zpátky do Československa,“ vypráví Věra Beránková. „Já jsem byla psychicky úplně vyřízená z toho, že jsme v cizině. Byla to velká radost, ale bylo to i vyčerpávající,“ dodává. 

Od Dubčeka se čekalo příliš

Počátek politického uvolňování předcházejícího Pražskému jaru pocítila Věra Beránková hlavně v práci, kde se lidé přestali tolik bát sdílet své zkušenosti z každodenních nesnází, například se sháněním nedostatkového zboží. Do té doby všichni v laboratoři mlčeli ze strachu před kolegyní – zarytou komunistkou – která negativně reagovala dokonce i na zmínky o tom, že v obchodech není máslo nebo toaletní papír. 

Rok 1968 Věra prožívala podruhé těhotná a o to více vnímala ovzduší všeobecné naděje. Ona sama měla poměrně skromná očekávání: „Mně by tehdy stačilo, kdyby se to trochu uvolnilo, kdyby věřící nebyli pronásledováni a mohly vznikat různé spolky,“ konstatuje a dodává skepticky: „Dubček byl naivní, ale byl oblíbený. Čekalo se od něj asi víc, než mohl nebo i chtěl splnit.“ 

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ji zastihla v porodnici těsně po narození syna. Vzpomíná, že těhotné ženy byly dokonce připravovány na možnost v případě akutního ohrožení porodit doma. „Přišla jsem z porodnice domů a teď – děs a hrůza. Naší ulicí jezdily obrněné vozy, ruský voják mířil na střechy. Byla jsem vyděšená, s tříletou dcerkou bych ještě byla schopna utíkat, ale s miminkem...?“ 

Krátce po návratu domů si s manželem a dětmi vyšli na procházku na kopec Homole, kde měli okupační vojáci své ležení. Hovořili s nimi rusky a pokoušeli se jim vysvětlit, že v Československu žádná kontrarevoluce není. „Oni nám tvrdili, že nemáme maso. Byli hrozně zbulíkovaní.“ 

Manželé Beránkovi se zapojili do malování protiokupačních transparentů. V pohnutých okamžicích si Věra vypsala verše Františka Halase: „Kůň, bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál.“ 

V lednu 1969 ji zasáhlo sebeupálení Jana Palacha, které jako věřící vnímala rozporuplně: „Já jsem to cenila jako statečnost, ale sebevražda je sebevražda.“ S dětmi navštěvovala Palachův hrob na Olšanských hřbitovech, dokud ho Státní bezpečnost tajně nepřemístila do Všetat. 

Normalizační prověrky v zaměstnání se jí vyhnuly vzhledem k tomu, že nezastávala žádnou významnou funkci, ale Zdeněk Beránek jimi musel projít: „Manžel u prověrek mluvil zmatečně, schválně hloupě, prostě tak, aby si zachoval tvář a přitom ho nevyhodili.“ 

Kněz měl průšvih kvůli matce Tereze

Tak jako mnoho jiných lidí v Československu se Věra Beránková v době normalizace soustředila především na život s rodinou a s přáteli. Jako matka dvou a později tří dětí usilovala v práci o snížený úvazek. 

I nadále však s manželem chodili do kostela a mimo svou farnost ve Strašnicích navštěvovali také kázání v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí. „Věděli jsme, že kněží musejí být v kázáních opatrní, jinak by přišli o státní souhlas,“ konstatuje pamětnice. Když v roce 1984 navštívila Prahu matka Tereza a zúčastnila se pobožnosti právě v kostele sv. Ignáce, kostel byl tak přeplněný, že věřící stáli i venku. „Ten kněz měl z toho malér. On se snažil hájit tím, že matka Tereza je nositelkou Nobelovy ceny míru. Snad je to trochu uchlácholilo,“ uvažuje pamětnice. 

V létě 1989 Věra Beránková podepsala prohlášení Několik vět, i když, jak přiznává, ze strachu se podepsala jenom křestním jménem. O to radostněji prožívala o několik měsíců později události po 17. listopadu. Sama se demonstrací účastnila spíš výjimečně, protože trpěla těžkou fobií z jízdy veřejnou dopravou. 

V dubnu 1990 se zúčastnila přivítání papeže Jana Pavla II. v Československu a cituje slova z projevu prezidenta Václava Havla: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku.“ 

I když polistopadový vývoj podle ní nebyl vždy ideální, stále považuje směřování, které přinesl rok 1989, za pozitivní: „Nejdřív jsme byli nadšení. Potom se dostávali k moci lidé, kteří nám neseděli, takže jsme byli mírně otrávení. Ale pořád to bylo lepší než předtím, takže jsme to brali realisticky.“ 

Své životní postoje shrnuje Věra Beránková pár slovy do motta: „Hledat pravdu, jít za ní. Hledat vůli Boží a řídit se jí. Každému přát svobodu a spravedlnost. A mít dobrý vztah k bližnímu.“