Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Doc. PhDr. Jan Bělka , CSc. (* 1932)

• narodil se 7. března 1932 v Prostějově

• dětství prožil pod nacistickou okupací

• pamětník poválečného osidlování pohraničí po odsunu Němců

• po maturitě na prostějovském gymnáziu v roce 1951 nastoupil na vojenskou akademii v Lipníku nad Bečvou a v Hranicích na Moravě

• v letech 1953 až 1957 vystudoval tělesnou výchovu na Univerzitě Karlově

• v roce 1957 vstoupil do KSČ

• působil na Vysoké vojenské technické škole v Liptovském Mikuláši, kde vedl katedru tělesné výchovy a zasloužil se o výstavbu moderního tělovýchovného areálu

• v letech 1957 až 1959 absolvoval studia v Moskvě

• v letech 1976 až 1980 spolupracoval pod krycím jménem Monika s vojenskou kontrarozvědkou

• v roce 2024 žil v Praze

V sedmdesátých letech, kdy byla normalizace v Československu v plném proudu, byl na vrcholu své pracovní kariéry i Jan Bělka, tělem i duší voják a velký sportovec. Na armádní vysoké škole v Liptovském Mikuláši vedl katedru tělesné výchovy a pod jeho dozorem probíhala výstavba obřího tělovýchovného areálu. Jako vysoce postavený armádní představitel měl zároveň přístup k tajným informacím a objektům. Jeho všestranných schopností si všimli i lidé z vojenské kontrarozvědky, kteří jej nakonec přesvědčili ke spolupráci. Pod krycím jménem Monika plnil úkoly zaměřené na odhalování aktivit, které by mohly ohrozit bezpečnost Československé lidové armády, potažmo celého státu. Přesto se Jan Bělka nikdy nevzdal své hlavní vize – vybudovat moderní tělovýchovné zázemí a připravovat vojáky na fyzické i psychické výzvy. Vnímal to jako způsob, jak přispět k odolnosti národa a připravit jej na jakékoli hrozby.

Měl jsem šťastné dětství v nešťastné době

Jan Bělka se narodil 7. března 1932 v Prostějově na Hané. Matka Ludmila Bělková, rozená Vanžurová, byla učitelkou v obecní škole, otec František Bělka pracoval jako úředník u firmy Prostějovské továrny na stroje Wichterle & Kovářík. Pamětník měl také o tři roky starší sestru Dagmar. Rodina Bělkových bydlela v malé obci Určice u Prostějova.

Ještě před vypuknutím druhé světové války, 16. března 1939, zřídil Adolf Hitler protektorát Čechy a Morava. Když byl Jan Bělka ve druhé třídě, válka zrovna vypukla a on sám přímo zažil okamžik, kdy německá armáda vstoupila na české území. „Dopoledne se pan řídící díval z okna a viděl, jak přijíždějí auta, když nás Němci obsazovali. Poslal nás okamžitě domů.“

Přímo rodiny Bělkových se nacistická perzekuce naštěstí nedotkla. Jan si tak v této nešťastné době užíval poměrně šťastné dětství. I na něho však realita války občas dolehla. „Jako dítě jsem tu hrůzu moc nevnímal, ale cítil jsem, že dospělí mají strach. Nálada byla velmi stísněná. Báli se, nevěděli, zda si pro ně nepřijde gestapo,“ vzpomíná na válečnou éru pamětník. A nebylo k tomu mnohdy daleko.

