Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Zdeněk Baueršíma (* 1934)

• narodil se 21. března 1934 v Jihlavě

• rodina se na podzim roku 1938 po mnichovském diktátu musela vystěhovat ze Sudet

• kvůli účasti na studentském Majálesu vyloučen z fakulty architektury

• vojnu odsloužil částečně u technických praporů

• bratr po roce 1968 emigroval do Švýcarska, patřil ke spoluzakladatelům KAN

• pamětník od roku 1985 evidován Státní bezpečností jako důvěrník

• jako architekt se podepsal pod více než 250 staveb

• v roce 2022 žil v Jihlavě

Zdeňkův starší bratr Ivo Baueršíma patřil v roce 1968 ke spoluzakladatelům Klubu angažovaných nestraníků (KAN), jedné z nejvýznamnějších politických organizací pražského jara. Jenže po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval spolu s rodinou do Švýcarska a usadil se v Bernu.

Státní bezpečnost si uvědomovala situaci rodiny rozdělené železnou oponou, čehož se snažila patřičně využít. Jak uvádí dokument z Archivu bezpečnostních složek, Státní bezpečnost evidovala Zdeňka Baueršímu jako důvěrníka. Při výjezdech za bratrem do Švýcarska ho příslušníci úkolovali, aby na svého bratra donášel a informoval o jeho činnosti v exilu.

„Pro matku jsem vyřizoval veškeré formality, aby jí vydali pas. Po návratu ze Švýcarska jsem vyplňoval hlášení, s kým se matka stýkala a co dělala. Po příchodu na StB a započetí výslechu bylo vidět, že ten estébák zapíná nahrávání. Pak se začali ptát na lidi ze Stavoprojektu. Po absolvování výslechu jsem ihned běžel za dotyčnými, na které se mě ptali, a řekl jim, co jsem estébákům pověděl,“ vysvětluje Zdeněk Baueršíma. „Ptali se mě i na bratra – s kým se stýká, a jestli se politicky angažuje. Řekl jsem jim, že je spokojený a má se výborně, ale že o politiku se nestará, že jeho zajímá jen věda. Zkrátka pokud se mě na někoho ptali, zvolil jsem taktiku, že jsem každého chválil.“

Poslali nám balík pomerančů z Palestiny

Zdeněk Baueršíma se sice narodil 21. března 1934 v Jihlavě, ale další roky vyrůstal v pohraničí v Oldřichově u Teplic, kde jeho otec pracoval jako prokurista v textilní továrně. S rodinou se často stěhovali, záleželo na tom, v jaké textilní továrně byl otec zaměstnán. Oldřichovskou továrnu vlastnil Žid Edelstein, s nímž měl Zdeňkův otec dobré vztahy a za německé okupace se mu prý snažil pomáhat. „Chtěli je deportovat a otec různými kličkami fabriku a jejich majetek zachránil. Po válce nám od nich přišel obrovský balík pomerančů z Palestiny,“ vzpomíná Zdeněk Baueršíma.

Po Mnichovské dohodě na zabrání Sudet Německem se Baueršímovi přestěhovali do Jihlavy a zanedlouho pak do Sezemic u Pardubic. „V Sezemicích to byla velká textilka, která se ovšem – jak začala válka – najednou začala předělávat. Přišli Němci, zabrali textilní stroje a začala se předělávat na hračky, výrobu hraček. Ovšem byla to skrytá výroba zbraní. A pamatuji si, že tam tehdy Němci dělali docela rotyku. Obsadili domy a tak dále. Otec tam byl ředitelem fabriky, měl dokonce k dispozici auto Hetzen se šoférem. Měli jsme na zahradě bazén, nádherný život, ale dopadlo to tak, že otec s Němci nechtěl mít nic společného,“ deklaruje pamětník.

Rodina se tak opět stěhovala – tentokrát do Světlé nad Sázavou, kde otec pracoval na pile. Na konci války tam Zdeněk také zažil bombardování a výbuch vlaku naloženého municí, který zdemoloval celé nádraží. „Bydlel jsem tak 800 metrů od nádraží. Dědeček seděl na zahradě a kolejnice se mu zapíchla těsně vedle nohy. Detonace byla obrovská. V Havlíčkově Brodě se vysypala všechna okna – je to 18 kilometrů.“

V roce 1946, když volby vyhráli komunisté, Zdeňkův otec hned tušil, že to nevěstí nic dobrého. Do znárodnění v roce 1948 pak otec pracoval v pražské textilní fabrice Stoupa a posléze se rodina přestěhovala do Chlumce nad Cidlinou, kde žila dalších 17 let.

Po smrti Stalina se začala stavět moderna

Gymnázium začal Zdeněk Baueršíma studovat v Havlíčkově Brodě a dokončil ho v Jihlavě, kde v roce 1952 odmaturoval. Následoval rok praxe na Vojenském projektovém ústavu v Hradci Králové. „Nebyli jsme na tom politicky moc dobře. Měli jsme strýce, který byl v západním Německu, se kterým jsme udržovali spojení. Trochu nás cenzurovali, tak jsem šel rok do praxe a potom jsem dostal doporučení na vysokou školu do Prahy na fakultu architektury na pozemní stavitelství,“ vzpomíná.

