Jiří Beran

„My jsme – tím, že jsme dělali ten sport – měli jednu obrovskou výhodu. Za tu sezonu jsme měli tak tři světové poháry v zahraničí, na Západě. Takže jsme mohli jet třeba do Bernu, do Švýcarska, kde byl pravidelně každý rok ten Heidemheim. Tam jsou takové tradiční turnaje, které jsou dodnes a tehdy byly taky. Takže to byl takový svátek. Člověk, když se dostal za ty hranice a viděl to na turnaji – třeba speciálně ve Švýcarsku – tak si říkal, jak je to vůbec možné? Vždyť oni nepracují víc, nejsou chytřejší, a všechno to tam nějak funguje... Zatímco když přijel k nám, byly tu fronty pomalu na všechno. Manželka vždycky říkala, co je ti? Já jsem z toho měl vždycky tak týdenní depresi. Vůbec mi to nebralo, proč to takhle je. Když se člověk nedostal ven, tak byl pod pokličkou a nějak mu to nepřišlo. Ale jak se člověk dostal ven a viděl potom kontrast toho návratu, tak to bylo vždycky trošku složitější. Člověk na to měl jiný názor, když to mohl porovnat s tím venkem.“

„Když si vzpomenu na ten rok 1984, což byla olympiáda, která se neuskutečnila, tak jsme se na ni tenkrát s týmem připravovali. To byl tým ve složení Jarda Jurka, Jirka Douba, Doboš, Kubiša, Beran. Připravovali jsme se na to samozřejmě jako na kteroukoliv olympiádu velice intenzivně. Pak přišlo, že se na tu olympiádu nepojede, což byla docela rána, to si člověk dovede představit. Já jsem ještě měl svoji profesi, dělal jsem stavbyvedoucího. Když jsem se dozvěděl, že se nejede, tak jsem se o to víc věnoval své práci, takže pro mě to nebylo takové. Ale byli tam například kluci z Dukly, pro něž byla účast na olympiádě i platově zajímavá, mohli být povýšení a tak dále. Byl to i jejich absolutní cíl. Já jsem ty cíle měl dva – být dobrý v šermu, ale mít kromě toho i nějakou kariéru. Takže v tom jsem měl malinkou výhodu. Paradoxně nastala situace, že se v tom roce 1984 uskutečnila takzvaná trucolympiáda, taková náhražka olympiády. Účastnily se jí státy, které na olympiádu nejely, čili ten socialistický blok. To byly hrozně silné státy. Byla tam Kuba, Sovětský svaz, Maďaři, Poláci. To byly extra šermířské velmoci. A my jsme v té Budapešti, kde se odehrála tahle malá olympiáda – dokonce Maďaři měli slíbené odměny, jako kdyby vyhráli olympiádu – tenkrát ty Maďary porazili. Předtím jsme taky porazili závodníky NDR, kteří byli taky výborní. Prohráli jsme až pak o první místo se Sovětským svazem. Ta příprava tenkrát byla opravdu dobrá. Jarda Jurka tam byl tenkrát snad druhý, mně se podařilo porazit úřadujícího mistra světa Pappa.“