Tatínek zachránil hrnce sádla i naše životy

Za protektorátu byly potraviny na příděl a obyvatelé materiálně strádali. Za tajnou zabijačku hrozil až trest smrti. Ani to však tatínka Jana Bělky neodradilo. „Táta tajně zabil prase a měli jsme dva velké hrnce sádla. Když v tom se ohlásila kontrola. Tak táta mámu naložil do vany a za ni schoval hrnce. Když přišli esesáci, táta se omluvil, že do koupelny nemůžou, protože se manželka zrovna koupe. Tím zachránil nejen hrnce sádla, ale vlastně i nás,“ vzpomíná pamětník a dodává: „Prohlídky domů probíhaly také v době heydrichiády. Jednou do Určic přijeli esesáci, na křižovatku postavili kulomet a po dvou chodili prohlížet domy, jestli tam náhodou nejsou schovaní atentátníci.“

Na gymnázium mě vzali i kvůli tomu, že nejsem Žid

V páté třídě obecné školy přestoupil Jan na reálné gymnázium do Prostějova. Bělkovi však museli prokázat, že jejich rodina není židovského původu. S přijímacími zkouškami na gymnázium se pojí i další pamětníkův zážitek, který ukazuje, jak nacisté chtěli eliminovat židovské občany ze vzdělávacího procesu. „Zkoušky jsme dělali tři dny. Po nich jsme vždy nastoupili, přišel nějaký esesák a na někoho ukázal. Ten musel vystoupit z řady o tři kroky. Příští den už na zkoušce nebyl. Ten esesák vybíral děti podle toho, zda se podobají židovskému typu. A ty automaticky vyřadil. Z dvou set uchazečů nás nakonec zbylo dvaatřicet,“ vybavuje si Jan Bělka.

Ještě za války vytvořil pamětník se spolužáky junáckou družinu – tajný spolek, který založil syn ředitele gymnázia. Měli i tajnou klubovnu. Inspirováni Rychlými šípy, začali pěstovat sportovně turistický styl života. „To nás od války trochu oddalovalo. Ale čas od času jsme se k ní vrátili, protože nálety a pády sestřelených letadel nám nedovolovaly na moc dlouho zapomenout. Vždy jsme si pak uvědomili, v jak hrozné době to vlastně žijeme,“ poznamenává Jan Bělka. S kamarády také pomáhal partyzánům, kteří přebývali v lesích u Určic. Nechávali jim na starém hřišti v dřevěné kabině jídlo.

Odsunutí Němci nám děkovali, jak se o jejich chalupu staráme

Konec války a osvobození od nacismu v květnu 1945 se v Určicích pojil s velkými oslavami. V obci začal opět proudit společenský život, pořádaly se plesy, majálesy, řada spolků obnovila svou činnost.

Poválečný odsun německého obyvatelstva se sice Určic netýkal, ale otec Janu Bělkovi vyprávěl, že z Prostějova byli němečtí obyvatelé tvrdě vyhnáni. Nicméně pamětník je toho názoru, že si za to Němci mohou sami. „To, co dělali za protektorátu, bylo mimo jakoukoli normu,“ odůvodňuje svůj postoj. Na druhou stranu si ale uvědomuje, že v tomto aplikuje princip kolektivní viny. „Celou tu tragédii člověk začal plně chápat ex post, později. Vím, že to odnesli i lidé, kteří za nic nemohli,“ podotýká.

Po vysídlení německých obyvatel se pohraničí začalo znovu obnovovat. Této situace využil i Jan Bělka a jeho kamarádi z junáckého spolku k získání chalupy až na severní Moravě, ve Vernířovicích u Zábřehu. „Šli jsme na národní výbor a jednoduše jsme napsali číslo chalupy, o kterou máme zájem. Museli jsme přislíbit, že ji budeme obhospodařovat, opatrovat a starat se o celé okolí,“ směje se pamětník. Posléze ale dodává: „Pamatuji si, že počátkem padesátých let se přišli na dům jeho původní majitelé podívat. Slušně nám poděkovali, že se o něj staráme. Opět jsme si uvědomili hrůzu, kterou museli lidé zažít, když se přes ně válečná vřava, ať už na východní, nebo západní frontě, přehnala.“

Po Vítězném únoru jsem vnímal rozpor mezi ideály a realitou

Bezprostřední důsledky komunistického převratu v roce 1948 zažil mladý gymnazista Jan Bělka na vlastní kůži. Když vycházeli z budovy školy, lidé na ulici na studenty pokřikovali: „Počkejte, gymnazisti, vy teď budete makat a ne že si budete hrát na chytré lidi!“ Vyhrožovali, že s nimi zatočí, což bylo velice nepříjemné. Ale potom se prý situace zklidnila.

