Bohumila Bělounová

„To nejhorší bylo, že když – on Boris – tam v tý Bystrici je poslali, aby vykládali na nádraží uhlí, tak on utekl. Vlezl na lokomotivu. A ten chlap na té lokomotivě ho zahrabal do uhlí. A on přijel do Strašnic na nádraží. A on mu řekl: ‚Ten kabát si nech, kluku.‘ Věděl, že utekl. A Boris šel do Jičínský do toho bytu a zazvonil a otevřel mu esesák. Dovedeš si představit? On uteče z koncentráku a esesák mu otevře u dveří. A on říká: ‚Frau Musil.‘ Otevřel a říkal: ‚Frau Musil.‘ A ten viděl, že je špinavej celej a: ‚Ja.‘ A otevřel do haly, to znal v bytě, jak to vypadá, a vešel do ložnice k mámě, ta omdlela, když ho uviděla. No, a druhej den esesáci utekli z bytu, protože oni je tam nasadili, že je tam sama v bytě. A to už byl pětačtyřicátej, v lednu to bylo. A představ si, oni ráno… Mysleli, kdoví, jestli to není nějaká ta spojka nebo… Tak zmizeli a ten spal ještě dva dny Boris.“

„‚Když nemám mít holku, tak ať nemám ani tebe.‘ A poslala tatínka, aby mě šel hledat. No, a tatínek šel po trati z Horních Počernic až na ten Rohanskej ostrov a přišel tam a já už tam zufákovi, chlapovi přidělávala trikoloru. A on mně říká: ‚Co blázníš? Vždyť je to esesák!‘ A oni si svlíkli uniformu a zůstali v civilu, měli civil pod tou uniformou. No, a tak se stalo, že najednou tam začali střílet naproti z domu. Tatínek se schoval, tam byl takovej kryt, tam se schoval. Mě tam vtáhl taky. No, a šéf utíkal a prostřelili mu klobouk a my jsme tam měli potom… To jsem dostala největší strach v mým životě, protože chodili Němci. Němci přišli k tomu krytu a teď tam střelili dovnitř. A my všichni byli takhle u tý stěny přimáčknutý, a to jsem poprvé nedejchala a zůstala s pusou otevřenou strachy. Pak jeden číšník nic lepšího nevěděl, když našel patrony, a hodil je do ohniště. A teď to začaly střílet a teďko zase Němci utekli, mysleli, že střílej po nich. My honem… To bylo černo! Tak my zase museli vylézt z toho krytu. No jo, ale to už zase byli naši, a ti nás zase odvedli do Karlínskejch kasáren. No, a teďko jsme byli v těch kasárnách asi dvě hodiny a že nás tam prostě schovají. A zase přepadli to Němci, tak zase jsme tam ještě zůstali a potom nás nějak, já nevím jak, vysvobodili prostě, že jsme šli zase zpátky na ten Rohanskej ostrov.“