plukovník v. v. Doc. PhDr. Jan Bělka , CSc.

„Pamatuju si, jak se někdy v roce 1950 přišli podívat Němci na tu naši chalupu, kterou jsme v rámci obnovy pohraničí měli jako kluci. Velmi slušně, příjemně nám poděkovali, že se o chalupu tak staráme, že je to všechno v pořádku. Člověk si ani tenkrát, ač už jsme byli skoro dospělí v té septimě nebo oktávě, neuvědomoval tu hrůzu, kterou museli zažít lidé na východní a západní frontě. Tu skutečnou válečnou vřavu, která se přes ně přehnala.“

„Hlavně po atentátu na Heydricha byla udělaná vždycky taková občas tvrdá, náročná kontrola, kdy i na vesnice přijeli esesáci, na křižovatku postavili kulomet a po dvou chodili, každý barák prohlíželi, jestli tam náhodou nejsou schovaní nějací atentátníci. Vzpomínám si na takovou věc. Když jsme žili v Určicích, nesmělo se třeba domácky zabít prase. Z toho se musela odevzdávat půlka nebo čtvrtina pro armádu. A táta se tajně s řezníkem domluvil a zabili prase. Měli jsme dva velké hrnce, které byly plné sádla. A byla ohlášena kontrola. Táta vymyslel, protože jsme měli koupelnu, barák se přestavoval, že mámu naloží do teplé vody do vany, když má přijít kontrola, a hrnce schová za vanu. Dneska to vypadá jako pohádka, ale byl to fakt. Z ložnice jsme měli tajné dveře do koupelny. Když pak přišla kontrola až tam a ptala se, co je to za dveře, táta jí otevřel a řekl: ‚Nezlobte se, ale manželka se právě koupe.‘ A tak jsme zachránili dva hrnce sádla, protože to byla důležitá potravina, kterou jsme mohli mít ještě navíc.“