Sám pamětník nahlíží na tento převrat, který zahájil destrukci základů parlamentní demokracie a nastolil komunistickou diktaturu, poněkud rozporuplně. „Bohužel byl zneužit tehdejší mocí. Po převratu se k moci dostali lidé, kteří chtěli ovládat druhé a nebyli morálně ani společensky připraveni na odpovědnost, která se s ní pojí. Do důležitých funkcí se obsazovaly rychlokvašky, které sice nosily na klopě rudou hvězdu, ale mnohdy vůbec nevěděly, co Marx a Engels napsali. Staří komunisté byli skromní, slušní, ale novodobá komunistická elita zcela převrátila původní komunistické ideály. Do strany se nevstupovalo z přesvědčení, ale z kariérních důvodů,“ sdílí své přesvědčení Jan Bělka.

Do KSČ jsem vstoupil, abych pomohl zlepšit poměry

V roce 1951 pamětník odmaturoval a nastoupil na vojenskou akademii v Lipníku nad Bečvou a v Hranicích na Moravě. „Nechtěl jsem být jen voják, ale potřeboval jsem se dostal někam, kde je pořádný režim, protože jsem měl pocit, že jsem se do světa rozběhl nepřipravený,“ vysvětluje své pohnutky Jan Bělka. Byl u těžkých kulometů. Fyzická zátěž mu vyhovovala, chtěl být v dobré kondici.

Akademii dokončil v roce 1953 jako poručík, poté pokračoval ve studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (FTVS UK) v Praze. Jako specializaci si zvolil gymnastiku, ale věnoval se i atletice a ostatním sportům. Během studií vstoupil Jan Bělka do Komunistické strany Československa (KSČ). „Nikdo mě nenutil. Ale když se chtěl člověk k něčemu dopracovat, byla to jedna z ideálních cest. Také jsem měl dojem, že tam musejí být lidé, kteří chtějí něco dobrého udělat,“ zdůvodňuje tento krok pamětník. A jak nahlížel na politické procesy a popravy, které v padesátých letech probíhaly? „Nikdy nic není stoprocentně čisté a není jednoduché vybrat si v životě správný směr. To, co se dělo v těchto letech, nebylo vždy fér. Ale chtěl jsem být tělocvikářem v armádě, protože jsem byl přesvědčen, že základem kvalitní armády jsou lidé schopní snášet fyzickou i psychickou zátěž. Tak jsem chtěl vychovávat i další generaci,“ svěřuje se vypravěč.

Věnoval jsem se tělesné přípravě raketového vojska

Po absolvování FTVS UK se Jan Bělka s rodinou přestěhoval na Slovensko, kde nejprve působil ve zdravotnickém učilišti v Ružomberku a od roku 1961 na Vysoké vojenské technické škole (VVTŠ) v Liptovském Mikuláši. Později byl tamtéž jmenován vedoucím katedry tělesné výchovy. Zaměřoval se na tělesnou přípravu studentů a fyzické prověrky vojáků. „Původně tam byli letci, pak raketové vojsko. To bylo novum, protože do té doby nic takového neexistovalo,“ podotýká Jan Bělka.

V Liptovském Mikuláši měl na starosti i výstavbu moderního tělovýchovného areálu. „Jakmile jsem to dostal za úkol, nejprve jsem objel celou východní Evropu, abych zjistil, jak vypadají tato zařízení v moderním pojetí. A to nejlepší jsem se snažil realizovat. V areálu se vystavěla gymnastická tělocvična, herní tělocvična, bazén, hřiště nebo tartanová dráha. Vše se podařilo uskutečnit také díky tomu, že jsem neustále apeloval, že potřebujeme dohnat Západ i v materiálně-technickém zabezpečení, jinak se nedostaneme dál,“ vzpomíná pamětník. Stavba areálu byla dokončena v osmdesátých letech. Tehdy už byl pamětník plukovníkem.

