Věra Beránková

„Taky tady byla UNRRA, to byla pomoc Evropě vůbec. A to byly takové balíčky, co zbylo ze zásobování armády. Tak v Praze to byly takové balíčky ve velikosti cihly z tvrdého papíru, silně povoskované. A vevnitř byla třeba konzerva, šunka s vejci, to bylo oblíbené u všech, pak sardinky, to milovala maminka, pak nějaké suchary, takový fialový prášek, který se dával do vody, zároveň měl dezinfikovat a ochucovat. No a pak tam byla tyčinka čokolády, na kterou jsem se třásla. A připomíná mi to dnešní tyčinky snickers a mars. No a tam u příbuzných na východních Čechách, tam zase dostávali kulaté plechovky, taky suchary, podobné věci. A jako sladkosti tam byly malé sáčky barevných bonbonů, které vypadaly zcela jako dnešní lentilky. Měly čokoládový vnitřek a barevný povlak. Ty jsem taky milovala.“

„Přišla jsem domů a děs a hrůza. Naší ulicí jezdily obrněné vozy, navrchu seděl voják ruský, připravenou pušku a mířil na střechy, jestli tam někdo po nich nebude pálit. Já měla doma novorozence a to mě děsilo, protože jsem si říkala: ,S tou malou bych ještě byla schopná někam utíkat, ale s tímhle tím miminem...?‘ Ale tak nic se nedělo. Byli z toho snad nejvíc vystrašení cizinci, co tu byli na dovolený. Tam bylo nějaké auto s Rakušáky, teď oni nemohli jezdit – protože všude byly ty tanky – se těžko dalo projíždět, takhle technicky. Pak jednou v neděli jsme si konečně vyjeli na procházku, tam za nás na kopec Homole, a oni tam měli Rusáci ležení, tak jsme jim ,po rusky govorili‘, že co tam dělají, že tady žádná kontrola není. A oni nám tvrdili, že nemáme maso, že to tady kontrolují. Jsme byli zbulíkovaní hrozně. K nám se chovali hezky, [my] jsme tam stáli s kočárem a s tím dítětem a za námi jelo jejich auto nákladní, my jsme je nevnímali, tak nás honem ‚odšíbovali‘ a pomohli s kočárkem stranou, aby do nás nevrazilo. Taky jsme dělali ty transparenty, jak bylo běžné, že jsme v ruštině psali: ,Ivane, jdi domů, čeká tě tam Nataša!‘ To se dávalo na stožáry, kudy jezdili, v ruštině. To byly různé recese, třeba se směrovky dávaly jinak, aby bloudili. Nádražáci se dozvěděli, že se sem veze nějaká rušička ruská, protože rozhlas furt vysílal proti nim, tak je odvedli na nějakou vedlejší kolej. Recese byla.“

„Tatínek byl barikádník. Asi před sousedním domem byla taky barikáda z těch kostek dlažebních, navrch myslím dali dokonce jeden vůz tramvaje, prázdný, ale tam nevím, že by byl, vím, že byl v Malešicích. Dokonce říkal, že tam obíhal kolem nějaké kapličky, letadlo se na něj zaměřilo a snad po něm střílelo, a povedlo se mu schovat za tu kapličku. Pak byli na náspu u jedné dráhy, byl tam s ním nějaký kluk a říkal mu: ,Nezvedej hlavu.‘ On ho neposlechl. Zřejmě ten vlak vezl německé vojáky, tatínek byl přikrčený, přitlačený k zemi, a kluk zvedl hlavu a dostal to, no.“

„Kolem 8. května jsme šli spát do bytu, a když jsem se ráno probudila, tak maminka se nade mnou skláněla: ‚Věruško, už je mír, přijeli Rusové.‘ Tak to byl opravdu takový krásný, šťastný okamžik. A přes den pak jsme viděli na ulicích vozy, spíš náklaďáky, plné ruských vojáků a ti nás chodili přes den navštěvovat. Vím, že tatínek, vlastně asi jediný v tom nejbližším okolí, uměl rusky, tak se s nimi bavil a v té době si pamatuji první ruské slovo: ‚chorošo‘. Ti vojáci mě šokovali, oni si nosili s sebou jídlo, chovali se velice slušně, spali v Krčském lese, ale k nám tady do rodin chodili přes den. No a šokovalo mě, že víno měli v kýblech, asi v našich, cibuli kousali jako jablko, nevím, jestli byla oloupaná, a k tomu přikusovali uzené jazyky, asi hovězí.“