V pátém ročníku, těsně před dokončením, ale Zdeňka ze školy vyloučili. „Pořádali jsme Majáles a já patřil v tom průvodu k jedněm z čelních. Pamatuji si, že to dokonce vysílala televize a provolávala se protistátní hesla. Nevěděl jsem, kdo mě udal nebo neudal, ale údajně to snímali kamerou z římsy a z oken. Když jsme potom odevzdávali projekty, tak řekli, že jsem projekt odevzdal o hodinu později,“ vypráví pamětník.

Potřebujeme postavit bytovky v Krnově

Po vyloučení ze školy nastoupil Zdeněk do Stavoprojektu. „Politické klima tam bylo dobré, protože tam pracovali poměrně vzdělaní lidé. To, co se mělo nosit, se nosilo, ale jen navenek,“ vysvětluje. Ani ne po roce ho ale armáda povolala k technickým praporům.

„Budíček ve čtyři hodiny, pracovní doba kolem deseti dvanácti hodin. Jednou v týdnu jsme pracovali v atomových těch..., to znamená s maskami na lešení a tak dále. A kdo nesplnil normu... Sto padesát procent byla civilní norma. Nedělali jsme na sto procent, na sto padesát. Kdo nesplnil normu, to šel po večerce dodělávat a nahlásit, že splnil normu. A bylo to teda velmi tvrdé. A samozřejmě že se dělaly výkopy – nejtěžší práce, zednické práce, betonářské práce,“ líčí.

Naštěstí ho ale brzy potřebovali na stavbě letiště, kam ho převeleli, a pomáhal například s muničními sklady nebo rozjezdovými dráhami. „Přišel za mnou velitel pluku, mimochodem vynikající člověk, a řekl mi: ‚Nechcete si udělat něco zajímavého? Potřebujeme postavit bytovky v Krnově. Ale musíte je i namalovat, vyprojektovat.‘ Řekl jsem, že souhlasím,“ dodává pamětník.

Po absolvování vojny se Zdeněk vrátil do Stavoprojektu. Celkem má ve svém portfoliu přes 250 realizací. Projektoval hotely, lázeňský dům v Jáchymově, spalovnu v Jihlavě, divadlo v Třebíči, kavárnu v Polné nebo několik škol, ale třeba i jatka.

U výslechů na StB jsem všechny chválil

Zdeňkův bratr, který studoval astronomii a geofyziku na Karlově univerzitě, patřil k zakládajícím členům KANu a v roce 1968 emigroval. Byl vyslán na stáž do Švýcarska, odjel s celou rodinou a rozhodl se, že se už nevrátí.

Zdeněk svého bratra navštívil ve Švýcarsku až v roce 1981. Viděli se tak vůbec poprvé od jeho emigrace, po dlouhých 13 letech – odjel jako doprovod své devadesátileté matky, aby v Bernu oslavili bratrovy padesáté narozeniny. Dalších výjezdů do Švýcarska se snažila využít Státní bezpečnost ke svému prospěchu – chtěla získat důvěrné informace o Ivu Baueršímovi a jeho politických aktivitách.

Před výjezdem i po návratu ze Švýcarska se Zdeněk Baueršíma musel dostavit na krajskou služebnu StB v Jihlavě, aby o cestě informoval. Zároveň se Zdeňka Baueršímy dotazovali na činnost a smýšlení některých pracovníků národního podniku Stavoprojekt. 

Nespolupracoval jsem a mohu to i doložit

V objektovém svazku (OBŽ-11529 BN) je příslušníkem krajské StB uvedeno, že poznatky získané k osobě Iva Baueršímy jsou vytěžené jeho bratrem Zdeňkem. Z několika málo dochovaných zápisů lze vyčíst a usoudit, že se jednalo především o sdělení, která pro StB zřejmě nenabyla většího významu.

Dochoval se ještě záznam o nedochované archiválii (svazek reg. č. 37531 - arch. č. T-260 BN), který však Archiv bezpečnostních složek nepřevzal a pravděpodobně došlo k jeho zničení. Je důležité upozornit, že kategorie operativních spisů Státní bezpečnosti důvěrník (D) nejsou na základě nálezu Ústavního soudu kategoriemi vědomé spolupráce ve smyslu takzvaného lustračního zákona.1 „Když jsem po roce 1989 měl provádět rehabilitace a došlo na lustrace, zjistilo se, že jsem byl evidován pod krycím jménem Zdeněk, s dodatkem, že jsem nespolupracoval, což mohu i doložit,“ uvádí pamětník.

Celý svůj život se Zdeněk Baueršíma řídí příkladem svého otce. Říká: „Mým vzorem byl otec. Pocházel z chudých poměrů, a přesto se dovedl vypracovat díky své vůli a pracovitosti.“ Je rád, když mohou peníze pomoci i dalším lidem, snaží se vždy najít kompromis a nevidět svět černobíle, a naopak vše vnímat v kontextu.

_______

1) Vysvětlivky k evidenčním pomůckám