Ing. arch. Zdeněk Baueršíma

"Moje matka jezdila [do Švýcarska] desetkrát dvanáctkrát a pokaždé jsem musel za ni všechno vyplňovat. Tak pochopitelně, byl jsem jim nejblíž po ruce. Nejhorší bylo, že jsem vlastně zachraňoval lidi, protože když se mě na někoho ptali, nemlčel jsem, já ho obhajoval. Čili brzy přišli na jiné téma. Takže v tomhle nemám výčitky a všichni mí kamarádi o tom ví. Mám naprosto čisté svědomí, nikdy jsem nic nepodepsal. Byl jsem jen evidován, že jsem k nim chodil a mohli se mě vyptávat, ale nikdy v životě jsem jim nic nepodepsal."

"Když jsem přišel na StB, byly tam dvoje mříže. Můžu jmenovat i toho, co mě vyslýchal. Bylo vidět, jak to všechno zapíná, tak se mě ptal na lidi, říkal mi: 'Vy jste ze Stavoprojektu, tam je nějaký inženýr Sedlák, který chodí do kostela, je to pravda?' Říkal jsem, že ano, že je to ale bezvadný kamarád, spolužák, že do kostela chodí, ale není na tom nic špatného. Pak se mě zeptal zase na někoho. Říkal mi, že slyšel, že ten člověk udělal to a to. A já říkal, že je to nesmysl. Vždycky, když jsem přišel z výslechu, ihned jsem běžel k těm lidem a řekl jim, na co se mě ptali: 'Hele, ptali se mě na tebe, že jsi dělal nějaký protistátní plakát.' Takhle jsem se s lidmi vždycky domlouval."

„Když jsem byl u technických praporů, tam byl velmi tvrdý život. A sice budíček ve čtyři hodiny, pracovní doba kolem deseti dvanácti hodin. Jednou v týdnu jsme pracovali v atomových těch..., to znamená s maskami na lešení a tak dále. A kdo nesplnil normu... Sto padesát procent byla civilní norma. Nedělali jsme na sto procent, na sto padesát. Kdo nesplnil normu, to šel po večerce dodělávat a nahlásit, že splnil normu. A bylo to teda velmi tvrdé. A samozřejmě že se dělaly výkopy – nejtěžší práce, zednické práce, betonářské práce.“

„Vím, že jsme pořádali Majáles a já byl v průvodu takový hlavní. A pamatuji si, že dokonce to bylo vysílané televizí. Provolávala se tam hrozně protistátní hesla. Nikdy jsem nevěděl, kdo mě udal nebo neudal, ale údajně to snímali kamerou z římsy a z oken. Takže nemůžu říct, ten mě udal nebo tak... Vlastně potom využili toho, že jsem odevzdával projekty a chytli se toho. Nemohli říct motiv politický. Tak řekli, že jsem o hodinu později odevzdal projekt nebo něco v tom smyslu.“

„V Sezemicích to byla velká textilka, která ovšem – jak začala válka – se najednou začala předělávat. Přišli Němci, zabrali textilní stroje a začala se předělávat na hračky, výrobu hraček. Ovšem byla to skrytá výroba zbraní. A pamatuji si, že tam tehdy Němci dělali docela rotyku. Obsadili domy a tak dále. Otec tam byl ředitelem fabriky. Měl dokonce k dispozici auto Hetzen se šoférem. Měli jsme na zahradě bazén, nádherný život, ale dopadlo to tak, že otec s Němci nechtěl mít nic společného.“