Hana Bedrníková

* 1937

  • „Vždycky mluvila o tom, že někdo přišel a něco přinesl, a ani nevěděla, od koho to je. Nebo někdo přinesl nějaké peníze. Například paní Mandátová z Červeného Kostelce, její manžel pracoval v akciové společnosti jako dělník a ona byla v domácnosti a měla malé hospodářství, měla králíky a kozu. Bratr byl nadšený z králíků, já se bála té kozy. Ona si myslela, že mně to kozí mléko prospěje, ale pro mne to bylo nepředstavitelné. Ale nikdy to nevzdala a starala se. A vždycky na Vánoce obešla všechny ty textilní podnikatele v Červeném Kostelci, vzala mě za ruku a vyjednala, že jsem si přinesla nějakou látku, nebo něco praktického do výbavy. – Vyprávěla jste mi, že maminka nacházela potraviny za dveřmi? - Ano, třeba někdo přinesl mouku, nebo něco trvanlivého. A říkala, že to většinou byli železničáři, kteří rozváželi těmto rodinám pomoc, kterou organizoval Sokol.“

  • „Řekla bych, že to je poslední moje vzpomínka na tatínka. Přišlo gestapo, bylo jich mnoho v kuchyni, takoví velcí lidé, nevěděla jsem, kdo to vůbec je, bylo před bouří, takové tísnivé odpoledne, a hledali tatínka. Ten byl přes ulici u holiče a tam pro něj došli. Přivedli ho domů. Maminka ani my jsme nevěděli, oč se jedná, protože tatínek se snažil, abychom věděli co nejmíň, pro tento případ. Maminka asi tušila, ale také nevěděla, jaký to je odboj a s kým se tatínek stýká. Bylo to spíš tak, že se stýkali jako sokolové a známí, ale že by mohlo jít o kontakty, které by mohly ohrozit rodinu, to jsme vůbec netušili. My děti vůbec ne. Tatínek nás pohladil a rozešli jsme se a už jsme ho neviděli.“

  • „Byli jsme docela překvapení, že se rehabilitace vrátila na stůl soudci, který tatínka odsoudil. To bylo pro nás docela zklamání, ale ta rehabilitace teda přišla. – A soudce to nějak zdůvodnil? – Ono to bylo v tom soudním vstupu, že se ten rozsudek vracel ke stejnému soudu, který ho odsoudil. A shodou okolností ten soudce tam stále pracoval, takže to přišlo na jeho stůl. – Co na to maminka? – Byli jsme rozčarovaní, ale soudci to připadalo samozřejmé. Dokonce mamince tvrdili, protože tatínek byl při tom soudu operován na Pankráci, měl žaludeční vředy, tak že se tenkrát prý čekalo, jestli pan Marek tu operaci přežije.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 14.06.2022

    (audio)
    délka: 01:18:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tatínka přivedlo gestapo, pohladil nás a už jsme ho nikdy neviděli

Hana Bedrníková, rozená Vokatá, kolem roku 1945
Hana Bedrníková, rozená Vokatá, kolem roku 1945
zdroj: archiv pamětníka

Hana Bedrníková se narodila 16. května 1937 v Praze a první rok a půl svého života prožila s rodiči Jaroslavem a Pavlou Vokatými a starším bratrem Vladimírem v Trutnově, kde otec pracoval na poštovním úřadě. V roce 1938 otec byl mobilizován a maminka musela po záboru Sudet s dětmi narychlo opustit Trutnov. Sokolští přátelé jim sehnali ubytování v Červeném Kostelci u tamního řezníka. Otec Jaroslav Vokatý dál pracoval na poště. Byl aktivní v odbojové organizaci S21B, která se podílela na úkrytu parašutistů ze Silver A. Gestapo ale skupinu během heydrichiády odhalilo a po sérii zatýkání si 1. července 1942 přišlo i pro Jaroslava Vokatého. Týden po ukončení stanného práva, 9. července 1942, ho spolu s dalšími kolegy z odboje popravili na Zámečku v Pardubicích. Rodina zůstala bez prostředků, ale až do konce války je podporovali lidé ze sokolské organizace. Maminka se po válce znovu vdala za Jindřicha Marka, za druhé světové války člena západní armády, který byl pro svoji minulost perzekuován a plně rehabilitován až po roce 1989. Hana vystudovala trutnovské gymnázium, ale na vysokou školu se nedostala. Aktivně sportovala, přičemž vynikala především v míčových hrách. V roce 1958 se vdala a s manželem se v roce 1964 odstěhovala do Hradce Králové, kde pracovala na meziměstské telefonní ústředně. V roce 1968 se rozvedla a z druhého vztahu se jí narodily dvě děti. Po mateřské dovolené nastoupila jako vedoucí do telegrafní ústředny. Do penze odešla v roce 1991. V roce 2022 žila v Hradci Králové.