Koncem padesátých let absolvoval Jan Bělka také krátká studia v Moskvě. „Kdo chtěl být v armádě ve vedoucí pozici, musel mít vystudovanou vojenskou akademii v Sovětském svazu,“ vysvětluje pamětník a dodává: „Seznámil jsem se tam s mnoha významnými lidmi z naší armády. Když jsem pak něco potřeboval, pomohli mi. I samotní Rusové mi byli nápomocni, když poznali, že to s rozvojem českoskovenské armády dle jejich vzoru myslím vážně. Ale nebylo to jednoduché, byl jsem přeci jen zvyklý na trochu jinou kulturu a společenské chování.“

Pod krycím jménem Monika jsem sloužil státu

O invazi vojsk Varšavské smlouvy, která do Československa vpadla 21. srpna 1968, aby ukončila demokratizační změny ve společnosti, jež probíhaly od šedesátých let, mluví Jan Bělka jako o historickém omylu. „Dlouho mi nebylo jasné, na jaké straně je pravda. Časem se ukázalo, že nebyla tam, kde ji hlásali naši přední reprezentanti. Na druhou stranu jsem byl jako voják přesvědčen, že československý stát nemá na to, aby vytvořil technickou a materiální základnu pro raketovou oblast vývoje moderních zbraní. Bral jsem to jako jedinou možnost, jak dostat naše chytré hlavičky do Sovětského svazu k centru moderních vymožeností. Jedině tak jsme se mohli jako armáda postavit za československý stát proti komukoli,“ vysvětluje pamětník svůj postoj.

Jan Bělka měl jako vysoce postavený armádní představitel přístup k tajným vojenským informacím a objektům, ve kterých byly umístěné systémy protiraketové obrany. Získal osvědčení pro stupeň utajení. V letech 1976 až 1980 byl také vedený jako agent, tedy vědomý tajný spolupracovník vojenské kontrarozvědky (VKR), pod krycím jménem Monika. „Mou povinností bylo bránit prozrazení některých tajných skutečností. Když se například v Liptovském Mikuláši jel světový pohár v lyžování, podepsal jsem prohlášení, že při kontaktu s armádami Severoatlantické aliance (NATO) neprozradím žádné věci, které jsou pod vojenským tajemstvím,“ přibližuje svou spolupráci s kontrarozvědkou. Podle dochovaných svazků VKR však Jan Bělka tyto úkoly plnil poměrně neefektivně a „výslednost spolupráce s ním byla soustavně a hlavně v posledním roku velmi chabá“[1], proto nakonec VKR od další spolupráce s ním upustila.

V roce 1986, po smrti manželky Jany, se kterou vychoval dceru Dagmar a syna Jana, se Jan Bělka přestěhoval ze Slovenska do Prahy, kde se stal šéfem vědecko-servisního centra Armádního vrcholového sportu. O šest let později odešel do penze, ale stále byl profesně aktivní. Společenskou změnu, kterou přinesla sametová revoluce v roce 1989, vnímá pozitivně. „Nakonec to dopadlo dobře. Buďme rádi, že vyrostli takoví lidé, jakým byl například bývalý prezident Václav Havel. Ovšem svoboda začíná a končí tam, kde je moudrost a sociální cítění, a v mnoha případech jsme se opět dostali do situace, kdy lidé pokládají majetek za to nejdůležitější,“ končí své vyprávění pamětník.

 

[1] Hlavní správa vojenské kontrarozvědky SNB – svazky (VKR – svazky): arch. č. A-34103 VKR (reg. č. 82479). Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS); dokument dostupný v sekci dodatečné materiály